Tak jo, tak ta protoindoevropská fonologie, jak sem kdysi dávno, drahně let tomu, slíbil.
Začneme samohláskama. To je jednoduchý, ty jsou primárně dvě: e a o, můžou bejt krátký, nebo dlouhý a podle toho, s kým z lingvistů mluvíte tam může bejt třeba a, nebo u, ale primárně tyhle dvě. Ono se to přece jenom mění i v čase. Schleicher, když psal na konci 19. století
bajku o ovci a koních, tak bral v úvahu zase primárně a s občasným výskytem u nebo i.
Souhlásky už jsou trochu komplikovanější, protože u nich může docházet ke kombinaci různejch příznaků, co se týče znělosti, místa a způsobu tvoření a na některý z těch příznaků my nejsme zvyklí. Pro přehled nám dobře poslouží tahle tabulka, těch hvězdiček si vůbec nevšímejte, tím se v lingvistice značej rekonstruovaný věci jako slova, hlásky atd.:
A vezmeme to po sloupcích zleva, ať si nejtěžší necháme na konec. Jako první máme obouretný, labiální souhlásky, který jsou až na jednu výjimku stejný, jako naše: m, p, b a k tomu b s přídechem. Přídech je, jako byste spolu s tím chtěli vyslovit h, ale jenom trošičku a proto se to h píše maličký. Je to jako bh ve slově Mahabharata, i tam je kýžený vyslovování bh s takovým jako zašudlaným, odbytým h. Přesnej opak toho, co uděláte, když si chcete dejchnout na brejle, abyste si je očistili. Jenom si tak jako odfouknete hubou.
Další máme skupinu hlásek, kde při tvoření hraje roli hlavně jazyk, ať už se dotýká zubů, zubů a dásně, jenom dásně, dásně a tvrdýho patra, jenom tvrdýho patra, jestli je u toho jazyk ohnutej (tzv. retroflexe) atd. atd. Fonologie je fakt důkladná ve zjišťování, co lidi dělají ve svý hubě při výslovnosti všeho možnýho, tohle rozhodně není ani zdaleka vyčerpávající seznam toho, co můžete dělat jenom se svým jazykem (občas si říkám, jestli trénink výslovnosti pro člověka nezvyklejch zvuků může kolaterálně vést k lepšímu výkonu při vykonávání orálního sexu). Tak a ty hlásky jsou zase stejný jako naše kromě d s přídechem, o kterým už řeč sme si řekli.
Pak jsou veláry. Ty se tvořej mezi zadní částí jazyka a měkkým patrem. Jak můžete vidět, máme tři podskupiny a začneme tou prostřední, protože to jsou pro nás obvyklý k a g plus g s přídechem, to je jednoduchý.
Další jsou palatalizovaný veláry. Palatalizace je, že obvyklý místo tvoření trošičku posunete dopředu, k tvrdýmu patru, jako byste zároveň s tím chtěli vyslovit j, ale zase to trochu vodbyli. Proto se to taky někdy značí s maličkým j, takhle: kʲ, ɡʲ a ɡʲʱ, který je zase s přídechem. kʲ v zásadě známe třeba z angličtiny, je to zvuk na začátku slov cute, queue, cuneiform no a ɡʲ je to samý, jen u toho použijete i hlasivky, protože je znělý, takže zhruba to zní třeba jako to, co je ve slově argue.
Pak máme labializovaný veláry. Labia jsou pysky, což značí, že je u toho použijete. Ty pysky, co máte v obličeji, myslím. Je to jako vyslovit zároveň trošku u, nebo anglický w, ale hádejte co? Zase to schválně vodfláknete. Proto je tam to w zase maličký. kʷ je trochu jako v anglickým quote, ɡʷ jako ve španělským agua no a gʷʰ je zase s přídechem. Ty s přídechem moc nevim, k čemu přirovnat, ale představu, hádám máte.
Schválně bokem zmiňuju to, co je uvedený jako polosouhlásky ve sloupci pro veláry. To je taková specialitka, kterou ale možná nemá smysl se trápit. To y je vlastně taková silnější palatalizace, jakoby míň odbytý j a w je zase míň odbytá labializace. Prostě výraznější j a u. Ale pořád platí, že se pojej s předchozí souhláskou, PIE nemá j a ani u jako samostatnou samohlásku.
A nakonec souhlásky hrdelní. Ty jsou trochu problém. Předně u nich nemáme v současnejch jazycích dost podkladů pro nezvratnou rekonstrukci komparativní metodou. Ve zkratce: ze současnejch jazyků žádnej nepodědil protoindoevropský hrdelní souhlásky v nezměněný podobě, ve všech případech je jejich současná podoba výsledkem spojování PIE laryngeál s krátkejma samohláskama, nebo jejich vzájemnýho ovlivňování, přičemž výsledek takovýho spojení/vlivu pak ztrácel tu hrdelní kvalitu. Z toho, co ale máme v současnejch indoevropskejch jazycích, vychází nejšířeji přijímaná teorie, že byly tři, proto značení h₁, h₂ a h₃. Tři proto, protože to vychází z rozporů v samohláskách v současnejch IE jazycích, který vznikly výše popsaný způsobem - sloučení laryngeál se samohláskou, ovlivnění samohlásky laryngeálou a následně ztráta laryngeální kvality. Jejich podoby se týká celá samostatná tzv. laryngeální teorie. No a z toho, jak probíhalo to slučování a ovlivňování se odhaduje následující výslovnost:
h₁ bylo nejspíš neutrální, takže asi podobný našemu h, protože jeho výsledkem v IE jazycích jsou střední samohlásky, jako třeba e
h₂ mělo pravděpodobně trochu ostřejší kvalitu vznikající nějakou okluzí, mohlo znít jako naše ch, nebo takovýto ostřejší, co mají třeba semitský jazyky, nebo co holandština zapisuje jako g ve slovech jako gracht a co zní jako když si před odplivnutím řádně pročistíte hrdlo. To proto, že mělo určitou otevřenou kvalitu a vedlo k otevřenejm samohláskám, jako a
h₃ bylo dost možná labializovaný h₂, takže trochu h₂ʷ. Chw, chuo. Protože jeho výsldkem jsou samohlásky uzavřený, typu o
No a to je v zásadě všechno. Eště můžete narazit na souhlásky v závorce, ale to je prostě proto, že nepanuje shoda, jestli v tom slově byly, nebo ne. Například (s)krtós. Tohle slovo se vyvinulo třeba latinský scurtus, nebo protogermánský skurtaz, ale taky latinský curtus, nebo protogermánský hurtaz. A teď babo raď, jestli tam to s původně teda bylo a ztratilo se, nebo nebylo a vobjevilo se.
No a teď už si můžete přečíst všeobecnou deklaraci lidských práv:
h₂ólyoes ǵʰmónes h₁léwdʰeroes somHóeskʷe gʷr̥Htóteh₂ti h₃r̥ǵtúsukʷe ǵn̥h₁yóntor. éybʰos dh₃tóy ménos ḱḗrkʷe h₁stés h₂énteroeykʷe sm̥h₂éleyes bʰréh₂tr̥bʰos swé h₂éǵoyh₁n̥t.