• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    ONA_MAKARONAŠťastný rodič, šťastné dítě.
    Tato diskuze se zaobírá zejména tzv. Nevýchovou a učením Naomi Aldort. Jakou výchovu doma upřednostňujete a proč? Praktikujete ve své rodině tyto "alternativní" směry výchovy? Opravdu fungují? Otázky, rady a pomoc ohledně (ne)výchovy vítány.
    rozbalit záhlaví
    INUSHKA
    INUSHKA --- ---
    SEBIEN: Teda, stylistika páně Barbaričova stojí za houby :-D, ale zjevně to umí podat tak, aby pochopily široké masy. Díky za ty články. Mně sice nic objevného nesdělily, ale zase jsem si díky nim a hlavně díky reakcím na ně tady uvědomila, že tohle NEJSOU obecně známé a obecně uznávané věci, přestože mně přijdou jasjé a zjevné a mám tendenci považovat je za všeobecnou znalost. To je taky důležité uvědomění.
    Jinak s Jurajem Barbaričem jsem osobně tu čest neměla, ale kdybych ještě někdy v životě usoudila, že potřebuju psychoterapii, půjdu za ním. Je to člověk, který moji nejlepší kamarádku konečně vytáhl z psychických sraček, v kterých se topila od dětství. Prošla během let XY terapií a žádná jí reálně nepomohla, až Barbarič. Takže věřím, že je to člověk na svém místě, a tyhle články mě v tom jenom utvrdily.

    YMLADRIS: Já jsem tě někde zjebala? Jestlis to tak vnímala (a není to nadsázka), tak mě to mrzí, tak to určitě myšleno nebylo. Ani jsem neřekla, že typologie jsou blbost. Řekla jsem, že mají svoje limity a musí se s nimi zacházet opatrně, a zkritizovala jsem tu jednu konkrétní, ke které ses upnula ;-) Ale hlavně, to co píšeš tady, s typologiemi zas tak moc nesouvisí. Ano, děti jsou individuality a s každým je potřeba jednat jinak. Dokonce ani dětem v jedné rodině nejde "měřit stejným metrem" a "vychovávat je úplně stejně", protože ony nejsou stejné. Naprosto souhlasím s tím, že univerzální návod, jak přesně mluvit a řešit konkrétní situace neexistuje. Proto taky většina "alternativních", "respektujících" a "partnerských" výchovných přístupů takové návody nedává (nebo jen ve velmi omezené míře), zato hovoří o změně v přístupu rodičů, o přecvaku v hlavě. A to je právě ono - podstatné je, s jakým ZÁMĚREM rodič do komunikace vstupuje, ne jaká přesně slova používá. Ona ta slova z toho záměru vyplynou sama.
    PERSEEIDA
    PERSEEIDA --- ---
    SEBIEN: To je hodně zajímavé čtení a hodně to vysvětluje... o spodních proudech čtu poprvé a hned mi nabíhají příklady z okolí, kdy v naprosto dokonalých rodinkách někdo "najednou a nečekaně selže".
    SEBIEN
    SEBIEN --- ---
    NĚKOLIK POZNÁMEK O VZTAHU LIDSKÉ RACIONALITY A EMOCIONALITY (Juraj Barbarič)

    (Nedávno jsem zde sdílel článek o tom, jaké věci se nemají říkat dětem. Zobrazilo si ho tady přes 1600 lidí. Já dodal, že tam není ani zdaleka všechno, i když ten článek považuji za dobrý. Pár z těch, co si to přečetli, mne požádali, abych napsal, co tam chybí. Napíšu. Ale už jsem měl rozepsanou tuto úvahu a svým způsobem je to dobře, protože když pak budu psát o tom, co dále neříkat dětem, můžu na to navázat, protože to úzce souvisí.)

    Pouštím se do tématu, které by vyžadovalo tlustou knihu, aby téma bylo opravdu objasněno v celé své složitosti a souvislostech. Je vlastně nesmysl se pokusit o tom napsat relativně krátkou úvahu. A přece se do toho pouštím.

