TOMASZ: Rozumím Ti; když "dojde k básni", jak o ní mluvíš Ty, je to jistě moc fajn. Ale tohle je taky zajímavé. (Je celkem jedno, jestli tomu budeme říkat "poesie", podle mě dnes už klidně můžeme. :) )
Akusticky/rytmicky je to (a zejména by bylo po úpravě toho druhého verše závěrečné strofy) svým způsobem strhující a obsahově je to krásně bizarní, ta forma absurditu umocňuje. Žádný "obraz" (v Tvém smyslu slova) se mě tam samozřejmě taky nedotýká, ale nevím, proč bych to měl očekávat. A to, že někde "sedí / roky stará neředěná krev / ani špatná / ani dobrá", nějaký obraz je, byť ne v tom Tvém smyslu. Obraz zajímavý ve své... inu, jak říkám - bizarnosti, absurditě.
Ty říkáš, že druhá strofa tu první "vysvětluje", ale to přece vůbec není pravda - ona začne znova říkat něco sice hodně podobného, ale trochu jiného. Což je krásně... inu, absurdní.
Prostě zajímavý zážitek, ponořit se do toho textu.
(Když říkáš "pro mě obraz vzniká tam, kde se slova poněkud rozjedou, mluví se jakoby o něčem jiném, než tane před očima; je tam naznačeno něco strašlivě zásadního, ačkoli se slova maskují třeba za úplně banální," musí Ti být přece jasné, že líčíš jen jeden z mnoha způsobů "fungování" poesie, i kdybychom takové dada, jaké poslal Poltar, už za poesii nepovažovali.)