Slay the Spire (2019) / Steam Deck + Linux / 60 hodin / #dohrano

Musím přiznat, že tohle dohrání mě samotného překvapilo :-) Slay the Spire totiž hraju průběžně už rok, dostal jsem se k němu po tom, co jsem loni na jaře dohrál Inscryption. Deckbuildery jsem nikdy předtím nehrál ani v reálu ani virtuálně, a i když je podle mě Inscryption vlastně o něčem jiném, přesto ve mně hra trochu probudila zájem o tenhle žánr. Kromě Slay the Spire jsem se tak dostal třeba i k Loop Hero, ale o tom zase někdy jindy.

No, takže teda Slay the Spire... Je to roguelike deckbuilder, takže pořád dokola hrajete to samé, žejo :-) Máte na výběr ze tří hrdinů, se kterými procházíte místa na mapě a pomocí karet, lektvarů a bonusových předmětů zdoláváte jednoho protivníka za druhým, dokud nepřijdete o všechno zdravíčko. Mapa, protivníci a vůbec vlastně všechno je procedurálně generované. Čim víc hrajete, tím lepší resp. zajímavější vám padají karty a předměty. Když to správně zkombinujete, dostanete se dál. Ale když nemáte štěstí, stejně skončíte třeba hned na třetím protivníkovi. A to je vlastně všechno.

Cílem hry je pochopitelně dostat se až na konec, tzn. až k poslednímu bossovi. Podle HLTB by se to mělo dát zvládnout za dvanáct hodin, což mi přijde naprosto nereálné. Tedy, já jsem to určitě nehrál tak dobře, jak bych mohl a jak by se mělo... Ale kromě skills každý průchod výrazně závisí na faktoru náhody, a to se nedá nijak ovlivnit. Nicméně Slay the Spire je jedna z mála her, kterou mám i na notebooku, takže jsem ji často hrál i na cestách, když jsem s sebou neměl Steam Deck. Hrál jsem ji jak vidno opravdu hodně. A pořád se mi nedařilo dostat se dostatečně daleko (já jsem vlastně ani nevěděl, kde a jak přesně hra končí).

Až včera večer mi úplnou náhodou "padla karta" a za hodinu a deset minut jsem se tentokrát dokázal prokousat tam, kde ze hry vypadla trofej Beat the game with the Defect a spustily se titulky. Btw "Defect" je jedna ze tří postav ve hře, vlastně teď už ze čtyř, protože po dohrání se mi odemkla nová postava. Každá postava má přitom úplně jiné základní vlastnosti, takže dohrát hru za ty zbývající pro mě bude určitě výzva na dalších mnoho desítek hodin. Nicméně titulky byly a hra mi poděkovala, takže za nějakým způsobem dohranou ji prostě považuju už teď a případný další progress už sem trackovat nebudu.

Každopádně žrout času je to hrozný! :-)

Black Myth: Wukong/72hod/Steam/ #dohrano
skvělý to bylo... těšíme se na DLC :)

PALADIUS: Tak tohle je ale docela škoda, Phantom Libety je myslím lepší hrát od začátku v rámci hlavního příběhu. Nedá se nic dělat, budeš si to muset dát znovu celý :)

Cyberpunk 2077 / 120 hodin / #dohrano

Ale jo, není to špatná hra, ale znovu to už asi hrát nebudu :)

Mafia: Definitive Edition / ~14 hodin / #dohrano opet, tentokrat v ramci gamepassu / RTX3070

Pilgrims / Switch / 1 hodina / #dohrano

Ja mam tyhle jednohubky rad! Hra mi nejvice pripominala Cestovani Brady a Vouse, skoro jakoby slo o nejakou sidestory. Herne je to miniadventura se spoustou malych animaci, trochu jsem se tesil, ze to bude komplexnejsi, ale i tak mi to sedlo. Hrali jsme to s detmi a zasmali jsme se nejdnou, zamysleli asi trikrat, no na jeden vecer pred spanim akurat!

Chuchel (2018) / Steam Deck / 3 hodiny / #dohrano

Před pár dny jsem rozehrál L.A. Noire (je to naprosto skvělý!), takže musím hutnou atmosféru něčím prokládat. A jaký lepší protiklad k vyšetřování vražd a rozkrývání válečných traumat by mohl být, než jakákoli roztomile kreslená a srandovně ozvučená hra od Amanity (samozřejmě kromě Happy Game)? Navíc na IB mají novou challenge Sounds of Nature and Machines právě na všechny hry tohohle tuzemského studia a já jsem zjistil, že jsem jich ještě pár nehrál... Takže nebylo co řešit a volba nakonec padla právě na tuhle podivnost.

Wikipedie o hře praví, že hlavním hrdinou je chuchel, jeho cílem je sníst třešeň, přičemž mu v tom brání další subjekty. Což je... v podstatě ano, všechno :-) Ony další subjekty jsou především kekel, chrchel a pak další, bezejmenné entity. Příběh je rozdělený do třiceti kapitol, z nichž některé nejsou ani tak puzzly, jako spíš krátké situační grotesky, které je jen zapotřebí trignout. Místy mi to hodně připomínalo trampoty šavlozubé veverky s oříškem z Doby ledové, což je samozřejmě poklona. Puzzlů tedy celkově vlastně není moc a nejsou ani moc těžké, hra se nesnaží nijak frustrovat, prostě jen bavit a potěšit. A to se jí daří od začátku až do konce.

Takovéhle pěkné jsou ostatně všechny hry od Amanity, jejich hraní mě vždycky opravdu upřímně potěší. Osobně si myslím, že nikoli Vávra s Mafií a KC:D, ale právě Amanita je náš národní herní poklad. Nakonec i Chuchel má (podobně jako KC:D) na svém kontě problémy s čercnochy, což jistě svědčí o podobné celosvětové proslulosti :-) Nevíte někdo, co pořád všichni s těmi černochy mají? Přijde mi to už trochu trapné... Ale to sem nepatří.

Pro splnění challenge mi zbývá ještě Botanicula, Creaks a Samorost trojka (plus si znovu zahraju Machinarium, protože od něj nemám trofeje). Hlavně na Creaks jsem hodně zvědavý, to by mohlo být možná něco trochu jiného, než na co jsem od Amanity zvyklý. Hlavně je super, že budu mít ještě nějaký čas čím prokládat!

UNREALONE: na PC se to zlepsilo fakt vyrazne, vubec se toho neboj, ale je treba mit kartu schopnou DLSS a FG. na konzolich je to porad hell.

Quake II (1997) @ Enhanced (2023) / Steam Deck / 15 hodin / #dohrano

Nojo, Quake. K jedničce mám hodně vřelý vztah, trojka naopak nebyla nikdy nic pro mě (už jsem říkal, že nemám rád arény?) a čtyřku jsem dohrál jen s největším sebezapřením. No ale co dvojka? Dvojka... má pro mě takový zvláštní význam. Totiž tehdy, kdy vyšla, už jsem pracoval v mém prvním zaměstnání a byla to jedna z her, které jsme tam pařili po lokální síti (spolu s Carmageddonem a Duke Nukem 3D). Spíš než single kampaň si mnohem víc pamatuju právě multiplayer a moje kempování (nikdy mi to moc nešlo, ale chtěl jsem prostě být u toho). Navíc tehdy jsem si doma užíval první Unreal na 3Dfx (zakoupené z druhé ruky za polovinu první výplaty) a to samozřejmě zastínilo úplně všechno.

Teď při hraní enhanced verze mi došlo, že Quake II jsem nejen že nikdy nedohrál, ale snad jsem se ani nedostal z první unity. Ten backtracking byl na mě prostě moc nudný a koncem devadesátek vycházelo tolik skvělých her... Nicméně teď jsem tenhle rest napravil v maximální možné míře. Extrémně povedený port na všechny moderní platformy byla radost hrát, protože do něj přibyl kompas! Tuhle věc kdyby měla hra od začátku, tak jsem mohl mít dohráno už před čtvrtstoletím :-D Je tu i pár dalších vychytávek, třeba vylepšená inteligence nepřátel (resp. backportovaná z DLC, kde byla vylepšená už tehdy), pár nových monster taktéž z DLC a nebo i z prvního Quake (potkat ve zrezlých chodbách Shamblera bylo opravdu na infarkt), lehoulince poupravené některé levely (to jsem si musel přečíst, protože bych to samozřejmě nepoznal), zbraňové kolečko a tak podobně. Prostě drobnosti, které ohromně potěší.

Na mou oblíbenou prostřední obtížnost to sice bylo místy dost tuhé, ale stejně jako v případě Doom Eternal mi pomohlo se nakonec zdravě nasrat a prostě všechno rozsekat na hadry :-) Solidně šlapající hudba od Sonic Mayhem mě v tom zdatně podporovala. Reznor to sice není, ale ony by se ty jeho ambientní plochy k přece jen akčnějšímu druhému Quakovi stejně moc nehodily. Dvojka prostě není jednička, vlastně by se to ani nemuselo jmenovat Quake a nic by se nestalo... Ale to všichni dávno víme. Jo a trvalo mi to tak dlouho proto, že jsem všude všechno prolézal a kromě secretů jsem se snažil objevovat i tajné levely. Pár mi jich určitě uteklo, ale i tak to na konci už bylo hodně dlouhé. Btw. finální boss mě opravdu překvapil svou druhou fází. Svině jedna mrňavá, jak já nesnáším vícefázové bossy! :-D Víceméně náhodou objevená galerie tvůrců nostalgicky potěšila. Kde jen je dneska Carmackovi konec...

Nicméně pokud se nepletu, tak tímhle mám splněný letitý cíl zahrát si (a pokud možno je i dohrát) všechny hry od id Software. Ještě si to musím ověřit, ale pokud ano, tak mám rozhodně co slavit. Stihnul jsem to!