SEBIEN: tak ještě přidám druhou část
CO JEŠTÉ SE NEMÁ „ŘÍKAT“ DĚTEM – ČÁST DRUHÁ
Tato úvaha navazuje na dvě či tři, které jsem napsal níže.
Tato bude asi opravdu krátká, protože téma je mnohem přímočařejší, než úvaha o CITOVÉM VYDÍRÁNÍ, tedy, co se nemá říkat dětem, část první.
Ta první byla o snahách rodičů ovlivnit chování dětí skrze POCITY VINY. Jeden z mechanismů, který se naučili, svým způsobem automaticky, jako něco normálního, od svých rodičů, kteří se to naučili od svých rodičů a tak bychom mohli jít po mnoho generací zpátky, až stovky let.
Ten druhý způsob, jak se rodiče snaží ovlivnit chování dětí, je přes POCIT STRACHU.
To jsou fakt velmi prosté a primitivní formy komunikace.
Pár jednoduchých příkladů:
„Když si neuklidíš v pokojíčku, dostaneš nařezáno.“
Tudíž jakékoli vyhrožování obvykle fyzickými tresty.
Anebo čímkoli, co vyvolává strach.
Nemusí to být nutně jenom rákoska.
Třeba u malých dětí:
„Když si nevyčistíš zuby, přijde pro Tebe čert!“
Anebo, vzpomínám si na jednu historku, kdy jsem něco neudělal podle přání mých rodičů, tak mi tři hodiny vyhrožovali polepšovnou. A já byl opravdu hodně vyděšený.
To je v podstatě vše.
Vždy, když vaše dítě dělá něco ze strachu před trestem, je to špatně, protože to nedělá podle svého, ve vztahu ke věku jakkoli vlastního přesvědčení či rozhodnutí.
Z toho, co jsem zažil ať už ve své psychoterapeutické praxi, nebo z diskusí na seminářích, vyhrožování nějakým trestem není nijak neobvyklé. Nemluvě o realizaci takového trestu.
Při jakémkoli fyzickém trestu zažívá dítě jednak pocit hlubokého ponížení a jednak bezmoci.
Při vyhrožování trestem zažívá strach.
A někdy je hranice mezi citovým vydíráním a vyhrožováním docela zamlžená.
Když řeknete dítěti … „když si neuklidíš v pokojíčku, tak se nebudeš týden dívat na televizi, nebo vezmeme Ti počítač, tablet, telefon …“ … myslím, že to má blíže k trestu a tedy strachu, než k citovému vydírání, ale ta hranice je křehká.
To, co je na tom podstatné, že to, pokud je to základní model výchovy, hluboce narušuje vývoj zdravého sebevědomí a osobní harmonie dítěte.
Všechny tyto formy výchovy vedou k tomu, že dítě nebude mít o sobě dobré mínění. Bude se cítit jako nějak porouchané. Nedostatečné …
Nemilované, neakceptované …
A z těchto pocitů, v závislosti na míře, v jaké se v průběhu let ve výchově vyskytují, to povede od „nulového sebevědomí“ … až po „mentální anorexii“, nebo útěk do drogové party, kde se prostě bude cítit nějak akceptované.
Ano, je to velmi zjednodušeně řečeno.
V rodinách se vyskytují ještě další a komplexnější formy patologické komunikace.
A netýká se to jenom toho, co rodiče říkají směrem k dítěti.
Týká se to toho, jaký vztah mají rodiče mezi sebou a tedy všech „spodních proudů“, které se v rodině vyskytují. Pokud chcete něco málo vědět o těch spodních proudech, tak si přečtěte mou o něco níže napsanou úvahu o RACIONALITĚ A EMOCIONALITĚ.
Opravdu je to ještě mnohem komplexnější.
Nicméně, neobávám se tvrdit, že pokud v rodině převažuje styl výchovy postavený na pocitech viny a na pocitech strachu, tak je to velmi nebezpečné a obvykle to pro dítě – a tedy pro celou rodinu – nedopadne moc dobře…. I když spektrum toho, co všechno se může stát, je velmi široké a nepředvídatelné, kromě jiného také proto, že jsou ve hře i další faktory.
Rozhodně nechci, abyste si mysleli, že pokud nebudete v dítěti vyvolávat pocity viny nebo pocity strachu, tak je zaručené, že „výchova“ dopadne dobře.
A je rozhodně potřeba, pokud vás to trochu zajímá, si přečíst tu úvahu o Emocionalitě a racionalitě. Budu si teď zdánlivě odporovat, ale snad to bude i v této zkrácené podobě srozumitelné.
ABSULUTNĚ PODSTATNÉ jsou SPODNÍ PROUDY v rodině. Pokud jsou ty spodní proudy naplněné láskou, respektem, bezpečím a akceptací, tak to, že děcku občas řeknete, že si pro něj kvůli nějakému prohřešku přijde čert, nezpůsobí žádné velké škody.
Nicméně pokud jsou ty spodní proudy, které jsou primárně určovány vztahem mezi rodiči, a také širší rodinou, naplněné přetvářkou, nedostatkem LÁSKY, AKCEPTACÍ, BEZPEČÍM, ÚCTOU, RESPEKTEM, POROZUMĚNÍM … tak výchova, která stojí na vyvolávání pocitů viny nebo strachu, napáchá obrovské škody, někdy až nenapravitelné … jakkoli můžu být jako psychoterapeut přesvědčený, že každá lidská bytost má v sobě zdroje k tomu, aby se z různých emocionálních zranění uzdravila …