    Beztak to nebude moc lidí číst, protože dlouhé texty čte na Facebooku málokdo, ale budiž.

    V první řadě – proč vám chci na toto téma něco říci?

    Protože se „arogantně“ (jak je pro mne typické) domnívám, že mnozí z vás o tom přemýšlí chybně. A že vám to může škodit.

    A protože jsem zcela „hloupě“ na toto tak zásadní téma zatím nějak zapomínal. Příkladem toho je také skutečnost, že když jsem měl po dva či tři semestry svůj pořad (Psychoplaneta) na rádiu R (studentské rádio MU), tak jsem mluvil o různých tématech, ale o tomto nikoli. A přitom bez tohoto tématu plavou psychologicko – psychiatrická témata neukotveně někde v časoprostoru. S hrůzou jsem si to uvědomil, když jsem poslouchal sám sebe z několika záznamů Psychoplanety, které jsou uložené na Mixcloudu (https://beta.mixcloud.com/jurajbarbaric/).

    V praxi jsem na toto téma zažil asi absolutně největší šok na jednom manažerském semináři, tématem kterého bylo „Motivace“. Hned ze začátku tohoto semináře se ukázalo, že nikdo z „manažerů“ na semináři přítomných nikdy nepovažoval motivaci za emocionální proces. Zavrávoral jsem a téměř jsem ztratil vědomí. Motivace totiž není nic jiného, než emoce. A pokud to nevíte, tak nemůžete umět lidi motivovat.

    Ještě zmíním jednu svou konkrétní zkušenost na toto téma. V jisté době jsem pracoval jako HR ředitel v jedné firmě. Generálním ředitelem té firmy byl mladý muž, kterého by jistě mnoho lidí označilo za výjimečně inteligentního. On sám by sebe nesporně a oprávněně za velmi inteligentního považoval. Jak jsme se jednoho večera, sedíc v hospodě a popíjejíc irské pivo, dostali k tématu racionality a emocionality, ukázalo se, že tento mladý muž byl nevývratně přesvědčen, že vše, co se v jeho životě děje, je výsledkem jeho ryze racionálních úvah a rozhodnutí. Po pětihodinovém rozhovoru řekl: “Máš pravdu, za vším, co a jak dělám, jsou primárně emoce.“

    Tato zkušenost není pro mne ojedinělá. Setkal jsem se s mnoha lidmi v různých kontextech, kteří byli přesvědčeni o tom, že „o věcech lidských životů“ rozhoduje rozum. Mám tím na mysli způsoby, jakými lidé žijí, co dělají, jak se rozhodují (zatím jenom pro zjednodušení vynechme oblasti, jako je zamilovanost, láska, sex a duševní, případně psychosomatické starosti a potíže; a pak samozřejmě třeba řešení matematických rovnic).

    Jak se pokusím „racionálně“ ukázat níže, lidé žijí primárně jenom v emocích a skrze emoce. Jeden z dosavadních nejmoudřejších myslitelů o lidech, Humberto Maturana, řekl či napsal: „Člověk používá svůj rozum, aby zdůvodnil své emoce!“.

    Nicméně, proč by vlastně mělo být špatně, když si lidé myslí, že se rozhodují racionálně, i když ve skutečnosti je to emocionálně? Není to jedno? Hlavně, že věci fungují. Ano, kdyby fungovaly, tak by to bylo úplně jedno – jak to já jako psycholog a psychoterapeut vidím, chápu, cítím a vykládám. Jenomže ono to mnohdy nefunguje.

    Pokusím se o nějaké příklady a o nějaké vysvětlení.

    Proč se lidé hádají? Pro zjednodušení si představme dva lidi se srovnatelnou řekněme mentální kapacitou a vzděláním a životními zkušenostmi (v „realitě taková situace neexistuje). A tito dva lidi se hádají na nějaké téma o tom, kdo z nich má pravdu. Pochopitelně při tom používají a tvoří ty nejsilnější racionální argumenty, kterých jsou schopni. A často jsou velmi vyvedeni z míry, jak to, že to ten druhý prostě nechápe! Odpověď zní – nejde o racionální argumenty. Tedy ne v prvním plánu.

