To, že původní lidové pohádky bývaly drsnější, než ty současné, je celkem obecně známý fakt. Všeobecně známí jsou bratři Grimmové, kteří se nebojí zmínit násilí; a v nejedné knihovně se najdou i pohádky Charlese Perraulta (jehož Červená karkulka je původně bajkou varující děvčata, najmě prodejná, před styky s výrazně staršími muži; a Modrovous vznikl na motivy vražd, které páchal Gilles de Rais) nebo Hanse Christiana Andersena (jehož sexuální orientaci ponechme stranou, jakkoliv jeho dílo patrně ovlivňovala, a spokojme se s tím, že jeho pohádky často nekončí dobře - namátkou Cínový vojáček, Malá mořská víla, Děvčátko se sirkami...).
Na znovuprožívání z dětství důvěrně známých příběhů, zasazených ale do jiných kulis nebo nahlédnutých z jiného úhlu pohledu, ostatně stojí i popularita Zaklínače od Sapkowského. Navíc pro zájemce v různých moderních "etnologických" edicích v posledních letech vycházejí i pohádky "autentické" - tedy psané nespisovně, nebo zmiňující se o sexualitě, která je pro romantizovanou pohádku dvacátého století tabu dokonce i tehdy, když je nedílnou součástí příběhu. Třeba u Františka Hrubína, velkého romantizátora, najdeme příběh o dvou bratrech - blížencích, kdy jeden se stane králem, ale dopadne na něj kletba; a druhý, aby jej mohl zachránit, se za něj vydává přede všemi včetně královny, ovšem "v noci mezi ni a sebe položí meč". Aneb jak napsat, že nedošlo k pohlavnímu styku, aniž bychom jakkoli zmínili tělesnost. Krásná metafora, ovšem o její lidovosti, původnosti, mám své pochyby...
...dostalo se mi totiž do rukou druhé vydání Podkrkonošských pohádek od Josefa Štefana Kubína, z roku 1948 (první vyšlo 1941). J. Š. Kubín je (nebo přinejmenším před pětadvaceti lety byl) běžnou součástí učiva středních a snad i základních škol, po boku Boženy Němcové a K. J. Erbena. Ovšem zatímco tito dva spisovatelé to dotáhli až do povinné četby, Kubín nikoli. A při čtení té knihy lze snadno pochopit proč.
Kubín totiž pohádky nijak zásadněji nepřepisoval, neměnil, jen zapsal to, co se mu podařilo sebrat. Ty pohádky jsou
- psané dialektem (to by nebylo zas až tak zvláštní, srovnejme s Oldřichem Šuléřem, Jánem Kobzáněm, Karlem Pekárkem a dalšími),
- bohaté na vulgarismy; i příběhově - třeba na str. 272 v předobrazu Chytré horákyně a posléze Královny Koloběžky hloupý sedlák na otázky odpovídá, že "nejmilejší na světě je pořádně se vysrat" a o dvě strany dále manžel (smírčí soudce, nikoli král), jsa přelstěn a probudiv se v chudé chalupě, vyjadřuje lásku ke své ženě slovy "I ty čubko."
- bohaté na zmínky o sexu, včetně mimomanželského, nedobrovolného nebo zakázaného (na str. 367 si jen tak mezi řečí hospodář "smočil do kuchyně", tj. dnešním jazykem "zneužil autority k přinucení mladé služebné k nedobrovolnému sexu"; na straně 23 se zas dozvíme, že Plaváček byl plodem incestu mezi bratrem a sestrou, a proto musel být puštěn po vodě)
- rasistické a antisemitské (několik je jich přímo na téma, jak se zbavit Židů, př. str. 299)
- amorální (na str. 206-207 se stará baba vsadí s čertem, že přinutí mladé manžele hřešit, vzájemně jim nakuká, že se podvádějí, muž ženu zabije, sám je za to nadosmrti zavřen, baba potrestána není; na str. 14 chalupník okrade pocestného o velikou kabelu peněz, aby to zakamufloval, podpálí svoji chalupu, potrestán není a za ukradené peníze si koupí rovnou statek)
- nebo s úplně jiným morálním ponaučením, než jaké bychom čekali. V několika novějších, romantizovaných sbírkách najdeme pohádku "O Třech nápadníkách", kdy mladé děvče nechce ani jednoho, a tak jednoho pošle do kostela aby si lehl na máry a ležel tam celou noc, druhý aby se oblékl do kápě a vzal do ruky kosu a šel si o půlnoci stoupnout k umrlci, a třetí aby v jednu s půlnocí vtrhl do kostela v kožichu, umouněný jako čert a řinčel řetězem. V moderní pohádce řinčení vyleká "umrlce", ten se zvedne aby se podíval, co se to děje, což vyleká zbylé dva, a rozutečou se, a děvče už od nich má pokoj. U Kubína, nicméně, se vše vysvětlí, na děvče se domluví, všichni tři ji skupinově... ehm, no, prostě, nakonec "měla děcko a nevěděla s kým a dobře se jí stalo, měla si vybrat" (str. 385)
Inu, jsou-li lidové pohádky duší národa, takové, jací lidé jsou (a umělé příběhy takové, jací by lidé chtěli být), tak pozdravpánbů.
Nicméně relativní nepřístupnost lidově-autentické Kubínovy sbírky širokému publiku poskytuje fascinující živnou půdu pro vypravěče pohádek romantizovaných, neskutečných, kde hlupák přelstí chytrého, nevinné děvče čeká na milého sedm let aniž by o tu nevinnost přišlo, zlo je potréstáno a dobro odměněno... Stačí změnit pár detailů, část zápletky, nebo i celou zápletku a nechat jen kulisy... dobře, část kulis, alespoň motiv tuhle a motiv támhle. Z Kubína zjevně vycházel krom Boženy Němcové i Jan Werich; a pohádka "Ježek princem" (str. 204) zcela evidentně inspirovala Sapkovského k vytvoření postavy Dunyho - byť Sapkowski patrně čerpal z polskojazyčných pramenů a ne z Kubína. Ale kdo ví...