Nuda na Ulysse :)

Srážka tuniské trajektové nákladní lodě Ulysse typu roll-on/roll-off (ro-ro) a zakotvené kontejnerové lodi CSL Virginia u Korsiky v říjnu 2018 byla přičítána lidské chybě a provozním pochybením. Strážný na palubě Ulysse, rozptýlený osobním telefonováním a unavený kvůli dlouhé službě, neprovedl vizuální ani radarovou kontrolu. Přestože loď CSL Virginia detekoval na radaru více než hodinu předem, mylně předpokládal, že zakotvená loď nepředstavuje žádné nebezpečí.

Další vyšetřování odhalilo na Ulysse vadné dalekohledy a nefunkční radar X-band. Důstojníkova lehkovážnost vedla k nedostatečnému sledování situace a absenci řádného výhledu. Podobně i CSL Virginia, zakotvená v oblasti s hustým provozem, měla radar v pohotovostním režimu, což znemožnilo vydání varování před kolizí. Kapitán této lodi byl navíc krátce před nehodou rozptylován telefonním hovorem.

Obě plavidla vykazovala nedostatky v bezpečnostní kultuře. Vyšetřovací zpráva BEAMer poukázala na nudu a únavu jako významné přispívající faktory. Nehoda způsobila únik palivového oleje, který si vyžádal rozsáhlé čisticí práce, a oddělení obou lodí trvalo pět dní. Tato kolize zdůrazňuje zásadní význam důsledného vedení stráží a zavedení robustních bezpečnostních protokolů, které by mohly podobným incidentům zabránit.

STARE_CASY: Talóny se prodávaly v Autoturistu. Vypadaly takhle:

CDR: dovolil bych si doplnit ještě pár dalších střípků souvisejících s měnami...

Východní marka měla pevný kurz dlouhé roky a byla oficiálně za 3 Kčs. Přestože to byla země východního bloku (jak se tehdy říkalo - to byli ti hodní Němci, co stříleli za války do vzduchu), tak si běžný občan stejně mohl vyměnit jen omezené množství a s touto omezenou sumou do NDR vyjet.

Vyrůstal jsem v severních Čechách a bylo tehdy běžné jezdit několikrát za rok na nákup některých věcí do NDR, protože byly věci, které tam byly dostupné jen tam nebo aspoň výrazně levnější (i přes podivný kurz). Typicky to byly německé uzeniny, nakládané ryby a oblečení, hlavně dětské. Jezdili jsme takhle autobusem na hraniční přechod na Cínovci, tam pěšky přes celnici a autobusem do Altenbergu nebo Dippoldiswalde. Tam se konalo různé zkoušení (a já jako dítě strašně trpěl :)), braní velikostí o číslo či dvě větších (do toho dorosteš a ještě to zdědí tamhle bratránek), zbytek marek utratit za jídlo a zase zpátky. Na hranicích jsme pak museli vyplňovat celní prohlášení, protože stejně jako marek, i zboží se smělo převážet jen omezené množství. Když měl někdo zboží navíc, nebo zboží zakázané, bylo mu zabaveno, případně se musel podrobit potupné prohlídce, kdy se ve zvláštní místnosti musel svléknout do naha, jestli nepašuje něco navíc.

Často kvůli tomu vznikaly situace, kterými se dnes bavím, ale tehdy smrděly průserem. Cestovali jsme takhle jednou v šesti - moje máma a její dvě sestry a tři kluci, bratranci. Tehdy zrovna měli v NDR "džíny" - kalhoty s materiálem i střihem podobné těm vytouženým a nedostupným tuzexovým originálním jeans, ale ne tak kvalitní (ale ono to bylo jedno, stejně jsme z toho rychle vyrostli). Kovové knoflíky měly nápis käfer, tj. brouk :) Všichni tři bratranci jsme dostali troje nové kalhoty (vždy o číslo větší) a museli jsme se převléct - staré, české kalhoty putovaly do koše a my jsme si na sebe museli postupně navléct všechny troje nové kalhoty. Když jsme pak o pár hodin později čekali společně s mnoha dalšími Čechy na hranicích na celníka, až si přijde vyzvednout vyplněné celní prohlášení, nudili jsme se a jednoho z bratranců najednou napadlo, že je super nápad si spočítat kapsy. "Mám pět kapes na prvních kalhotách, pět na druhých, pět na ..." - víc nestihl říct, protože teta bleskově vytušila blížící se katastrofu a vlepila mu facku, že na další počítání zapomněl. Naštěstí jsme tehdy prošli bez problémů, nikdo další nic neslyšel nebo aspoň mlčel. Debilní doba...


Cestování do NDR na delší dobu mělo zase jiné speciality. Týkaly se také peněz a zboží. Co se týká peněz, tak tam se potkalo to, že člověk na jedné straně musel mít (a na vyžádání ukázat) minimálně X marek na den, na druhé straně si mohl vyměnit jen omezené množství a současně směl mít při cestě u sebe jen velmi omezené množství korun. Občas to úplně nevycházelo a hlavně to nestačilo na běžnou dovolenou, sebevíc skromnou. Jezdili jsme takhle do kempu na Usedom a dost mne překvapilo, když jsem jednou viděl tátu, jak za stanem vyndavá rezervu z auta a rozebírá ji, aby vytáhl další marky. Jsem hodně vděčný, že mi to tenkrát vysvětloval.

Tankovat v NDR bylo složité, protože marek bylo málo a navíc na některých místech ani nebylo možné s neněmeckou SPZ tankovat. Když člověk jel autem, dostával kupony (a teď už si bohužel nepamatuju, kdo je vydával), za které si v NDR mohl natankovat. Ale zase - objem byl strašně omezený. S plně naloženým autem (navíc Škoda 105 s minimem místa v kufru a za sedačkami, takže vždy plně naložená zahrádka, případně vozík za autem) to prostě nestačilo ani na samotnou cestu do kempu a zpět, natož na nějaké výlety. Němci bývali strašně akurátní a jen málokdy se našel na pumpě někdo, kdo by byl ochoten natankovat české auto. Tak nezbývalo než hledat nějakého přístupnější Němce, který by byl ochoten tankovat "pro sebe" do kanystrů a pak to přivézt. To ale zase občas člověk riskoval, že ten Němec to ohlásí Stasi (německá tajná policie, něco jako StB), navíc zrovna na severu, u moře bylo podobných bdělých občanů dost.

Táta tam měl velmi dobré známé - rodina z Berlína, na Usedomu měli domek jedni rodiče a oni si tam pořídili chatu. Znali jsme se s nimi dlouhé roky, měli syna zhruba v mém věku, o to to bylo snazší. A díky nim jsme mohli jezdit i na výlety. Byli jsme i u nich na jejich chatě, ale nesměli jsme tam přespat - souviselo to se Stasi. Bylo povinné jim hlásit každou návštěvu a pouze dvakrát ročně mohli mít návštěvu, která tam může zůstat do druhého dne. To platilo i pro příbuzné! Takže návštěva u nich znamenala oběd, brzkou večeři a do osmi jsme museli být pryč.

MMORT7: je dobrý zmínit, že to byl oficiální kurz. Valutové hospodářství bylo legrační - diktované desetinásobné netržní ceny u rublu (ale třebas i u východní marky), naopak totálně nesmyslně podhodnocenný kurz měn západních, navíc spojených s povinným výkupem (třebas u pracujících v zahraničí) za tuto nesmyslnou cenu.
Což mi ihned asociuje fakt, že herec hrající Ivana v Mrazíkoví (Eduard Konstantinovič Izotov ) seděl rok a půl za nelegální držení valut - dolarů.
A pak mi volně vytane vzpomínka na to, jak jako dítě nechápal, proč měl v Chobotnicích ze 3. patra Zedníček schovaný 100 USD v panence.
Jop, to byly fakt divný doby.

***
Jednoho dne v parku, našel jsem tam marku. Ležela tam mnoho dní, byla totiž východní

BLOWUP: Jo, to byl rubl ještě za 10 korun…

MILKOV: krasa. Jak Ogonok, tak Kolobok jsme meli povinne predplacenej. Nemuzu uverit ze tohle nekdy fakt realne existovalo.

Související fakt: gramodesku lze přehrát i pomocí britské nebo rumunské bankovky (jelikož jsou z tenkého plastu).

A pro porovnání Огонек

Pro představu, jak vypadal Kolobok a desky:

CDR: Huhlíš správně. Kalabok. tedy Koblížek. Vycházelo to jako samostatně prodejná příloha žurnálu Krugozor (něco jako Rozhled) ve splečném projektu vydavatelstvcí Pravda a Všesvazového nahrávacího studia v Moskvě. A tam byly ty igelitové desky. Časopis byl k nesehnání, měl náklad jen 200 000 a spousta z tiráže šla do podsoudružených zemí socialistického bloku.