    Každý mezilidský vztah, každá komunikace má dvě roviny (laikové to nevědí a žel to také neví ani spousta psycho profesionálů, protože je k tomu nikdo nevede; pro zájemce – přečtěte si knížku Pragmatika lidské komunikace). Ta jedna rovina je ta, která je nám všem známá a umíme ji nějak pojmenovat, i když jsme uvedenou knížku nečetli. To je prostě ta rovina, kde si povídáme, tedy kde padají slova. Říká se tomu „obsahová rovina komunikace“. Komplikací ale je, že každá komunikace má i druhou rovinu, které se říká „vztahová – emocionální – rovina komunikace“. Sem patří, proč s tím druhým vůbec v nějakém vztahu jsem (motivace) a pak respekt, nerespekt, důvěra, nedůvěra, neformální autorita, bezpečí, ohrožení, boj, útěk a další. Je jich mnoho a různě se mezi sebou míchají. Patří sem třeba i zamilovanost a to je dobrý příklad, protože zamilovanost obvykle s sebou nese růžové brýle a zamilovaní lidé nemívají konflikty. Ty začnou přicházet, až zamilovanost pomine a do vztahové roviny komunikace proniknou jiné emoce. Do té vztahové roviny komunikace samozřejmě kromě motivace k tomu, proč s někým v nějakém vztahu jsem, patří i to, proč se s ním či s ní zrovna teď hádám. Bývám pseudo racionálně přesvědčený, že mi jde o to, že já mám tu lepší pravdu a tudíž by měla být akceptovaná, ale ve skutečnosti chci toho druhého „porazit“, což je ryze emocionální záležitost. Lžu sám sobě do kapsy. To, co je je na tom podstatné, je skutečnost, že VZTAHOVÁ, EMOCIONÁLNÍ ROVINA KOMUNIKACE ROZHODUJE O TOM, JAK DOPADNE TA OBSAHOVÁ, TA RACIONÁLNÍ!!! Zkráceně řečeno, zda dopadne konstruktivně nebo destruktivně, užitečně nebo neužitečně, smysluplně nebo nesmyslně. A to se může týkat i tak zdánlivě ryze racionálního kontextu, jako jsou vědecké kongresy, semináře či diskuse (i psané). Již jednou zmíněný Humberto Maturana o tom řekl či napsal: „Vědci nediskutují o svých tématech, ale o svých vztazích.“ Zjednodušeně řečeno, jde o to, kdo bude větší frajer, kdo bude mít v nějaké vědecké obci větší moc, což jsou opět ryze emocionální kvality, je to ryze emocionální motivace. (Uvedu, že tím neříkám, že si myslím, že to platí obecně. Samozřejmě, že jsou vědci či odborníci, kterým nejde primárně o jejich status, ale opravdu o téma, a to jsou většinou ti, kteří nepolitikaří a neintrikují.)

    Obrazně se pokuste si představit jakýkoli mezilidský vztah jako ledovec – malá část ledovce je nad hladinou vody, to je obsahová, racionální část, verbální část mezilidského vztahu. Mnohem větší část ledovce je pod hladinou vody. To je ta, svým způsobem neviditelná anebo neuvědomovaná část mezilidské komunikace, ale ta rozhodující.

    A teď ještě trochu „primitivněji“ a velmi zjednodušeně. Lidé usilují o to chovat se způsobem, který jim přináší libost a vyhýbat se tomu, co přináší nelibost (PROSÍM, JE VELMI ZÁSADNÍ TOHLE ODLIŠIT OD ABSURDNÍHO FREUDOVA VÝKLADU, KTERÝ VEŠKEROU MOTIVACE DAL DO VZTAHU SE SEXUALITOU, i když jakkoli ZAMASKOVANOU. TAK TO PROSTĚ NENÍ, ale to jsme na místě, které by vyžadovalo knihu, která by ty nesmyslné Freudovy úvahy srozumitelně vyvrátila. Nicméně, takové knihy existují.)

    Prostě chceme, aby nám bylo dobře a ne špatně.
    Zkuste se o tom zamyslet. Jsou to ryze emocionální, citové kvality. Ryze citová motivace.
    Je úplně jedno, jaké „racionální“ argumenty prezentujete, abyste zkusili si to zařídit.

    Největší paradox je, že jak moc se lidé snaží skrze nějaké přemýšlení si zařídit, aby jim bylo dobře, tak se to daří dost blbě.

    Je dokonce poměrně obvyklé, že lidé se mají, cítí se v životě hodně špatně, ale najdou si mnoho „racionálních“ argumentů, že je to tak správně!

    Vesměs jsou to lidé, kteří žijí své životy autodestruktivně, tedy že skrze ty „racionální“ argumenty ubližují primárně sobě, ale jelikož žijí v nějakých vztazích, ubližují i těm kolem, i když to nemusí být na první pohled zřejmé. Protože lžou, lžou sami sobě i těm druhým.

    Jak se to stane? Nu, jde o to, že lidé „s mateřským mlékem“ vstřebají různá „racionální“ přesvědčení, kterým věří, podle kterých žijí, ale které jsou v rozporu s primární podstatou každé lidské bytosti, která zní – mám právo žít tak, aby mi bylo dobře.

    Jako ilustrativní příklad zmíním následující.

    Existují rodiny, které na první a třeba i na druhý i stý pohled vypadají spořádaně. A pak se pro všechny zúčastněné stane, že některý člen rodiny (obvykle je to některé z dětí, ale není to obecně platné pravidlo) se začne najednou chovat zvláštně, divně, nežádoucím způsobem, až ne-mocně. Třeba přestane chodit do školy, zapadne do drogové party, přestane jíst, slyší hlasy, které jiní neslyší, vidí obrazy, které jiní nevidí (řečeno velmi ve stručnosti). Velmi často jsou to rodiny, které založili partneři, kteří s mateřským mlékem nasáli pseudo-racionální přesvědčení, že lidé, kteří se mají rádi, se nehádají, nemají zásadní rozpory, prostě „je zakázané“ mít otevřené konflikty. V těchto rodinách se ve „spodních proudech“, tedy někde tam, co je pod hladinou, dějí velké emocionální bouře. A členové těchto rodin se necítí dobře, necítí se spokojeně, jenom o tom nesmí mluvit. „Pouze“ se to časem projeví nějakou více nebo méně závažnou odchylkou chování některého člena rodiny.

    A to je jenom jeden z příkladů, je však podle mého názoru velmi ilustrativní. Skutečnost, že v těchto rodinách „ve spodních proudech“ roky probíhaly ty „emocionální bouře“ i individuální nespokojenost, se ukáže ve chvíli, kdy se taková rodina dostane do psychoterapie. To je ten lepší případ. Kvalitní psychoterapie má možnosti se pak zabývat tím, co bylo roky pod hladinou, o čem se nesmělo mluvit a podobně. Velmi destruktivní je řešení, když se ten člen rodiny, který se začne chovat nějak „jinak“, dostane do péče biologické psychiatrie. Ta to totiž řeší tím, že toho člověka nacpe různými léky, které, jak já říkám, zabetonují duši a znemožní tomu člověku se ze svých potíží dostat osobním růstem a změnami v rodině. Potíž je do velké míry v tom, že toto psychiatrické řešení v rodině udrží ten rodinný sebe-obraz „my jsme přece spořádaná rodina, žel prostě jeden z nás onemocněl, protože má nějak porouchaný mozek“ – jak jim to říkají biologičtí psychiatři. Ještě musím dodat, že to „odchylné“ chování samozřejmě nemusí mít psychiatrický charakter, ale může to být třeba astma, atopický ekzém, migréna, potíže se srdcem či v podstatě kterékoli části těla … tedy nějaké psycho-somatické onemocnění. To však často také často rodina řeší tím, že se ten ne-mocný člen dostane do péče příslušného lékaře specialisty, který ale zatím obvykle neumí přemýšlet v psycho–somatických souvislostech, většina lékařů žel zatím nemá ani minimální psychosomatické vzdělání a přemýšlení, a tudíž je extrémně řídkou výjimkou, že takový lékař specialista odešle rodinu také do rodinné psychoterapie. Pokouší se věc řešit pouze za pomoci léků. A to se rodině hodí do krámu, rodina přece za nic nemůže.

    Nuže, pokusil jsem se zde rozbít mýtus, že lidé jsou racionální tvorové a že dělají svá rozhodnutí racionálně. Pochopitelně, že to nemusí vždy dopadnout tak, jak jsem popsal na příkladu rodiny, ve které je „zakázané“ se hádat. Komplikace, plynoucí z přesvědčení, že jsme racionální bytosti, mohou být velmi jemné a lze s nimi v zásadě žít, s malou mírou životní nespokojenosti.

    Anebo ty komplikace mohou být ještě mnohem tragičtější. Jako příklady lze úvest jakoukoli válku, protože každá válka má ryze emocionální podhoubí, i když politikové argumentují tím, co je vidět nad hladinou, tedy pseudo-racionálně a v těchto případech cíleně manipulativně …
    TRISSIE
    TRISSIE --- ---
    SEBIEN: ano prosím!
    SEBIEN
    SEBIEN --- ---
    a když budete chtít, přidám i tu úvahu o racionalitě a emocionalitě. Teď jsem ji dočetla, též zajímavé.
    SEBIEN
    SEBIEN --- ---
    SEBIEN: tak ještě přidám druhou část

    CO JEŠTÉ SE NEMÁ „ŘÍKAT“ DĚTEM – ČÁST DRUHÁ
    Tato úvaha navazuje na dvě či tři, které jsem napsal níže.
    Tato bude asi opravdu krátká, protože téma je mnohem přímočařejší, než úvaha o CITOVÉM VYDÍRÁNÍ, tedy, co se nemá říkat dětem, část první.
    Ta první byla o snahách rodičů ovlivnit chování dětí skrze POCITY VINY. Jeden z mechanismů, který se naučili, svým způsobem automaticky, jako něco normálního, od svých rodičů, kteří se to naučili od svých rodičů a tak bychom mohli jít po mnoho generací zpátky, až stovky let.
    Ten druhý způsob, jak se rodiče snaží ovlivnit chování dětí, je přes POCIT STRACHU.
    To jsou fakt velmi prosté a primitivní formy komunikace.
    Pár jednoduchých příkladů:
    „Když si neuklidíš v pokojíčku, dostaneš nařezáno.“
    Tudíž jakékoli vyhrožování obvykle fyzickými tresty.
    Anebo čímkoli, co vyvolává strach.
    Nemusí to být nutně jenom rákoska.
    Třeba u malých dětí:
    „Když si nevyčistíš zuby, přijde pro Tebe čert!“
    Anebo, vzpomínám si na jednu historku, kdy jsem něco neudělal podle přání mých rodičů, tak mi tři hodiny vyhrožovali polepšovnou. A já byl opravdu hodně vyděšený.
    To je v podstatě vše.
    Vždy, když vaše dítě dělá něco ze strachu před trestem, je to špatně, protože to nedělá podle svého, ve vztahu ke věku jakkoli vlastního přesvědčení či rozhodnutí.
    Z toho, co jsem zažil ať už ve své psychoterapeutické praxi, nebo z diskusí na seminářích, vyhrožování nějakým trestem není nijak neobvyklé. Nemluvě o realizaci takového trestu.
    Při jakémkoli fyzickém trestu zažívá dítě jednak pocit hlubokého ponížení a jednak bezmoci.
    Při vyhrožování trestem zažívá strach.
    A někdy je hranice mezi citovým vydíráním a vyhrožováním docela zamlžená.
    Když řeknete dítěti … „když si neuklidíš v pokojíčku, tak se nebudeš týden dívat na televizi, nebo vezmeme Ti počítač, tablet, telefon …“ … myslím, že to má blíže k trestu a tedy strachu, než k citovému vydírání, ale ta hranice je křehká.
    To, co je na tom podstatné, že to, pokud je to základní model výchovy, hluboce narušuje vývoj zdravého sebevědomí a osobní harmonie dítěte.
    Všechny tyto formy výchovy vedou k tomu, že dítě nebude mít o sobě dobré mínění. Bude se cítit jako nějak porouchané. Nedostatečné …
    Nemilované, neakceptované …
    A z těchto pocitů, v závislosti na míře, v jaké se v průběhu let ve výchově vyskytují, to povede od „nulového sebevědomí“ … až po „mentální anorexii“, nebo útěk do drogové party, kde se prostě bude cítit nějak akceptované.
    Ano, je to velmi zjednodušeně řečeno.
    V rodinách se vyskytují ještě další a komplexnější formy patologické komunikace.
    A netýká se to jenom toho, co rodiče říkají směrem k dítěti.
    Týká se to toho, jaký vztah mají rodiče mezi sebou a tedy všech „spodních proudů“, které se v rodině vyskytují. Pokud chcete něco málo vědět o těch spodních proudech, tak si přečtěte mou o něco níže napsanou úvahu o RACIONALITĚ A EMOCIONALITĚ.
    Opravdu je to ještě mnohem komplexnější.
    Nicméně, neobávám se tvrdit, že pokud v rodině převažuje styl výchovy postavený na pocitech viny a na pocitech strachu, tak je to velmi nebezpečné a obvykle to pro dítě – a tedy pro celou rodinu – nedopadne moc dobře…. I když spektrum toho, co všechno se může stát, je velmi široké a nepředvídatelné, kromě jiného také proto, že jsou ve hře i další faktory.
    Rozhodně nechci, abyste si mysleli, že pokud nebudete v dítěti vyvolávat pocity viny nebo pocity strachu, tak je zaručené, že „výchova“ dopadne dobře.
    A je rozhodně potřeba, pokud vás to trochu zajímá, si přečíst tu úvahu o Emocionalitě a racionalitě. Budu si teď zdánlivě odporovat, ale snad to bude i v této zkrácené podobě srozumitelné.
    ABSULUTNĚ PODSTATNÉ jsou SPODNÍ PROUDY v rodině. Pokud jsou ty spodní proudy naplněné láskou, respektem, bezpečím a akceptací, tak to, že děcku občas řeknete, že si pro něj kvůli nějakému prohřešku přijde čert, nezpůsobí žádné velké škody.
    Nicméně pokud jsou ty spodní proudy, které jsou primárně určovány vztahem mezi rodiči, a také širší rodinou, naplněné přetvářkou, nedostatkem LÁSKY, AKCEPTACÍ, BEZPEČÍM, ÚCTOU, RESPEKTEM, POROZUMĚNÍM … tak výchova, která stojí na vyvolávání pocitů viny nebo strachu, napáchá obrovské škody, někdy až nenapravitelné … jakkoli můžu být jako psychoterapeut přesvědčený, že každá lidská bytost má v sobě zdroje k tomu, aby se z různých emocionálních zranění uzdravila …
    KOTENCE
    KOTENCE --- ---
    WITCHIE:
    LYDI: To "nemuze si dovolit" neznamena, ze nemuze bejt rozmrzely nebo smutny, kdyz se chci bavit s muzem, ale nenecham ho, aby me takovym chovanim manipulovalo a dosahovalo svych cilu. Asi by bylo lepsi napsat "nenecham si to libit" ve smyslu nenecham se citove vydirat. Diteti pomaham negativni emoce zvladnout, ale neuhybam mu kvuli tomu.
    INUSHKA
    INUSHKA --- ---
    WITCHIE: Jak jsem psala vedle v tom svém vyjádření k tomu článku "co neříkat", já myslím, že je propastný rozdíl mezi "podívej, jak jsem teď (kvůli tobě) smutná" a "v této situaci se cítím smutná". Sdělit dítěti, jaké mám v dané chvíli emoce, to je podle mě naprosto v pořádku. Jak jinak by se naučilo emoce u druhých lidí rozpoznávat a pojmenovávat? Stejně tak sdělení, že ty emoce pramení ze situace, na které má i ono podíl, není ještě samo o sobě obviňováním. Tak to prostě na světě je, že chování člověka ovlivňuje i lidi okolo něj. Málokdo je takový zenový mistr, aby byly jeho emoce na okolním světě naprosto nezávislé. I s tím se dítě musí naučit pracovat. Jak jsem taky psala vedle, klíčové podle mě je, čeho tím sdělením chceš dosáhnout, jestli změny chování dítěte nebo změny situace tak, abys v ní ty byla spokojená.
    NOFNAK
    NOFNAK --- ---
    KOTENCE: Už je to delší dobu, cos psala tento post, ale já to čtu až teď.
    Naprosto s Tebou souhlasím. Fakt se mi příčí lhát (i v "dospěláckém" světě). Myslím, že není potřeba pomáhat si při výchově lží (nemyslím teď vyprávění příběhů/pohádek atd.). Bohužel v rodině manželky je lež naprosto běžný prostředek komunikace. Její rodiče neví kolik druhý vydělává, jaký má důchod, tají před sebou spoustu věcí a to navzdory tomu, že mají vcelku harmonický vztah, nijak zvlášť se nehádají a řekl bych, že jsou spolu šťastní.
    Bohužel to však občas přenáší k nám, kdy si vymýšlí nesmysly a občas musím i usměrňovat manželku, aby neříkala věci, které nejsou pravda. Naštěstí u té to jde docela dobře, ale i tak občas vypustí (zcela bezděčně a "nevinně") něco co není pravda, nebo je to přehnané.

