DEEFHA: Doom RPG byl epesní :) dal bych si ho znova na Steam Decku :)

DAVESADE: Hele, nedivil bych se už asi ničemu. Když mohlo být Doom RPG na mobilech, žejo :-)

DEEFHA: Imho se zmenilo oboji :).
Na toho nedavno oznameneho Dooma se teda tesim - imho pujdou cestou Metroidvanie jeste vic a to si smlsnu myslim. Pak bude Doom OpenWorld, Doom RogueLike, Doom Extraction Shooter a nakonec MetaDoom... jeste budes vzpominat na Eternal!

DAVESADE: Díky moc za reakci. Jo, na ty runy, tokeny a upgrade zbraní jsem úplně zapomněl - to mi už taky přišlo moc (i když i v Doomu 2016 to nějakým způsobem bylo) :-) Nicméně vysbíral jsem prakticky všechno a nakombinoval jsem si takový styl, jaký mi vyhovoval (ale určitě nebyl tak efektivní, jak by mohl být, kdybych si ho poskládal jinak nebo víc poižíval jiné zbraně).

Jojo, já samozřejmě vím, že když budu chtít "nový" Doom podle mého gusta, tak si zahraju Sigil nebo Legacy of Rust. Šlo mi jen o to, že Doom měl vždycky nějakou atmosféru, člověk se v něm bál, byl temný, trochu kontroverzní a tak. No a teď už není. A to je mi prostě líto.

Ale možná se nezměnil Doom, jen doba. Nebo já :-)

DAVESADE: ako niekto, kto sa pokúsil Doom Eternal dohrať trikrát a vždy som ho niekde v polovici znechutene dropol, rozumiem obom pohľadom. Mňa tiež aréna fighty, ktoré sa dajú vyriešiť iba nejakou konkrétnou taktikou, dvakrát neberú, ale dokážem ich akceptovať (a ostatne Doom 2016, ktorý som si naopak užil a dohral som ho viackrát, ich do veľkej miery mal tiež, aj keď s menej vrstvami taktiky).

Čo som ale v Eternale nedokázal akceptovať, boli skákacie pasáže, preskakovanie na čas medzi horiacimi reťazami a podobné opičárny. Vývoj hry je ok, ale zmena žánru mi už ako žiaduci vývoj úplne nepríde, nehovoriac o tom, že aj keď na skákačky už nie som vyslovene ľavý (dohral som oboje Ori napríklad), first person je na to extrémne nevhodný pohľad.

DEEFHA: Hele tohle neber zle prosim. Ja vlastne vidim celej ten problem s Doomem uplne v jine perspektive. Pro mne je Doom "jenom jeden" a mam do nej prakticky nekonecne mnozstvi WADu a modifikaci, GZDoomem pocinaje a BrutalDoomem konce. Vydavat pokracovani "tohoto jednoho Dooma" s tim, ze od nej chci vlastne to same, ale musel bych za to platit jarku 1500 stovaku, abych pak jen nadaval, ze to neni jako bejvalo, protoze nemuze to byt jako bejvalo, by mi prislo spatne (a hodne serii na tomto zkrachovalo).

Doom Eternal mne nadchnul naopak proto, ze se vydava vlastni cestou nekam uplne jinam a koreny bere jenom nejakej zaklad, ale vyrostl tam organicky (z Dooma 2016). Celkove gameplay povazuji za jakysi mix Zeldy, Metroida ci Castlevanie, ale soustredenu vyrazne na souboje a nic jineho. Ony areny jak zminujes, jsou proste jen logickym puzzlem, ktery musis odhalit, pochopit a exploitovat ve svuj prospech - ja to hraju vyslovene jako logicky rychlik, jako takovy trochu slozitejsi Tetris bez nahodnych kosticek.

