DLOUHÝ TEXT.
(TLDR: Pokud pohádka obsahuje propagandu, buď upadne v zapomenutí, nebo je propaganda časem odsunuta do pozadí ve prospěch příběhu.)
Delší dobu už mi leží v hlavě téma "pohádky a propaganda". Hrozně rád bych se nad přítomností propagandy v pohádkách rozčiloval, protože mi přepjatá propaganda v moderních pohádkách docela dost vadí, jenže...
...jenže pohádky jsou samy o sobě propaganda pro děti. Nebo naopak, propaganda jsou pohádky pro dospělé. Jedno i druhé předkládá zjednodušený, idealizovaný svět, ve kterém je naprosto jasné, co je dobro (to, co dělají naši hrdinové) a co je zlo (to, co dělají naši protivníci). Realita tak jednoduchá samozřejmě není, ale pohádky a propaganda ano. Málo platné, lidé svůj život žijí v příbězích, a ať už stojíme na jakékoliv straně, všichni chceme věřit, že My Jsme Ti Hodní. Literatura dvacátého století, ostatně, je plná situací, kdy dobro není jen dobré a zlo není jen zlé. Naopak, část přitažlivosti díla Andrzeje Sapkowského spočívá i v tom, že Geralt je (nebo se aspoň snaží být) neutrální - a tím pádem v probíhajících konfliktech nachází na obou znesvářených stranách dobro i zlo, respektive jednání morální i opovrženíhodné.
Lidová slovesnost má obrovskou samo-opravovací schopnost. Pokud pohádka nebo píseň "zlidoví", začne se šířit ústně, vyprávěním, pokud možno napříč kulturami - pak původní Poselství časem ztratí hrany, přestane bít do očí. Neztratí se úplně - ale přestane vadit.
Známým příkladem zlidovění jsou pohádky Charlese Perraulta, sepsané v sedmnáctém století (první vydání údajně 1628), a sloužící původně jen jako příběhová ilustrace k moralitám. Držím v ruce vydání jejich původní podoby (pochopitelně ve francouzštině), a v něm jsou morality přímo vypsané - třeba Červená Karkulka je příběh o tom, že mladé nevinné dívky by neměly lézt do postele s muži ve věku svých babiček; Popelka o tom, že krása charakteru je víc než bohatství či fyzická přitažlivost; Paleček o tom, že ani rodiče s několika zdravými dětmi by se neměli zbavovat neduživého nejmladšího; a tak podobně. Tyhle pohádky se dostaly desítek následných zpracování, ve kterých postupně, přirozeně, poučnost ustupovala do pozadí a do popředí vystupoval příběh.
(Zdroj: Charles Perrault: Contes de ma mére l'Oye, 2006, Éditions Gallimard)
Nebo píseň Roseberry Lane, v češtině známá jako Přístavní ulička od skupiny Asonance - mravoučný příběh o slušném děvčeti, které se zamiluje do námořníka a poté, co se s ním vyspí a očekává žádost o ruku, dostane tak akorát zaplaceno, protože námořník ji považoval za prostitutku, časem také metamorfoval do písně víceméně milostné.
(Zdroj:https://www.csufresno.edu/folklore/ballads/LK43.html)
České pohádky, ostatně, mají také svá specifika, daná jednak romantizací v devatenáctém století (kterou už jsem v tomto klubu vzpomínal dříve), ale zadruhé také vývojem ve století dvacátém.
Asi největší do očí bijící odlišnost je přístup k náboženství, zejména postava Čerta. Zatímco hned v sousedním Německu a Rakousku si čerti uchovali svoji hrozivost (známí Krampusové), a v tamních pohádkách se dodnes setkáváme i s anděly, v českých zemích je čert obvykle dobromyslný trouba, andělé se nevyskytují vůbec, náboženství také ne (a pokud, tak jako nepodstatný prvek na pozadí). Náboženství jako celek během dvacátého století z českých pohádek zmizelo, částečně asi kvůli přirozené sekularizaci společnosti po světových válkách a částečně asi i v důsledku komunistické snahy vliv náboženství co nejvíce omezit. Pověstná "pravidlo potvrzující výjimka" v podobě Karafiátových Broučků se nejspíš udržela čistě kvůli animacím Jiřího Trnky. I tak ale v dnešní době Broučci působí jako zjevení z jiného světa dokonce i na věřící, a někteří ateisté je dokonce považují za přímo škodlivé.
V těsném závěsu je přístup ke šlechtě, králům, vladařům. Napříč historií i pohádkami (a zde nejen evropskými) je vladař vždy vnímán jako autoritativní figura - někdo přátelská a jindy nepřátelská, někdy hodná a jindy zlá, ale vždy autoritativní, vždy jako někdo, koho je potřeba brát vážně. Činy vladařů ostatně bývají často omlouvány - v orientálních pohádkách (a nejen v Tisíci a Jedné Noci) je hlavním intrikánem vždy rádce, vezír, případně někdo jiný, kdo se do královy přízně zákeřně vetřel, a královou chybou je nanejvýš to, že včas neodhalil jeho či její pletichy. Jistě, za tuto chybu zaplatí, často půlkou království, někdy celým královstvím, někdy i životem, ale jeho chybou je pouze špatný výběr rádců - a ne činy, které byly jeho jménem konány. Určitý respekt je přiznáván i vladařům nepřátelským. Král (či královna) jako jednoznačně záporná postava se v pohádkách objevuje až v devatenáctém století (že by důsledek francouzské revoluce?) a jako postava komická až ve století dvacátém.
Dobře - to jsou pohádky, které se udržely. Ale co ty, které zaslouženě upadly v zapomnění? Dohledávají se těžko; ale dohledat jdou. Mám ve sbírce dvě knihy pohádek sepisovaných podle komunistické propagandy, konkrétně
- Rumburský skrojek (sestavil František Nečásek, vydáno 1963)
- Obrázky z Jaroměřicka - část první (Antonín Ondříček, 1956). Následuje "výběr z hroznů" - resp. z toho, jak vypadaly režimem schválené pohádky konce padesátých let.
"O třech houbách sestřičkách" - vládce Lesní říše se dobrovolně rozhodne v lesích uvolnit místo lidem a své poddané promění v co jen si přejí. Mladá víla se z pyšnosti nechá proměnit v muchomůrku zelenou. Lidé ji seberou a otráví se. Víla pláče a prosí Lesního ducha, aby ji proměnil v něco jiného, ale ten jí poví, že už nemá tu moc, protože lesu teď vládnou lidé. Situaci zachrání "moudrý soudruh učitel", kterému víla vypoví své trápení a on pak začne děti učit, že je jedovatá.
"O posledním vodníkovi" - z vodníka se stane nejprve živnostník, co prodává ryby a má z toho zisk, pak ale jednou zachrání chudého Tondu před utopením, a nemůže už se starat o vodu, tak začne pracovat na družstevních polích.
"Skalní město v Jetřichovických skalách" - dva kluci nechají zkamenět zlou čarodějnici a získají odměnu nejvyšší - čestné uznání od Okresního Níárodního Výboru.
"O Slavatském rybníku v Lipové" - strašidla vyháněla šlechtu od rybníka. A poddaní pak na jeho hrázi brumlali - "přijde čas, kdy ne strašidla, ale my svými pěstmi zahrozíme a budeme soudit!"
"Rumburský skrojek" - tady stačí citace: "Docela se mi v hlavě rozsvítilo! Vzbouřenci, bolševici, komunisté, ti všichni jsou jedno, a že je náš táta s nimi, budu s nimi i já!"
"Besedy z Krásné Lípy" - opět citace: "Kdo dovedl vraždit lidi v koncentračních táborech, ten dovedl i trávit maso krysím jedem a dát do kamen granát. A dnes tihle lidé sedí na západě, naříkají že byli vyhnáni z rodného kraje a vyhrožují, že se vrátí."
"Kouzelný prsten" - hrabě měl kouzelný prsten, v něm služebnictvo. Nechal si postavit zámek z mramoru, stříbra, potom i zlata. Když si chtěl nechat postavit zámek diamantový, sluhové prstenu se vzepřeli, prsten mu sebrali, zámky znárodnili.
"Janek ze Stříbrné hory" - Janek byl dřevorubec, měl chajdu na Stříbrné hoře, vítr mu přinesl zprávu o krajích, kde je veliké bohatství, ale zlí čarodějové si jej syslí pro sebe. Janek čaroděje zkouší porazit sám, třikrát selže. Pak chodí agitovat mezi dělným lidem, až "jednou zrána vytáhli lidé z polí i továren a šli ulicemi města. Šli tiše, jen pěsti měli sevřené, ale z toho ticha padla na čaroděje taková hrůza, že utíkali ze země, až se jim za patami prášilo." Načež lidé chtěli Janka udělat králem, ale on odmítl, řekl jim, ať si vládnou sami, a vrátil se do své chajdy na stříbrnou horu.
"Červené jeřabiny" - dobrý král se nechce ženit, nakonec mu rádcové doporučí ucházet se o ruku sličné Lidmily. Tu vězní zlý čaroděj Závistivec. Král za ním přijde, správně odpoví na tři otázky ("nejlepším přítelem člověka je kniha, nejdražší na světě je život, štěstí se rodí jen z práce"). Zlý čaroděj Závistivec je tímto přemožen, a z Lidmily se stane královna. Čaroděj se nevzdá, za pomoci sobců, lakomců a zrádců krále zabije. Tu povstane lid, čaroděje svrhne a královna Lidmila svého muže oživí přiložením snítky rudé jeřabiny.
"Poklad ve špitálském lese" - zlý kníže nutí poddané, aby pro něj ze země vykopali poklad. Zjeví se mu strážný duch pokladu, a prorokuje mu, že do roka zemře. A skutečně do roka proti knížeti povstane lid a svrhne jej. A na poklad si nikdo ani nevzpomene, protože největší poklad na světě je mír a práce.
"O martínkovských lesích" - Strašíval v nich zlý vrchní. Už nestraší, protože z rozhodnutí lidu musela vrchnost lesy lidem vrátit.
"Princezna Svéhlavička" - mladá princezna Rokytka si dělala co chtěla, neposlouchala a nebyla hodná k dělnému lidu, a za trest se proměnila v říčku. Na té říčce lidé postavili mlýny, Rokytka díky tomu porozuměla radosti z práce, přestala být svéhlavá a stala se z ní přítelkyně lidí.