Pro představu, jak vypadal Kolobok a desky:

CDR: Huhlíš správně. Kalabok. tedy Koblížek. Vycházelo to jako samostatně prodejná příloha žurnálu Krugozor (něco jako Rozhled) ve splečném projektu vydavatelstvcí Pravda a Všesvazového nahrávacího studia v Moskvě. A tam byly ty igelitové desky. Časopis byl k nesehnání, měl náklad jen 200 000 a spousta z tiráže šla do podsoudružených zemí socialistického bloku.

S dovolením bych do toho vnesl trochu jasno. «Огонёк» v ruštině sice může znamenat ohníček, ale jen někde v Pskovské oblasti nebo kolem ukrajinských hranic (s "v" na začátku). V běžné ruštině to ale znamená světýlko. Ohníček v českém smyslu by byl spíš костерок.
A teď ty žurnály - Ohniček vycházel česky, nejdřív nastojato, pak v netypickém formátu naležato a ve své době představoval to lepší, co bylo v PNS pro děti k mání. Nebo spíš nebylo, schovával se pod pult. Vycházeli tam Sek a Zula, Mikulášovy patálie, Boříkovy lapálie, Otazníky detektiva Štiky a celkově ten časopis šel číst. Ale šlo o dětský časopis. Ruský Ogoňok pro děti nebyl, to byl časopis, věnovaný společnosti, kultuře, částečně vědě a technice. Od samého začátku byl zamýšlený jeko neideologocký a ani sověti s tím mnoho nesvedli. K mání přes pult moc nebyl a zejména, když vypukla pěrestrojka, tak byl absolutně nesehnatelný. A to nejen v Rusku, ale i tady, kde se na něj v prodejně novin na Jungmance stály fronty. Já v té době sloužil na vojně v SKRB nepříčetnějšího z majorů ČSLA Papeže a pamatuju, jak ho vojclům (ti ho z nějakého důvodu měli mezi povinnými odběry, vedle Új Szó, Obrany lidu, Zvězdy a podobných píčovin) kontráš vyndával z pošty a osobně vozil do kotelny ke kremaci. Náčelník vždycky jeden výtisk sebral a nosil mi to, abych mu překládal, o čem tam píšou...

ELIDOR: Díky za připomenutí jak úchylná byla ta doba před rokem 1989

ty modre gramofonove desky s pohadkama vychazely (i) v časopise ОГОНЁК
... u nas na škole bylo nepovinne ho odebirat, ale protoze se z nej cetlo na hodinach rustiny tak nemit ho znamenalo znacny problem ..

I když je název časopisu v ruštině, přesto se jedná o titul vydávaný v tehdejším Československu, určený pro české děti. V tiráži se uvádí: „«ОГОНЁК» — журнал для учеников 5-ого — 7-ого классов. Vydává ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČSR ve Státním poedagogickém nakladatelství, Ostrovní 30, Praha 1.

Každé číslo ročníku dostal na starost jiný ilustrátor, který připravil většinu doprovodných obrázků k textům a úvodní obálku. Jaroslav Němeček byl pravidelným přispěvatelem mezi lety 1971 až 1990.
V časopise navíc vycházely komentované seriály (komiks bez bublin, s textem pod obrázky), které kreslil pro 11 ročníků časopisu Jaroslav Němeček. Jde většinou o náměty sovětských autorů a příběhy dětí z dob Říjnové revoluce, 30. a 50. let, které Němeček překvapivě kotví do současnosti.
...

CDR: máš pravdu že paměť je osudná. babalok jsem asi neviděl, aganok jsme nějak dostávali ve škole, ale ta sovětská ohebná deska jako příloha nebyla v ohníčku, ale v ABC !

