INUSHKA: Taky jsem se knížce od Aldort dlouho vyhýbala kvůli tomu, že na mě bude moc radikální - aka dítě může všechno, matka nesmí nic, aby náhodou chudáka dítě neomezila. Čtu ji až teď a kupodivu z toho mám úplně jiný pocit - rovina dítě neomezený bůžek ovládající celou rodinu tam v mém chápání není. Ani tam není přehršel nových informací, které bych do té doby nevěděla, spíš se ty informace jen pospojovaly do celkového obrazu tak, že u mě došlo k posunu paradigmatu, k posunu náhledu na výchovu. Základním čepem, kolem kterého se to celé pootočilo, jsou potřeby dětí a láska (jakkoliv z počátku knihy to pro mě byl dost vágní sluníčkový pojem). Pokud k dítěti přistupuju tak, že je nějakým způsobem naprogramované k vývoji (z vajíčka se bez mých zásahů taky zvládlo vyvinout do perfektního tvora), jsou předprogramované i jeho potřeby. Pokud potřebu uspokojím, dítě si jí odškrtne a může postoupit ve vývoji dál. Pokud ji neuspokojím, bude se na té potřebě točit dokola. Zpětně mi došlo, kolik bitev už jsem se starším synem probojovala a kolik času jsem strávila vnucováním mu svých představ o tom, jak mají věci být - kdybych v tu chvíli jeho "vysírání" pojala jako potřebu (např. i potřebu dokázat si lásku matky), tak a) bych to nebrala osobně (nevytáčelo by mě to) a b) po uspokojení by si ji mohl odškrtnout a posunout se.

Změna je zatím čerstvá, je to teprv pár dní, uvidíme, jak se to bude vyvíjet. Zatím u čtyřleťáka zaznamenávám 1) nárůst požadavků na mě, i u věcí, které dřív automaticky dělal sám. Doufám, že to je jen ujišťování se o tom, že potřeby budou plněny a že tahle fáze přejde. 2) Nárůst požadavků na autonomii v rozhodování. 3) nárůst projevů lásky vůči mě.

ONA_MAKARONA: A pak jsou tu děti, které vyvádí, že do školky nechtějí, ale pak jsou tam ve svém živlu, zatímco doma je nedokážeš uspokojit žádnou myslitelnou aktivitou a vysírají od rána do večera. Co s nima?

Ještě co se týče té školky, tak pokud je to v silách rodičů, nechala bych rozhodnutí na dětech. Když jsem ve školce pracovala, byla tam holčička, která to tam milovala, přicházeli s tatínkem už kolem 7 ráno a ona už od dveří pištěla a smála se a hrozně se těšila, pak jsou samozřejmě zase úplné opaky, které tam vyloženě trpí a celou dobu probrečí. Podle mě by bylo nejlepší nabízet to dětem jako možnost - dneska můžeš jít za kamarády do školky nebo být doma s mamkou/taťkou/babičkou (v praxi to bohužel funguje těžko).

KEIKIN: Mnoho změnit jde, ale mnoho taky ne. Já osobně spíš zastávám názor, že se změnami by se mělo začínat u sebe (max. svého dítěte, ale ono to dítě už jenom nasává to, co cítí/vidí u rodiče), to bohatě stačí. Mám zkušenost, že štěstí je o nastavení jistého vnímání, optiky, kterou zpracováváme vjemy. Nebo by se taky dalo říct, že co vyzařujeme, to se nám vrací. Když budu vyzařovat nespokojenost, vrátí se mi to v podobě dalších podnětů k nespokojenosti. Já hledám a nacházím štěstí v tom, že žiju spokojeně v daných podmínkách, které mi nepřijdou nikterak extrémně omezující (a to i když většinovou společností bych zřejmě byla označena za alternativní osobu, přesto si myslím, že je to ok, když je možné být "alternativní"). Štěstí mi přináší taky práce na sobě a možnost překračovat své vlastní hranice.
Koncept kontinua znám, ale ani bych to nemusela číst, myšlenka, že stát dítěti za zadkem mu nějak "pomůže", je mi cizí. Moje dcera je možná díky tomu velmi šikovná a umí mnoho, co ani o několik let starší děti nesvedou (co se týká motorických dovedností). A chování dítěte, to je sice hezké, ale každé dítě na to má svůj vlastní osobní názor :-)

KEIKIN: Ze jsme naprogramovani na neco jineho, je velka pravda. Me by osobne vyhovovalo zit ve velkem dome s sirokou rodinou, bylo by desne fajn nebyt tak casto s detma sama. V lete na chalupe s tchanovcema jsem spokojena a detem dela dobre mit kolem sebe hodne ruznych lidi.
Na druhou stranu - tohle si umim predstavit prave s rodici meho muze, protoze tam je vyvazeny pomer zajmu a respektu k soukromi na obou stranach. S nasima by to naopak brzy skoncilo zminovanou vrazdou.

KEIKIN: Muj syn mel tak dva roky, kdy bych ti ho prala "zabavovat" v kancelari. Obcas si hral jako andilek, obcas vysiral hodiny v kuse a to vse zcela nepredvidatelne. U pohadek by ti nevydrzel sedet ani svazanej. Dcerka je o dost klidnejsi, ale zas se na me furt sape, vetsinu dne ji mam v naruci, na kline apod. To nejsou zrivna podminky pro praci.
A kdyz jsou pak deti o neco starsi, uz jim nestacis. Nemuzes suplovat kolektiv vrstevniku, nemuzes dite naucit vse, co se nauci prirozene mezi detmi. Takze ani ta skolka neni jen odkladiste. Ma svuj smysl.

ONA_MAKARONA: jj šak mi to bylo vysvětleno a vymluveno:-) Já jen, že mně bolel každý držkopád malého za něj :-)

KEIKIN: Helmička je podle mě blbost, to už by jsi rovnou mohl dítě obalit do bublinkové fólie a kutálet ho před sebou, aby se mu náááhodou něco nestalo :-) V našich silách a naším cílem přece není uchránit ho před vším špatným, co ho v životě čeká, ale připravit ho na to a naučit se s tím správně vypořádat, to je můj názor.

YMLADRIS: kdybys to mohla nejak vysvetlit, tak bych byla rada. Mam pocit, ze mi nejaka ze zakladnich myslenek montessori unika.

KEIKIN: je tezky s tebou diskutovat. napises ze vyzkum ukazuje ze dite nepadne do diry, pak napises ze je to normalni a helmicku. a ze nebrat te doslova. irituje me ze nerozumim oc ti jde. je to pro mne zmateny. ok, asi si chces pokecat bez hlubsiho namahani