Muj vstup jako hrace je vyslovene pres runy, praetorian tokeny a upgrady zbrani - no a output je nejakej bohatej damage scaling skrz nekolik statusu, jako treba v Monster Hunterovi (tim nesrovnavam hry, ale jenom matematicke principy). Je-li problemem munice, tak nektere runy ti napr. umozni doplnit castecne munici, kdyz nepratele nejprve zapalis. Motorovka obvykle doplni veskerou munici a tak davkuji benzin na spravne okamziky a spravne nepratele. Kombinuji to treba s vybusnejma sudama, ktery mne nezranuji a navic se obnovuji a v nekterych levelch tak tvori pater taktiky. Strategii reseni areny prizpusobim aktualnim upgradum zbrani a rychlosti nabijeni plamenometu a granatu. Po chvilce ladeni to cele nakombinuji tak, ze stojim se zpocenym zadkem a raduji se, ze jsem to proste dal!

Ja u ty hry normalne zvesela vykrikuji. Jsou tam hlucha mista, je mozne se dostat do slepych ulicek (dojde munice), neni to dokonalej titul - ale ten posun timto smerem, jakkoliv je odvazny, velice ocenuji. Hru jsem si koupil a dohral 2x jen na normal (hurt me plenty?), nepovazuji se za dobreho hrace (ty speedruny na nightmare jsou ale posusnanicko) - to vubec ne. Ale bavil jsem se fest! Pritom s tebou souhlasim s mnoha body, ze te "nenecha hrat, jak bys chtel ty", stejne jako mne nenecha Pajitnov hrat Tetris jak bych chtel. Je to hra, ma svoje pravidla a bud je davam nebo ne. Ale tim te nechci v tvem vnimani hry nijak zpochybnovat, proste to jen vnimam jinak, to je cele. Uznavam, trochu mne to prekvapilo, ale nezpochybnuji ti to.

Stareho Dooma mam ale stejne porad radeji, hraju ho casteji :).

Merchant of the Skies / 13 h / SteamDeck / #dohrano

Velice sympatická Indie hra. V roli obchodníka se ze začátku snažíte hlavně vydělávat peníze. Plníte kromě hlavních questů i vedlejší. Hra příjemně utíkala a v různé fázi hry jste museli měnit své obchodní mechaniky a rozšiřovat svoji výrobu, abyste získali lepší zboží. Důležité je i sledovat dialogy, které vás navádějí co je dál potřeba udělat. Určitě stojí za to si to zahrát.

NAGASAWA: Pokud by šlo u mě v tabulce upravit Kunitsu Gami na 80 hodin celkově, budu rád. Díky.

Mno nic lepšího mě nejspíš letos na PS5 už nepotká. Tohle byla čirá radost.

DEEFHA: Nemohu souhlasit, ale nerikam, ze nerozumim jednotlivym postrehum. Vnimam je jinak.

Doom Eternal (2020/2021) / XSX+XSS / 22,5 hodiny / #dohrano

TL;DR Nejhorší Doom ze všech. A dost možná jeden z mých nejhorších herních zážitků vůbec.

A teď trochu podrobněji. Sérii Doom dělím na taková tři období. První je jednička, dvojka a Doom 64. Druhá je Doom 3 a pak dlouho nic. No a třetí je reboot Doom 2016. S ničím z toho vlastně nemám problém, i když stylově Doom zažil během těch třiceti let několik celkem zásadních proměn. Nicméně už dopředu jsem tušil, že zatím poslední veletoč jménem Doom Eternal se mi líbit nebude. A měl jsem pravdu.

Kdybych měl moje pocity k něčemu přirovnat, tak by to (abych zůstal v rámci her id Software) bylo třeba jako Rage 2 ve srovnání s Rage. Jedničku jsem přes počáteční odpor nakonec vzal na milost, oblíbil jsem si atmosféru a prostředí, některé lokace mi vyloženě sedly a pamatuju si je doteď. Mělo to prostě styl, to se nedalo upřít. No a pak jsem hrál dvojku a připadal jsem si jako v jiném světě (doslova). Sice open world, ale plný hopsacích arén, sice postapo, ale plné barevných dýmovnic a naleštěných zbraní... Celé to bylo takové bezvýrazně generické a plné otravných prvků. Atmosféra nikdy a o stylu si to mohlo nechat jen zdát.