Vkládaná příloha ABC – gramodeska – 15.číslo – 27.ročník – 1982-83 – STARÉ DĚTSKÉ ČASOPISY
https://detske-casopisy.cz/vkladana-priloha-abc-gramodeska-15-cislo-27-rocnik-1982-83/

tak to asi byl Kolobok a ne Balabok .)
Lehce googlim

E2E4: ta paměť je dost ošidná, vždy jsem si myslel, že to byl "Agaňjok", ale byl jsem několika lidmi usměrněn, že to byl Balabok.
Ty gramodesky vložené do časopisu byly z bledě modrýho tužšího igelitu, pravděpodobně si to nikdy nikdo z naší třídy nepustil na gramci.
Ale měli jsme pověst/legendu, že když si dáš kružítko do zubů a kroužíš hlavou dokola, tak slyšíš obsah desky.
Ono je legrační, že tenhle nesmysl vymyslely děti ve třetí čtvrté třídě a má defakto i nějaký rozumný základ, vibrace vnímané přes zuby můžou kostmi dojít až do středního ucha a "udělat zvuk"...
Ale samozřejmě, nikdo nikdy nic neslyšel.
Tak ono.. Co bys chtěl, balabok a kružítko v zubech :3

Stale se vyrabi viz:


Flexi disky, flexi pohlednice GZ Vinyl
http://www.gzvinyl.com/Produkty/Desky/Flexi-disky-flexi-pohlednice.aspx

E2E4: To byly Весёлые картинки, že jo?

DRAGON: related :

já pamatuju jako přílohu o ohníčku sovětskou gramodesku, která byla z ohebnyho plastu. víc ohebnyho než jsou dnešní plastový desky na dokumenty.. něco jako tlustej igelit. akorát to bylo modrý

a další mírně zajimavej fakt je, že gramodeska se dá poslouchat tak, že ji roztocis na prstu a do drážky vlozis pohlednici.

Věděli jste, že v Sovětském svazu lidé ilegálně vyráběli hudební nahrávky na použitých rentgenových snímcích? Tento fenomén, známý jako Bone Music, vznikl ve 40. až 60. letech, kdy byly zakázány žánry jako jazz nebo rock'n'roll. Na vyřazené RTG snímky (s viditelnými kostmi či orgány) se hudba nahrávala pomocí upravených gramofonů. Desky byly nekvalitní, rychle se opotřebovaly, ale umožnily lidem poslouchat zakázanou muziku. Výroba byla riskantní – pokud vás chytila tajná policie, čekalo vás vězení.
Bone Music je dodnes symbolem kreativity a vzdoru vůči cenzuře.

TRISSIE: na vývoz ledu byly specialisté severské země a někde proběhla faktura za dopravu švédského ledu na Cejlon, samozřejmě lodí a bylo to někdy kolem roku 1780-1790. Takže ono to posílání "píčovin" z Číny není až tak moderní trend :D

že ledařství je byznys doložený už ze starověku, to asi nikoho nepřekvapí. Vozit led z Apenin do Říma na vozech ale není až takovej problém, na to stačí dost otroků (a možná nějací ti koně), že.

věděli jste ale, že v 19. století se vozil led na lodích, a to na opravdu velké vzdálenosti? Ledařským králem byl jistý Frederic Tudor, který vozil led z Nové Anglie do Karibiku (krásných 2.400 km). A nebyl to úplně nevýnosný byznys, led byl prakticky zadarmo (jen cena práce) a lodní doprava vyšla taky docela levně, protože nákladní doprava směřovala spíš z Karibiku do USA než obráceně, takže Tudor si najímal lodě, které by jinak pluly prázdné.

A nebylo mu to dost - ledem začal zásobovat nejen oblast Západní Indie (neplést se západní Indií), ale i Indii jako takovou - 12. května 1833 vyplula z Bostonu do Kalkaty briga Tuscany, naložená 180 tunami zimního ledu. Dorazila v září, a na palubě měla stále krásných 100 tun. Tudorovo ledařské impérium mu během dvaceti let v Indii vydělalo poctivých 220 tisíc dolarů (že mu ty investice ale moc nešly, tak je prodělal v obchodě s kávou, ale to už se stává).

Mimochodem, muzeum Swami Vivekanandy, klíčové postavy moderního hinduismu a indického nacionalismu 19. století, se nachází v jedné z přestavěných Tudorových indických ledáren: