CICHLASOMA: Hm. Líčím jeden z několika způsobů, nicméně takový celkem dosti podstatný. Jsou i jiné, např. humorné říkanky, které dají úplně jiné potěšení. V tomto textu jsem nějak nenašel nic z toho.

Nikde neříkám, že druhá strofa vysvětluje první. ;)

TOMASZ: Rozumím Ti; když "dojde k básni", jak o ní mluvíš Ty, je to jistě moc fajn. Ale tohle je taky zajímavé. (Je celkem jedno, jestli tomu budeme říkat "poesie", podle mě dnes už klidně můžeme. :) )
Akusticky/rytmicky je to (a zejména by bylo po úpravě toho druhého verše závěrečné strofy) svým způsobem strhující a obsahově je to krásně bizarní, ta forma absurditu umocňuje. Žádný "obraz" (v Tvém smyslu slova) se mě tam samozřejmě taky nedotýká, ale nevím, proč bych to měl očekávat. A to, že někde "sedí / roky stará neředěná krev / ani špatná / ani dobrá", nějaký obraz je, byť ne v tom Tvém smyslu. Obraz zajímavý ve své... inu, jak říkám - bizarnosti, absurditě.
Ty říkáš, že druhá strofa tu první "vysvětluje", ale to přece vůbec není pravda - ona začne znova říkat něco sice hodně podobného, ale trochu jiného. Což je krásně... inu, absurdní.
Prostě zajímavý zážitek, ponořit se do toho textu.

(Když říkáš "pro mě obraz vzniká tam, kde se slova poněkud rozjedou, mluví se jakoby o něčem jiném, než tane před očima; je tam naznačeno něco strašlivě zásadního, ačkoli se slova maskují třeba za úplně banální," musí Ti být přece jasné, že líčíš jen jeden z mnoha způsobů "fungování" poesie, i kdybychom takové dada, jaké poslal Poltar, už za poesii nepovažovali.)

POLTAR: Ještě teda by mi vlastně přišla v prvnim verši první osoba lepší než druhá.

POLTAR: Dobrý. Mile absurdní.

Chtěl jsem původně napsat že nevím, jestli je šťastné, jak ten první verš závěrečný strofy "srdce" opakuje, když se o něm mluvilo de facto do posledního verše první strofy, ale nakonec mi přijde, že ten lehce absurdní efekt vyvolanej tim, že v závěrečný strofě začneš jakoby úplně znova od začátku, je vlastně zajímavej (a to "nakonec" nabývá zvláštního významu).

Tak jen, že druhej verš závěrečný strofy je rytmicky dosti problematickej. Když se hlavní přízvuk dá na úvodní "a" a pak vedlejší na "na", ne na "u", tak se to sice snad ještě nějak snese, ale to "na uvolněném" je tam prostě moc dlouhý. Líbilo by se mi tam víc třeba "a na místě, které vzniklo".

CICHLASOMA:
TOMASZ:
RICARDERON:

Díky, zajímavé. V podstatě souhlasím se vším... Délka básně je kvůli gradaci, určitému vývoji i novým sdělením v každé sloce, ale beru... Určitě problematické věci tam jsou, co bych změnil (krásné štíhlé prsty, bude bolet v uších, další věci navíc...) Možná se poučím v té slovní ekonomii v příštím psaní:) thx

SOLIVAGANT: Mně se líbí předposlední strofa a celkem i ta třetí od konce (nebo spíše její první dva verše, ty další dva už mi tam přijde takové moc "hrubé"). Celek mi nějakej zajímavej "svět" i dává, ale do začátku třetí strofy od konce spíš klopýtám přes mnoho z mého hlediska neobratností a zbytečností. Kdyby ta báseň začínala až tou třetí slokou od konce, přišla by mi lepší. Jenom by se muselo vymyslet lepší to závěrečný adjektivum (a pokud možno i jinak závěrečnou strofu upravit).

SOLIVAGANT: Souhlas s Richardem. V první strofě jsou některá slovíčka navíc, a vůbec by zasloužila dopilovat, leč je tam i celá báseň.

SOLIVAGANT: Vnitřní rytmus první strofy mě baví i přes neobratný druhý verš. To se dá číst i nahlas.
Pak už se v tom člověk ztrácí, protože dál... dál už je to zbytečné.

Tak taky zkusím, po hodně dlouhé době:) Potěší jakákoliv kritika či nekritika:)

Harmonikářka

hej harmonikářko
krásné štíhlé prsty po klávesách
na předměstích ve tmě v koutech
v šeru rána v zimě s havrany
hej ve čtyřech stěnách v obrázcích
laciných madonek
kdo koho utěšoval

píseň bublá
vyráží z hlubin někdo napije se
jde dál co komu jde dál
šedé vlasy neslazený čaj
břečťan a náhrobky
a vykruť se z toho
harmonikářka tě právě míjí

táhle zpíváš o těch nejkrásnějších snech
kdo koho utěšoval ale
a kdo poslouchat bude stále

promoklá báseň vyšeptalým hlasem prosí o cigaretu
tvým hlasem

jsi vyzbrojená ženami krásné bylo hladit tě po prstech
komíhajících po klávesách
a tak se rodí píseň
pro dalšího kolemjdoucího

ždímat stromy nebo havrany
kdy poprvé byla ti zima
kdy poprvé ses nalíčila

ráno zas bude bolet v uších
tvá píseň nekonečná

RICARDERON: Stejně tak!