S dovolením bych do toho vnesl trochu jasno. «Огонёк» v ruštině sice může znamenat ohníček, ale jen někde v Pskovské oblasti nebo kolem ukrajinských hranic (s "v" na začátku). V běžné ruštině to ale znamená světýlko. Ohníček v českém smyslu by byl spíš костерок.
A teď ty žurnály - Ohniček vycházel česky, nejdřív nastojato, pak v netypickém formátu naležato a ve své době představoval to lepší, co bylo v PNS pro děti k mání. Nebo spíš nebylo, schovával se pod pult. Vycházeli tam Sek a Zula, Mikulášovy patálie, Boříkovy lapálie, Otazníky detektiva Štiky a celkově ten časopis šel číst. Ale šlo o dětský časopis. Ruský Ogoňok pro děti nebyl, to byl časopis, věnovaný společnosti, kultuře, částečně vědě a technice. Od samého začátku byl zamýšlený jeko neideologocký a ani sověti s tím mnoho nesvedli. K mání přes pult moc nebyl a zejména, když vypukla pěrestrojka, tak byl absolutně nesehnatelný. A to nejen v Rusku, ale i tady, kde se na něj v prodejně novin na Jungmance stály fronty. Já v té době sloužil na vojně v SKRB nepříčetnějšího z majorů ČSLA Papeže a pamatuju, jak ho vojclům (ti ho z nějakého důvodu měli mezi povinnými odběry, vedle Új Szó, Obrany lidu, Zvězdy a podobných píčovin) kontráš vyndával z pošty a osobně vozil do kotelny ke kremaci. Náčelník vždycky jeden výtisk sebral a nosil mi to, abych mu překládal, o čem tam píšou...

ELIDOR: Díky za připomenutí jak úchylná byla ta doba před rokem 1989

ty modre gramofonove desky s pohadkama vychazely (i) v časopise ОГОНЁК
... u nas na škole bylo nepovinne ho odebirat, ale protoze se z nej cetlo na hodinach rustiny tak nemit ho znamenalo znacny problem ..

I když je název časopisu v ruštině, přesto se jedná o titul vydávaný v tehdejším Československu, určený pro české děti. V tiráži se uvádí: „«ОГОНЁК» — журнал для учеников 5-ого — 7-ого классов. Vydává ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČSR ve Státním poedagogickém nakladatelství, Ostrovní 30, Praha 1.

Každé číslo ročníku dostal na starost jiný ilustrátor, který připravil většinu doprovodných obrázků k textům a úvodní obálku. Jaroslav Němeček byl pravidelným přispěvatelem mezi lety 1971 až 1990.
V časopise navíc vycházely komentované seriály (komiks bez bublin, s textem pod obrázky), které kreslil pro 11 ročníků časopisu Jaroslav Němeček. Jde většinou o náměty sovětských autorů a příběhy dětí z dob Říjnové revoluce, 30. a 50. let, které Němeček překvapivě kotví do současnosti.
...

CDR: máš pravdu že paměť je osudná. babalok jsem asi neviděl, aganok jsme nějak dostávali ve škole, ale ta sovětská ohebná deska jako příloha nebyla v ohníčku, ale v ABC !

Vkládaná příloha ABC – gramodeska – 15.číslo – 27.ročník – 1982-83 – STARÉ DĚTSKÉ ČASOPISY
https://detske-casopisy.cz/vkladana-priloha-abc-gramodeska-15-cislo-27-rocnik-1982-83/

tak to asi byl Kolobok a ne Balabok .)
Lehce googlim

E2E4: ta paměť je dost ošidná, vždy jsem si myslel, že to byl "Agaňjok", ale byl jsem několika lidmi usměrněn, že to byl Balabok.
Ty gramodesky vložené do časopisu byly z bledě modrýho tužšího igelitu, pravděpodobně si to nikdy nikdo z naší třídy nepustil na gramci.
Ale měli jsme pověst/legendu, že když si dáš kružítko do zubů a kroužíš hlavou dokola, tak slyšíš obsah desky.
Ono je legrační, že tenhle nesmysl vymyslely děti ve třetí čtvrté třídě a má defakto i nějaký rozumný základ, vibrace vnímané přes zuby můžou kostmi dojít až do středního ucha a "udělat zvuk"...
Ale samozřejmě, nikdo nikdy nic neslyšel.
Tak ono.. Co bys chtěl, balabok a kružítko v zubech :3