KAMAHL: To upřímně dost chápu. Mám kolem sebe několik takových lidí. Pokud je nepotkávám hodně často, ale třeba jen několikrát do roka, tak jsem absolutní retard. V hovoru o nich se vždycky zaseknu a skončí to "ta, eeee, nooo, jak se jí říkalo [Přezdívka]", a bude mi trvat ještě asi dost dlouho, než se to naučím. Nejhorší kombinace je, pokud je mám pod tou přezdívkou zafixované z doby, kdy jsme se vídali velice často, a teď už je potkávám třeba jen jednou za několik let. Je to jako přeučovat se zafixovaný pohyb, ještě náročnější, než si někoho zapamatovat, což už samo o sobě je pro mne docela výzva.
Naštěstí se mi to ještě s nikým v tranzici nestalo. Ale vyžaduje to teda dost intenzivní soustředění.

CAROLIAN: Tak přijde mi, že "pochopit, co se stalo s Petrem" ve 21. století člověk zvládne tak nějak u internetu a nemusí si to nechat vysvětlovat přímo od Lenky. Vysvětlovat to každému sparingpartnerovi a vzdálenému známému je hrozně únavné, otravné a bolestivé. Myslím, že tohle je jeden z velkých cílů toho awareness hnutí, aby o tom lidem tak nějak věděli, že když na sjezdu řekli "tady Petr je teď holka a jmenuje se Lenka" tak to stačí a že o tom Lenka nemusí přesvědčovat každého zvlášť. (Kdyby nebylo tolik lidí, co tě kvůli tomu nějak - v lepším případě - pošle do prdele nebo rovnou s rozmyslem a nasazením vysvětlí, proč jsi odpad společnosti, tak by ta potřeba vysvětlovat to každému znova pořád dokola asi nebyla tak bolestivá, ale pořád je to tak nějak otravné.)
Jasně, člověk potřebuje chvíli, nějak to sežvýká, nějak si zvykne, chvíli se třeba přeříkává, whatever, ale mám pocit, že pokud jste si předtím nebyli nějak intenzivně blízcí, tak si spolu nepotřebujet sednout a vážně probrat, jak to teď bude...

OMNIHASH: Tady je otázka, co považuješ za spešl zacházení. Respektovat to, že někdo prošel tranzicí, a nemít na něj debilní kecy, mi nepřijde jako speciální zacházení, ale jako nebýt nebil...

Mám (cis) kamarádku, která jednou přišla s tím, že: "Už nechci, aby se mi říkalo [Přezdívka], můžete mi říkat třeba jednoduše [Rodné jméno]." Co jsem tak viděl, tak 90% lidí kolem nebylo schopných takhle jednoduchou věc pobrat a nadále ji roky oslovují [Přezdívko]. To je pak těžký.

SABRIEL13: lidi potřebují čas.... při provozování koníčku jsem potkávala Petra - nijak moc jsme spolu nekamarádili, ale prostě znali jsme se, občas jsme něco nezávazného pronesli... pak měl Petr "zlomenou ruku", tak několik měsíců nebyl - a na společnou akci klubu (řekněme vánoční besídka?) přišel v sukni a hlavní trenérka ho při předávání cen oslovila jako Lenku.
Všichni jsme koukali jak z jara, nikdo to nevěděl... a pro mě bylo hrozně těžký se s tím srovnat - ve smyslu, že Petr zjevně udělal něco, o čem měsíce přemýšlel a pak na několik měsíců "zmizel ze světa" - a měl čas se s tím nějak poprat a udělat postupnou změnu a přizpůsobit se.

Mně tuhle šanci nedal - a ode mne se očekává, že najednou z minuty na minutu ho přijmu bez mrknutí oka coby Lenku, když jsem ho leta znala jako Petra.

Kdyby na té besídce dokázal říct pár slov ve smyslu "už dlouho se cítím být Lenkou, tak jsem udělala tuhle změnu a doufám, že budete mít Lenku stejně rádi jako Petra", tak by to bylo mnohem stravitelnější. A ještě lepší by bylo, kdyby místo lhaní o zlomené ruce něco řekl předem nebo během té změny - že by ti ostatní taky měli čas to nějak vstřebat a připravit se... myslím, že by to bylo nakonec příjmnější i pro ní na tý besídce - že by na ní všichni nečuměli se spadlou čelistí....

...a tenhle přístup nakonec znamenal i to, že mi pak bylo blbý se i na to zeptat - ale tím pádem jsem měla problém se s Lenkou bavit (ač s Petrem jsem se bavila bez problémů) a zjistila jsem, že se jí z rozpaků vyhýbám... do toho přišel covid, a já jsem se odstěhovala - ale dodneška na toho člověka myslím jako na Petra, ne Lenku - a pokud bych se o ní bavila s lidimi, které jsem znala v té době, asi bych měla velký problém přešaltovat na Lenku - protože leta to byl Petr - a Lenka najednou spadla z nebe na vánoční besídce (a pak od března covid, takže jsme se viděly fakt možná dvakrát třikrát?) - prostě Lenku neznám, a neměla jsem příležitost jí poznat a "pochopit", co se stalo s Petrem.

ARGANNAH: Takže jsem ve výsledku asi udělala to nejlepší, co jsem mohla.

Mimochodem, v pátek mi držte palce, mám druhé kolo pohovorů.

BHA: Jsem obézní. Takže si umím velmi dobře představit, co je být terčem šikany a bát se chodit do nějakého kolektivu, sama jsem to zažila. Podstatné na téhle věci ale je, že tu trans slečnu nikdo nešikanuje, chovají se k ní slušně a nemisgenderují ji. Zjevně je to ale pro ně velké téma, takže si ulevují řečmi, když ona u toho není. Měla bych v takovéhle situaci sklony doufat, že na vině je to, že se ti kolegové s žádným trans člověkem ještě nesetkali, jsou z toho nervózní a je jim to nepříjemné. Myslím si prostě, že přilévat olej do ohně je kravina, jen se ta atmosféra vyhrotí a oni si začnou demonstrativně ulevovat před ní, aby si něco dokázali.

Kdyby nešlo o trans problém, ale o fatshaming, ocenila bych ostatně přesně totéž. Když budou mít lidi nějaké řeči za mými zády a bude u toho nějaký můj kamarád, tak budu ráda, když se jich zeptá, co to sakra řeší a jestli na tahle témata školkového pískoviště nejsou náhodou staří. Ale vůbec bych neocenila, kdyby je při sebemenším vtípku na tlusté prudil, kritizoval, nebo na ně řval, jak tu někdo navrhoval. Jen by mi to začali říkat do očí, aby tomu člověku dokázali, že oni se nebojí pěkně od plic mi říct "pravdu" a že slušné chování rovná se propagace obezity a to my tady přece nechceme. Pěkně děkuju za takovou "pomoc".

Ono taky půjde dost o to, co je cílem. Jestli napravit svět, zajistit, aby trans kolegyně měla přijímající prostředí, nebo cítit se v práci dobře. Jestli je to o trans kolegyni, což by imho jít mělo v první řadě, myslela bych si, že kolegové budou patrně dost konzervativní, trans problematika je naplňuje smíšenými pocity a v téhle situaci je skvělé, že to aspoň zvládnou nehrotit jí do tváře, oslovovat ji správně a obecně nechat ji žít. Což je fajn první krok a bylo by dobré se pokusit jí to neuváženou agresí neposrat. Jestli je to o nápravě světa, tak bych si myslela, že v takovéhle společnosti má smysl netlačit na pilu a nechat je si na to zvykat pomalu; občas se zdvořile vymezit nebo něco dovysvětlit, když je to vhodné, ale nedělat z toho zbytečně bojové téma, aby člověk situaci nezhoršil a ti lidi nezískali pocit, že je někdo škatulkuje jako nepřátele (což by zase mohlo i vést k zhoršení prostředí pro trans kolegyni, a jak píšu, podle mě by o její komfort mělo jít především). A pokud jde o to, cítit se v práci dobře, tak holt asi nezbývá než co píše Trpaslice, totiž zaměstnat se jinde, kde se člověk bude v kolektivu cítit více mezi svými.

SABRIEL13: Já asi trpím velikou nevírou v lidi, takže bych řekla, seřvi je pokaždý, když Ti to uleví, a nepracuj tam dlouho - transgender problematika je pro spoustu lidí tak kulturně a pocitově trochu nepříjemná, trochu divná, trochu cringe, že zkoušet změnit jejich názor alespoň trochu za ty nervy nestojí, obzvlášť pokud jim už bylo čtyřicet (jo, v tomhle jsem trochu nihilistka a věřím až na generační změnu).

Ale moje obecná nevíra v lidi asi dost eskalovala nedávnou historkou z akademického prostředí. Zkoušející: "Ale kolegyně, uvědomujete si, že i to, když o sobe mluvíte jako o "výzkumníkovi", je to nějak významově a mocensky zabarvené? A že to není jen tak?" Což v tomhle kontextu nepříjemné eskalující debaty znamenalo, jestli si uvědomuji, že jsem málo WOKE, protože používám zastaralé generické maskulinum, nemísto toho, abych o sobě mluvila jako o "výzkumnici". A byl to dost výsledek toho, že se mě už třetí hodinu snažily ve dvou potopit na státnici a obhajobě a nešlo jim to a tak už se tam dost chytaly stébel a braly mě za každé slovo.
Tak jsem se na zkoušející usmála a řekla: "No, víte, paní kolegyně, když jsem věděla, že tu budete, tak jsem zvažovala, že na to upozorním ze začátku, ale věc se má tak, že mi používat generické maskulinum vůči své osobě prostě vyhovuje..."
Načež zkoušející radši změnila téma. To by byla vlastně na poměry OK reakce a zapomněla bych na to. Kdyby dotyčná nebyla jednou z prominentních postav gender studies, co si libuje v narativní analýze. Od ní jsem čekala trochu víc.

SABRIEL13: pro nektere lidi je tezke se s tim vyrovnat. I kdyz u kolegyne to moc nechapu, nejsou tam az takove vazby jako kdyz je to nekdo z rodiny. No muzes dal pouzivat jeji nove jmeno za sebe a o ne se nestarej, nekomu to trva.

SABRIEL13: Kreteni, inu. Nemaji kapacitu pojmout zmenu, tak si delaji takovouhle popiraci bublinu. Muzes treba cvicne oslovovat "provinilce" v opacnym rode, dyt je to prece sranda. Zeptat se konversacne, jak dlouho berou hrt, jestli treba nemaji potize se spanim, vykyvy nalad, etc. Pochvalit, jak se jim zlepsila plet, politovat, jak je tezky v covidove dobe ziskat termin operace. Hlavne to neprehnat, nebyt agresivni (hrabeci rada, ja vim, ale radsi se jdi projit), s vaznou tvari, ton uprimneho zajmu, jestli to resi s psychologem. Nastudovat dukladne a do hloubky problematiku, abys mohla trousit ruzne fun facts. Nebo aspon tak nejak bych to resil ja.

Ahoj. Jsem ally (nebo se rozhodně snažím být), na protisměně mám trans kolegyni, a moji nejbližší cis kolegové a kolegyně ji opakovaně za jejími zády misgenderují, používají její deadname a podobně.
Je mi to strašně nepříjemné, snažím se je opravovat a trvat na tom, že "Jana" (jméno samozřejmě změněno, proto ty uvozovky) je Jana. Dneska jsem na kolegyni už vyjela, protože jsem zmínila Janu, a ona prohlásila "Myslíš 'deadname'?", tak říkám "Ne, myslím Janu, jednou nás požádala, abychom ji oslovovali Jano, tak by bylo fajn to tak dělat."
Dostalo se mi odpovědi, že nevypadá jako ženská, takže je to přece 'deadname', že je to stejně jenom sranda a že jí do očí přece říká Jano, tak je to v pohodě; další kolegové se k tomu přidali.
Pak jsem chvíli mluvila o tom, že to není vtipný, že to není v pohodě, a pak jsem se šla radši projít.

Já upřímně nevím, jak si s tímhle poradit. Je mi z těch lidí tady špatně, to prostředí je ve spoustě směrů dost toxický a řeším změnu, ale dokud tu pracuju, budu se s tím muset nějak poprat, a moc nevím jak.

Help? Please?

MICHELLEDANIELS: Řekla bych, že jsi správně. :)

MASOO: takový jsem viděl na Vinohradech v XXL obuvi. Na zastávce Jana Masaryka, kousek od Žilka optik. Sám si tam chodim kupovat škrpály, neboť mám 48. A dámský tam v tomhle čísle mají :)

A new position statement from the Royal Australian and New Zealand College of Psychiatrists (RANZCP) stresses the importance of a mental health evaluation for people with gender dysphoria — in particular for children and adolescents — before any firm decisions are made on whether to prescribe hormonal treatments to transition, or perform surgeries, often referred to as "gender-affirming care."

Because gender dysphoria "is associated with significant distress...each case should be assessed by a mental health professional, which will frequently be a psychiatrist, with the person at the center of care. It is important the psychological state and context in which gender dysphoria has arisen is explored to assess the most appropriate treatment," it adds.

As a result, Scandinavian countries, most notably Finland, once eager advocates of the gender-affirmative approach, have pulled back and issued new treatment guidelines in 2020 stating that psychotherapy, rather than gender reassignment, should be the first line of treatment for gender-dysphoric youth.

Psychiatrists Shift Stance on Gender Dysphoria, Recommend Therapy
http://www.medscape.com/viewarticle/960390

Ahoj, doporuceni na literaturu? Nacital jsem od Weisse, Fifkove, ale uz to bude desne zastarale. Diky.

ALDARION: Díky. U mne to bylo hodně podobné, bojovala jsem prakticky se vším, co popisuješ včetně podobného průběhu se sportem atp. Jenom u mne byla ta dysforie pravděpodobně silnější, takže nakonec jsem se rozhodla do tranzice jít.

Vlastní postřehy:
- hormony pro mne udělaly opravdu hodně, přestože už mi bylo po třiceti. Ač jsem pre-op, chodím na pláž normálně v bikinách.
- na denní baštění prášků & 1x týdně si vrazit injekci do stehna jsem si zvykla, je to stejné jako dýchání nebo jídlo. A to jsem se děsila úplně stejně, že budu závislá na něčem do konce života. Well, dá se s tím žít.
- operaci jsem také nechtěla. Dnes, po třech letech na hormonech mám zažádáno, vyběháno a nebýt covid mor, tak už i odřezáno. Prostě už ten sex, po tom co zmizí testosteron přestane být tak obrovská součást života a potřeba a tlak, a začla jsem to vnímat jinak. A vzhledem k tomu, že mám jinak normální ženský hlas i vzhled, chci být prostě už sakra kompletní.