BIRMA: jsem přesvědčená, že morbidní obezita je v podstatě vždycky důsledek traumatu nebo duševní nemoci.

Vlastně to vidím na sobě, já jsem takovej dobrej guinea pig. Moje trauma a duševní problémy jsou tak akorát na hraně, že jsem schopná to udržet v nějakých přijatelných mezích a tělesně zůstat v pásmu nadváhy, ale je to boj, ve kterém v podstatě stačí nějaké metaforické zafouknutí větru (větší zátěž) a moje křehká, ale jakžtakž na hladině udržovaná lodička se začne potápět. A nejde jenom o tu váhu, ale třeba i o schopnost pracovat, udržovat vztahy, hlídat si zdraví obecně, a tak dále. Ostatně psychiatrička mi onehdy napsala do zprávy pro praktickou doktorku: "Vzhledem k trvalé vnější zátěži není vhodné medikaci vysazovat ani výhledově."

BIRMA: Když jsem kdysi měla naloženo a bylo mne fakt dost (a to jsem netušila, že s věkem to může být ještě horší), jedna léčitelka mi řekla: "A co jako chcete, někde tu energii vzít musíte. Na pohyb už s tím, co musíte řešit, energii nemáte, tak si ji holt kolem berete z jídla a kolem sebe děláte val, abyste postavila zeď aspoň něčemu."

ARGANNAH: Já jsem zrovna nedávno nad tímhle přemýšlela. Pracuju v psychiatrické nemocnici - a teď ke mě do dílny začala chodit jedna paní, která, kdybych ji neznala, pro mě nejspíš bude takovým tím příkladem tzv. ženy, co na sebe úplně rezignovala. Obří nadváha, neslušivé oblečení... prostě v Módním pekle by byla určitě soustem. Jenže když se s tím člověkem začnete bavit, zjistíte, že má od života naloženo tolik, že se té depresi vůbec nedivím a ani tomu, že všechny ty tragédie zajídá. Na jejím místě bych to dělala nejspíš taky, nebo asi svým naturelem bych ty hrůzy spíš přechlastávala (a skončila o pár baráků vedle :) Prostě, přijde mi, že pokud to není takových těch pár kilo, které s sebou nese takový ten klasický život v civilizaci, ale hodně výrazná obezita znemožňující často i běžné fungování, je za tím dost čato nějaké trauma a je pravda, že po několika takovýchto setkáních jsem se i sama musela "chytit za nos", že někdy mám tendenci takovéhle lidi, pokud je potkám v běžném životě, v duchu hodnotit a tak nějak se nad nima i povyšovat.

MAR_TINA: Chápu tě. Neskutečně mne deptalo, když jsem teď prakticky 3/4 roku denně dusila, že nic pořádně nemůžu. Třeba pár dní jsem mohla dát alespoň reformery, kdy jsem se hned na začátku lekce ostatním omlouvala za kašel.
Dobrá zpráva ale je, že jak je tělo dříve trénované, poměrně rychle zase zpevňování svalů, když už se člověk může hýbat, funguje. U mne to bylo regulérně o 2 čísla velikosti za měsíc, přitom dolů šlo necelé kilo.
Váha jde dolů neskutečně šnečím tempem, ale peču na to - jak píše ANNIKA: přežít to a pak postupně rozchodit, je v určité době to zásadní.

ARGANNAH: Už mne párkrát napadlo, že my, co celý život bojujeme s váhou, jsme ve skutečnosti závislí na pohybu.

ARGANNAH: Podepisuji. Po každém zásadním úbytku přišel nějaký masakr.

ARGANNAH: Hele, mám známou, co říká, že je tlustá, protože by pak prostě nebyla hodná, ale parádní děvka. Což je vzhledem k tomu, že celý život je jen s jedním mužem, fakt paradox.
A já zase pokaždé, když jsem neměla nadváhu, měla dost šílené zážitky s obtěžováním a napadáním. Jenže vyslov to před někým - jsi pak jako bonus za sebestřednou krávu, co řeší ptákoviny.

MAR_TINA: můj problém s vložkami je, že i nejlepší podolog, který mi změří nohu na takovém "sonu", mi stejně udělá vložku moc úzkou, protože nemají kopyto na lidi s širokou hnátou, takže jsou to jen zbytečně vyhozené peníze.

Takže jsem si zaplatila několik lekcí u fyzio, která se zabývá tejpováním chodidel a cviky na posílení klenby a prostě nosím BF nebo kompromisní boty, které respektují přirozenou šířku mého chodidla a už jsem i docela odcvičila ten náběh na haluxy, který mi standardní konfekční boty s úzkou špičkou způsobily.

KOCHANSKA_CH: ty já teda trochu provádím.
Už jdu taky.

Já zas pracuju s pedologickýma sondama. :-)
Už jdu pryč.

A mrkněte, jestli vaše zdravotní pojišťovna nepřispívá na vyšetření u podiatra. ZP ministerstva vnitra proplácí dospělým 500,- Žádná sláva, ale lepší než drátem do oka.

Čímž se taky vysvětluje, proč podologové nejsou na pojišťovnu - je to evidentně lepší pedikér

Aha aha, tak on existuje rozdíl mezi podologií a podiatrií, najs. Škoda že sem už nechodí Cornela, mohla jsem se to dozvědět dřív, byť méně příjemně. To co potřebujeme je evidentně podiatr, ne podolog

Na chození nedám dopustit na pořádně odpruzeny boty Ascics nebo Mizuno. Jsou sice na běhání a drahé jako svina, ale chodí se jak na obláčku. Plus bývají lehoucke a je to při delších trasách znát. V dobrých specialkach mají i měření nohy a doslapu a podle toho doporučí vhodný model. Ja a moje narty máme teda utrum, zasnerovala jsem dvoje boty z celyho krámu a ty min pestrobarevné jsem si vzala, no. Ale miluju je a při dlouhým chození městem nebo celým dnu v zoo jsem jim fakt vděčná.

I pro neobézní osoby je dobrá obuv, od určitého věku, naprostá nutnost. Pokud ta osoba aktivně nachodí 7000 až 10000 kroků denně a má už pár let neco s kyčlí. Problémy s pohybovým aparátem můžou dohnat i osoby, co se cítí býti sportovcem, jak se psalo níže. Myslím si, že přestat chodit je rychlá cesta k horší kvalitě života, tak chodím aj přes bolest. V hnusobotách. :-)