No a teď přichází Doom Eternal. Už v předchozím Doomu 2016 mi ta arénovost docela lezla na nervy, ale tady je to dovedné až na hranici absurdna. Arény jsou úplně všude, aréna je klidně kus úplně rovné chodby, která se prostě najednou na obou koncích uzavře a před vámi se v ní objeví Baron of Hell nebo Marauder. Všechny arény jsou přitom vertikální až k zblbnutí a pohled na Doomslayera pohybujícího se stylem jump-dash-jump-jump-dash musí být pro monstra naprosto k popukání. Jsou tu žluté tyče trčící ze zdí, na kterých se můžete zhoupávat a skákat dál. Jsou tu perforované plochy na zdech, po kterých můžete šplhat výš a výš, případně přeskakovat z jedné na druhou. Jsou tu krásně modroučké teleporty, které vás spolehlivě pošlou někam, kde vlastně ani moc nechcete být.

Je to vlastně něco třeba jako Quake III Arena (sic!), kterýžto díl ovšem nepatří mezí mé oblíbené a arénoidní FPS já vlastně vůbec nevyhledávám, takže nevím, k čemu modernějšímu bych to mohl přirovnat. Proč jsem to tedy vlastně hrál a ještě ke všemu tak dlouho (je to cca dvojnásobná hrací doba než obvykle podle HLTB)? Inu hrál jsem to kvůli IB challenge (už je moje) a trvalo mi to proto, že mi to nešlo :-) Mou obvyklou "Hurt me plenty" obtížnost jsem byl ochoten akceptovat asi nějak během první čtvrtiny hry, pak jsem se už nehodlal dál frustrovat a snížil ji o stupínek níž. Ano, níž už to nešlo, ale vlastně se za to ani nestydím. I tak to pro někoho, kdo není hopsací typ, bylo tuhé víc než by kdo řekl.

Totiž takhle - Doom Eternal vás nenechá hrát tak, jak byste chtěli. Musíte hrát tak, jak hra chce. Například není jiná možnost, jak během fightu získat munici (kromě té, která se sice válí po zemi, ale která vám rozhodně nebude stačit na celou arénu), než nějakou slabší potvoru zaříznout motorovkou. Z potvory vypadnou kapsličky ve všech barvách duhy (fakt!) a máte zase na chvíli vystaráno. Problém je v tom, že silnější potvoru motorovkou takhle neskolíte, takže na ty slabší musíte dávat v průběhu fightu bacha a omylem si je nezabít. Jinak máte smůlu a bez munice nevydržíte ani pár sekund.

O tom, že říznutí motorovkou máte omezené množství a musíte počkat, než se vám během času doplní (případně sebrat kanystřík, ale těch není moc), už ani nemluvím. Stejně tak pokud si chcete doplnit štít, tak musíte potvoru před zabitím pokropit plamenometem. Nemusím snad dodávat, že i ten je časově omezený... Jo a samozřejmě glory kills! Tahle základní mechanika z Doomu 2016 (potvoru jen načnout a dorazit ji úderem městí) je tady samozřejmě pořád a pokud ji nepoužíváte, z monster nebudou vypadávat krásně modroučká zdravíčka. Strategie zdrojů - to je přesně to, co jsem si v Doomu vždycky přál!

No dobrá. Takže se tyhle debilní postupy naučíme používat a půjdeme tedy zmasakrovat pár monster, ne? Pomalu, pomalu! Pokud je někdo z předchozích Doomů zvyklý, že prakticky jakékoli monstrum lze s trochou šikovnosti a trpělivosti udolat třeba základní pistolkou (nebo i bez ní), tak v Eternal už to neplatí. Jednak tu není žádná pistolka :-), ale hlavně: na každé monstrum je přesně daný postup, jak se ho zbavit. Pokud ho člověk nedodrží, bude jen zbytečně sázet munici do bulletsponge sráče, se kterým to ani nehne. Jak z toho tedy ven?

Každé monstrum má tzv. weak point, kterého se prostě musíte zbavit nejdřív. Třeba takový Arachnotron neboli motorový pavouk - ten má na vršku plasma gun, kterou když nesejmete, tak vás s ní prostě dřív nebo později smete, protože z ní pálí bez ustání. Jakmile přijde o plasma gun, může už "jen" střílet granáty, ale z toho už se nějak dostanete, žejo. Cacodemon? U něj musíte počkat, až otevře hubu, a v ten nedlouhý okamžik mu do ní nasypat granát nebo raketu. On to spolkne, dojde k výbuchu, v tu chvíli musíte přiskočit a provést glory kill. Když to nestihnete, je z toho démon venku a musíte to celé opakovat znovu. Růžovoučkého Pinkyho musíte přeskočit a několikrát ho trefit do ocasu, protože přesně tam má weak point. Pokud vás nabere zepředu, doslova vás utluče o nejbližší zeď, případně si s vámi zahraje pinball o ostatní monstra. A tak dále, a tak dále.

Pokud budete zkoušet jakoukoli jinou taktiku než přes weak pointy, tak se vám to možná podaří, ale bude to trvat déle a ostatní monstra vás během toho roztrhají. Případně ano, jsou tu zbraně typu BFG, které berou všechno - jenže třeba takový Marauder je imunní i vůči tomu! U něj si prostě musíte počkat na tu chvíli, kdy na vás mrkne zelenýma očima (wink wink...), něčím ho trefit, až se mu kolem hlavy roztančí modré hvězdičky (fakt!) a opakovat to tak dlouho, dokud nedostanete možnost ho dorazit glory killem. Funny! Arch-vile je prakticky nezničitelný a pokud se ho nepokusíte zbavit co nejdřív, už k tomu nikdy nebudete mít šanci, protože vás spawnující démoni umlátí hořícíma novinama.

A pak jsou tu ještě empowered démoni, což jsou prostě... ještě silnější démoni, samozřejmě. Objeví se vždycky, když se vám to nejméně hodí. Samozřejmě. Empowered demons have more hit points than their normal counterparts. Samozřejmě! Potěší taky arény s Buff totemem, což je kus klacku s lebkou, který neustále spawnuje démony a dělá je silnější. Pochopitelně. Totem je v rámci arény někde schovaný, pochopitelně. Někde, kam není snadné se dostat a střelit z dálky do něj nemůžete, protože se musí rozbít melee útokem. Pochopitelně!

Takže jo. Všechno tohle ^^ jsem se naučil. Mnohokrát jsem opakoval arénu jen proto, že se mi těsně před koncem nepodařilo něco udělat správně a posledních pět procent zdraví mi sežral zapomenutý imp. Hrál jsem přesně podle pravidel. A vůbec, ale vůbec ani trochu jsem se nebavil. Aby toho nebylo málo, tak když už jsem se z nějaké arény konečně dostal aspoň trochu v pořádku, čekala mě další otravná skákací pasáž nebo hledání nějaké páky, do které se musí bouchnout a někde se něco na chvíličku otevře, takže je potřeba tam dashovat jako magor. Kdo ty skákací pasáže vymyslel, ten by měl fakt přijít do pekla. Je to kurva Doom, ne Batman nebo Tomb Raider! Tohle je prostě něco, jako když uprostřed rozjetého koncertu začne frontman pronášet osvětový proslov. Totálně to zničí jakoukoli rozjetou zábavu a prostě se to nedělá.

Mimochodem - hudba. Tu zase dělal bůh Mick Gordon, jehož score pro Doom 2016 považuju za jednu z nejlepších věcí, kterou jsem kdy ve hře slyšel (a poslouchám ji často samostatně, což se o většině herních soundtracků říct nedá), a nejen ve hře. Nicméně kolem hudby pro Eternal byly nějaké problémy, do mixu zasahoval Chad Mossholder, nakonec k tomu Mick Gordon vydal neuvěřitelně dlouhé prohlášení a pravděpodobně už nikdy nebude chtít s Bethesdou spolupracovat. Faktem je, že tak kulervoucí pocit, jako když jsem poprvé slyšel BFG Division, jsem rozhodně neměl a hudba se mi místy i vyloženě nelíbila a iritovala mě. Což byla jedna z mála věcí, které jsem spíš nečekal.

Takže jo. Dohrál jsem to, ale Doom 2016 zůstane posledním dílem, který jsem si aspoň trochu užil. Dál už jsem nad sérií zlomil hůl a připravovaný Doom The Dark Ages na tom nejspíš nic nezmění. Na to, abych arénou pobíhal v kožichu a házel při tom štítem, už jsem asi fakt moc starý. Ačkoli ten hřebíkomet... Ne. Musel bych lítat na drakovi. Něco je prostě lepší nechat být :-)

shapez 2/34hod/Steam/ #dohrano

na to, že to vyšlo před pár dny :D
miluju tenhle žánr, ještě spoustu hodin v tom urcitě utopím, ale musím si dat voraz... teď jsem se od toho nemohl odlepit x hodin denně.. :D

DEEFHA: xbox sx

Hellblade 2: Senua's Sacrifice / 8h 50m / #dohrano

Viac experience ako hra, ale veľmi dobrá, a vizuálne absolútne kulervoucí.

S.T.A.L.K.E.R.: Clear Sky (2008) / nevimJakDlouho / #dohrano

Deadlight: Director's Cut / PS5 / 2,5 hodiny / #dohrano

Tuhle hru jsem poprvé rozehrál na XBOX 360, podruhé na XBOX One a teď potřetí na PS5 a konečně dohrál. Něco mě k ní pořád nutilo se vrátit. Za cca 40 Kč v akci naprosto parádní plošinovka, všechny klišé zombie apokalypsy included. Je tam spousta nelogických věcí, ale člověk to té hře tak nějak odpustí. Vizuál se mi moc líbil, hratelnost byla občas trochu kostrbatá, ale nic zásadního. Odehrává se v osmdesátých letech v Seattlu po vypuknutí zombie nákazy. Po poměrně lineárním béčkovém příběhu na konci překvapil celkem pěkný (taky béčkový) twist. Screen ze závěrečné scény jsem si vypůjčil z internetu, protože vlastní jsem nestihl.

Cygni - All guns blazing / 3h / #dohrano

Příjemná top down střílečka s raketkou. Nadchla mne celkem grafika a možnost střídat palbu na zem. Je to poměrně hektické a i když mám tenhle styl rád, nejsem v tommoc dobrý a chci se posouvat. Takže jsem to dohrál na easy obtížnost. Je tam i Co-op, který my myl asi na ničení všeho lepší. Dost jsem nestíhal ani s upgrady sundavat všechno na obrazovce. Vizualem mi to chvilema pripadalo jako kdyz letam nad bojistem nejake strategie ze serie Supreme Commander.

DEATHLOOP / 32 hodin / #dohrano

Dobrá směsice Dishonored a Prey: Mooncrash, která překvapivě obstojí i jako bohapustá řežba, když se chcete k cílům nejkratší cestou probít. Hodně mě pobavily rozhovory a hlášky nepřátel v podobě poblouzněnejch maniaků, co se na vás při vyrušení sebevražedně vrhnou se slovy „Padla!“ nebo „Nashle zítra“.