CICHLASOMA:
TOMASZ:
RICARDERON:

Díky, zajímavé. V podstatě souhlasím se vším... Délka básně je kvůli gradaci, určitému vývoji i novým sdělením v každé sloce, ale beru... Určitě problematické věci tam jsou, co bych změnil (krásné štíhlé prsty, bude bolet v uších, další věci navíc...) Možná se poučím v té slovní ekonomii v příštím psaní:) thx

SOLIVAGANT: Mně se líbí předposlední strofa a celkem i ta třetí od konce (nebo spíše její první dva verše, ty další dva už mi tam přijde takové moc "hrubé"). Celek mi nějakej zajímavej "svět" i dává, ale do začátku třetí strofy od konce spíš klopýtám přes mnoho z mého hlediska neobratností a zbytečností. Kdyby ta báseň začínala až tou třetí slokou od konce, přišla by mi lepší. Jenom by se muselo vymyslet lepší to závěrečný adjektivum (a pokud možno i jinak závěrečnou strofu upravit).

SOLIVAGANT: Souhlas s Richardem. V první strofě jsou některá slovíčka navíc, a vůbec by zasloužila dopilovat, leč je tam i celá báseň.

SOLIVAGANT: Vnitřní rytmus první strofy mě baví i přes neobratný druhý verš. To se dá číst i nahlas.
Pak už se v tom člověk ztrácí, protože dál... dál už je to zbytečné.

Tak taky zkusím, po hodně dlouhé době:) Potěší jakákoliv kritika či nekritika:)

Harmonikářka

hej harmonikářko
krásné štíhlé prsty po klávesách
na předměstích ve tmě v koutech
v šeru rána v zimě s havrany
hej ve čtyřech stěnách v obrázcích
laciných madonek
kdo koho utěšoval

píseň bublá
vyráží z hlubin někdo napije se
jde dál co komu jde dál
šedé vlasy neslazený čaj
břečťan a náhrobky
a vykruť se z toho
harmonikářka tě právě míjí

táhle zpíváš o těch nejkrásnějších snech
kdo koho utěšoval ale
a kdo poslouchat bude stále

promoklá báseň vyšeptalým hlasem prosí o cigaretu
tvým hlasem

jsi vyzbrojená ženami krásné bylo hladit tě po prstech
komíhajících po klávesách
a tak se rodí píseň
pro dalšího kolemjdoucího

ždímat stromy nebo havrany
kdy poprvé byla ti zima
kdy poprvé ses nalíčila

ráno zas bude bolet v uších
tvá píseň nekonečná

RICARDERON: Stejně tak!

OTERI: Tam vlastně přijdou "hory" místo těch "strání", když to teď znovu vidím... :-)

OTERI: ( je, to je o mne! krasa )

stráně mezi prostory
slova mezi tichy
rozrušení letory
přesně vprostřed míchy
slunce orlů

GOBERS: Protože, vzpomenu-li si na Niobe, vybaví se mi Rodinova socha Evy. Nevíra, schoulená do sebe, křehká...nu a aby toho nebylo málo. Je tu ještě jedna Niobé. Z Inkarnace nesmrtelnosti od Anthonyho Pierce. Tak si vyber. :)

SPECTATOR: Taky me tam ta Niobé zarazila. Proc je sladka? Vztahujes se tim k te jeji pyse, ke ztrate nebo k cemu? Nebo jen trpim tim, ze vim kdo to je, zatimco basnik proste chtel libozvucne jmeno... :-D (btw. v cestine se pise s dlouhym é)

CICHLASOMA: Roztříštěnost poslední dobou problém, pravda. Niobe řekněme jako "řeka slz" Ale viz první věta

SPECTATOR: Hodně zajímavejch jednotlivostí, ale jako celek mi to pohromadě nedrží. Resp. se mi celkový vyznění vytrácí do téměř naprostý neurčitosti, neuchopitelnosti. Možná to byl záměr, ale já bych to hodnotil výše, kdyby se některý prvky z toho postavily samostatně a jednotlivý básně by nějaký aspoň tušený vyznění měly. Třeba i


Po ránu připršela
se zbytky k obědu,
s polibkem,
prosoleným tmou.


by mi přišlo docela dobrý.

(Jo a tu Niobé tam nějak vůbec nepobírám.)

S večeří přišel den,
bezmocný v noci,
ticho ve zdech,
šramotí.

Stínala stromky a přesto byla milá,
za pasem růži,
že trny nebolí,

Vážou a spojují,
o sladká Niobe.

Po ránu připršela
se zbytky k obědu,
s polibkem,
létem prosoleným tmou.

vadnoucí

JANEQ: prdlajs rozhořčení. to je jen dramatická písemná forma. kdybych se musel pokaždý rozhořčit, jsem po mrtvici 356.215.487krát, takže už zvolna přicházím opačným směrem k velkém třesku-plesku :-)

FIN: to tvoje neutuchající rozhořčení žeru ;-) a to tě ani neznám..

CICHLASOMA: Děkuji. Vzdávat to nehodlám, rozhodně ne do té doby, co budou mít tyhle moje básně v mém životě nějaký smysl.

Jinak, všechna čest, poměrně přesně jste mě tu rozebrali. Na formě řeším maximálně jen ty tři sloky - to je přesně ten správný počet pro to, abych to hned po tom zaříznul s čistou hlavou a nějaké další aspekty teorie básní jdou totálně mimo mě. Každopádně se nad tím zkusím zamyslet, až mě zase obskočí nějaká ta múza. :-)

BLOUZNIVEC: Z první sloky by se možná dalo nějak udělat čtyřverší, který by neurazilo. Nepřijde mi tady dobrý to "ukolébán" takhle samostatně, udělal bych z celý sloky jednu větu, takže by bylo jako "ukolébán [...] položím hlavu" ("příslovečný určení"). To "ukolébán na" je v obou případech problematický, může to působit neotřele, ale taky to může (asi spíš) působit neobratně. "Vlastních snech" vypadá, jako bys potřeboval určitej počet slabik a byl línej hledat ke snům lepší adjektivum než (poněkud pleonastické) "vlastní". "Položím Ti" bych psal s velkym "T", ať je přinejmenším naznačená možnost, že se myslí na Pána nebo jinou nadlidskou bytost. Žádnej zázrak by z toho nebyl, ale jak řečeno, "mohlo by to neurazit" (kdyby se ještě něco udělalo přinejmenším s těmi "vlastními sny"). :)

Druhou sloku zahodit.

Třetí sloka by jako samostatný čtyřverší mohla být po nějakých vylepšeních slušná. Třetí verš zahodit, vymyslet lepší, první verš nějak vylepšit, nevim jak.

Ty jsi na tu formu o třech slokách nějak zásadněji fixovanej? Mně přijde, že se ji snažíš za každých okolností naplnit, na obsah nehledě, buď dál rozmázaváš, co už bylo dostatečně naznačeno, nebo holt přilepíš něco jinýho.

Každopádně to nevzdávej! :)

CICHLASOMA: Koukám, že jsem to vlastně zkazil tim vynecháním interpunkce, to bylo dobrý, jaks to měl -

V ledové posteli svádím bitvu,
poslední - s našimi démony.
Šeptavá slova v krku se příčí,
před začátkem bylo po boji.