    Tak nevím proč jsem to vlastně psal. Asi jsem si chtěl trochu ulevit :-).
    LYDI
    LYDI --- ---
    PERSEEIDA: diky (: ale jak vidis, zustava pro me neco nepochopitelne, jako ty kusy (,
    PERSEEIDA
    PERSEEIDA --- ---
    Lydi: Na to, že nejsi rodilá mluvčí, ovládáš češtinu úplně perfektně.
    DOUPLE
    DOUPLE --- ---
    LYDI: ne.
    LYDI
    LYDI --- ---
    DOUPLE: podobne, jako kdyz mluvi lidi o svych partneru jako o 'moje stara'ci tak?
    WITCHIE
    WITCHIE --- ---
    LYDI: rozumim a v podstate to myslim tak, jak pises. Proto jsem to dala do uvozovek :)
    DOUPLE
    DOUPLE --- ---
    LYDI: ze do toho vstupuju - zamenit slovo "individualni" za "kus od kus" je vic o zautomatizovanym pouzivani frazi nez obsahovym cynismu (natoz o divani se na dite jako na material).
    Zbytecnej zasek
    LYDI
    LYDI --- ---
    WITCHIE: hm nevim (: ja bych to asi ani nenazvala spravedlnosti ci tak i kdyz to vnimame asi stejne. v nemcine je to hezke, tam reknu ze misto erziehung (vychova) ja chci beziehung (vztah) a kdybych mluvila slovy nenasilne kommunikace, tak sdilim moje pocity a potreby, aby druhy vedel, co se v me deje a tak se muzeme dostat do kontaktu, do spojeni, muzem se k sobe vztahovat a vyresit situaci. ani ne tolik podle spravedlnosti ale spis podle nasich aktualnich potreb
    WITCHIE
    WITCHIE --- ---
    LYDI:
    WITCHIE: jeste doplnim - ucelem toho co popisuju je zprostredkovat pochopeni fungovani mechanismu vzajemne vstricnosti. "Mama dela spoustu veci, o ktere ji pozadam; mama taky obcas o neco pozada, a tam je zas na me, abych vyhovel". Tim, ze je v tom jakasi rovnovaha (coz dospely musi poctive zvazovat - co po diteti chtit, a co uz je prehnane ci zbytecne), tak to proste prirozene zafunguje, dite to citi, ze je to "spravedlive".
    LYDI
    LYDI --- ---
    WITCHIE: chapu. to s tim 'ocekavam tvou zmenu' ja treba nedelam i kdyz je mi jasny, ze to tak muze znit a ze to lidi tak mivaji. ja treba obcas resim s malou nohy na stole coz je tak jeden z malo 'pravidel' ktery mam. nekdy se stane, ze si ty nohy tam da a ja ze se mi to nelibi, a ze jestli si je tam necha, tak ja odchazim. myslim si,ze ta hranice je dost nejasne, nejsem si jista, jestli tohle ma nejaky dopad s tou odpovednosti a tak. taky asi vzdy hodne dulezity aby to proste melo tu spravnou energii za tim - holt ne 'kvuli tobe' ale 'situace je takova, ze se citim tak to a bud si zkusime to spolu vyresit a nebo si to vyresim ja pro sebe'
    LYDI
    LYDI --- ---
    PERSEEIDA: mozna to resim moc, ano. nejsem ceska, tak to asi taky vnimam jinak (myslim tim, ze tu je proste pristup k detem trochu jinak nez jinde) ale zaroven si divim, jestli tam podvedomne to nejak neni ... jak sou slovo ktere vypadaji uplne v poho ale neco s clovekem delaji...
    WITCHIE
    WITCHIE --- ---
    LYDI: nevim jestli to dokazu uplne vystihnout, jak to vnimam. Proste tohle konstatovani "podivej, jak jsem smutna", s tim, ze zaroven ocekavas nejake zadouci chovani, ma vest/vede podle me (a toho clanku) k pocitu zodpovednosti ditete za pocity/stesti druhych, a prave k tomu pocitu viny (a tudiz pocitum "jsem spatny" - negativni sebehodnoceni) za to, kdyz nejsou stastni/spokojeni - tj. "mel bych udelat to, co druhy ocekava, aby byl spokojeny". V extremnich pripadech to muze vest u ditete az do dospelosti k vecnemu neklidu a strachu z toho, jak se lidi kolem nej citi, vecneho monitorovani jejich aktualni nalady a hruzy z toho, kdyz vidi jakekoli naznaky jejich nepohody (nevarim z vody, znam takove jedince).

    Co mi prijde trochu neutralnejsi, jak nechat dite vnimat dopady jeho ne-pratelskeho/ne-spolupracujiciho jednani: nasledne byt mene vstricny/nevyhovet jeho ruznym zadostem, s odkazem na ono nespolupracujici jednani (ne jako trest, ale jako vysvetleni - "ja ted nemam chut, protoze..."; pripadne na to upozornit predem jiz v te problematicke situaci, ale tam je potreba byt opatrny s formulacemi, aby z toho nebylo proste jen obycejne vydirani). Takto ma moznost nahlednout a pochopit, ze druzi nejsou povinni mu za kazdych okolnosti ve vsem vyhovet a vychazet vstric, "jen pro jeho modre oci" , ze to proste neni samozrejmost - a to i presto, ze ho maji radi. Coz je neco, s cim se bude setkavat i v budoucnosti - ze tezko muze od lidi ocekavat spolupraci a vstricne chovani, kdyz je ono samo nebude poskytovat. Zaroven to s sebou myslim nenese to negativni sebehodnoceni.
    PERSEEIDA
    PERSEEIDA --- ---
    LYDI: Neprožívej to tak, sousedi to asi taky nemyslí zle a konkrétní dítě při běžném rodinném styku určitě oslovují jménem. Neříkájí doma "kus č.1 se přichystá ke koupeli".:)
    Je fakt, že co jsem si poslechla Čtyři dohody v podání Duška, víc přemýšlím co vypustím z pusy a co ne, ale tohle není ten případ.:)
    LYDI
    LYDI --- ---
    PERSEEIDA: jo, mate to doma vyreseni treba v poho proc ne. ja tady mam treba sousedy co se tvari na alternativ, montessori a pak nuti decka do kostela. taky dokaze mluvit o (malych) detech jako o kusech. pro me proste nepochopitelne - minimalne v momente kdy to dite je maly a nic s tim neudela(jinak treba nez pubertak)
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam