CHIMERA:
Svatá pravda.
Trvalo mi docela dlouho k tomu dospět. Člověk se musí naučit být trochu sobec. Trochu. Zrůrazňuju trochu :-) Tak nějak zdravě. Ještě před rokem jsem skákala tak, jak muž pískal - on tedy ani nepískal, ale jeho chování, postoje a názory pískaly. Téměř denně jsem uléhala s pocitem, že selhávám, že nejsem taková, jaká bych "měla být". Padala jsem na hubu, aniž bych, pohledem zvenčí, měla proč. Janek dobře spí, zlobí sice hodně, ale pořád v mezích normálu aktivního, zdravého, malého kluka, vyvažuje to roztomilostí k věku příslušnou. Muž nechlastá, nefetuje, nebije nás, pracuje v zaměstnání, pracuje doma. Pohoda, ne? Ale ! Vyzařuje z něj přesvědčení, že manželka a matka má zajišťovat full service, aby muž mohl dělat to, co dělat chce. Takže má skákat nonstop kolem dítěte, plotny, domácnosti. Ptát se, omlouvat se a vysvětlovat, když chce něco udělat jinak, než běžně. Podřízená role - podřízená muži, dítěti, rodině. Já to všechno dělám ráda. Ráda vařím. Ráda věším prádlo a ráda šůruju barák. Ubíjelo mě ale, že muž toto považuje za naprosto samozřejmé. Stejně jako to, že jsem vždy k dispozici, tedy doma. Že mu dítě s sebou na zahradu musím vypakovat já a to s vysvětlením, že musím uklízet.
Před cca. rokem mi v tomto ohledu ruply nervy, už ani nevím proč. A začala jsem oznamovat, ne se ptát. Když muž skončí v práci ve tři a domů přijede v šest, protože "jsem se stavil v Bauhausu pro dřevo na poličku pod akvárko a pak jsem se podíval do Makra", proč bych se já, hergot, měla ptát tři dny dopředu, jestli si pro něco mohla sjet do obchodu v Praze?! Takže zvednu telefon "Ahoj, mohl bys prosím dneska vyzvednout Janka ze školky? Dojedu si do Prahy. Přijedu nějak kolem šesté, děkuju!"
A taky "vezmi prosím Janka ven, potřebuju si odpočinout. Zítra s ním půjdu na dlouhou procházku, aby sis mohl dělat co chceš ty."
A ejhle, přes počáteční úžas to najednou začalo celkem fungovat. Pořád to můj muž považuje za revoltu proti jeho ideálnímu stavu věcí (tedy tak, jak to měli jeho rodiče), ale už bez větších protestů. Lepší už to asi nebude a i tohle mě stálo značné úsilí, ale je mi mohem lépe, což se samozřejmě zpětně odráží na mém chování k němu, k synovi a celkovém ladění :-)

SEVERINE: proč násilí řešit? jestliže moje dítě pokojně sedí na pískovišti a jiné dítko ho praští zničehonic lopatičkou, necítím potřebu se stydět, když ho silně chytím za ruku a řeknu, že jestli ještě jednou praší, udělám mu to taky. nevřískala jsem na děti, řekla jsem to hezky, ale rázně. žádný rodič se nikdy neurazil. ale kdyby to dítko v lopatičce po hlavě pokračovalo, tak už by ji ode mě mělo.
bezdůvodné násilí není třeba řešit - tomu je třeba se bránit.
z historie - vzpomeň si, kam to došlo, když evropské státy Hitlerovi pořád ustupovaly. s ničím takovým nesouhlasím. obrana je přirozené právo každého člověka. a nebudu čekat, až mě ubije k smrti, nebo mu vysvětlovat, že to ale není hezké druhého bít...
samozřejmě je jasné, že tomu prckovi je to třeba I VYSVĚTLIT, ale ne pouze vysvětlit... někdy jsou činy nutné.

SEVERINE: no je to divný :-) Můj nejstarší chlapeček si včera koupil další botičky velikosti 43 a to jsou hoši i s většíma nohama, jasně.

ANNAWA: a co je teda lepší? :-) asi nic z toho, co? ale co bysme po těch puberťácích chtěli? pravda, vůbec si to neumím reálně představit, že mi to, co mám doma, vyroste do kolohnátů ..
TRISSIE: hele, mně přijde že můj muž je v mnoha věcech po svý matce - která je tak trochu chlapská -- a po jeho otci je jeho bratr .. chceš-li tu nějakou anketu, upřesni jak by měla vypadat, ráda ji sem dám.
CHIMERA: hele, já nejsem proti a neříkám, že to takhle občas neudělám. jen na to nejsem vůbec pyšná a nemám z toho dobrý dojem. a nefunguje to - stejně, jako cokoli ostatního (až na tu důslednost, která je asi vážně klíčem). asi tak.

SEVERINE: ale ano, přesně tak, jak to píšeš. nechávám dítě dělat cokoli, dokud neohrožuje sebe nebo druhé. pak zasahuju.
kdyby moje dítě někoho bilo, velmi rychle bych mu ukázala, jak s tím nesouhlasím.
už tady v jiném klubu asi před rokem proběhla taková diskuse a myslím, že většina byla proti mě. ale mně to nevadí. já bych prostě své dítě nenechala bít ostatní, ani bych nedovolila ostatním bít moje dítě. myslím si, že násilí je třeba zarazit hned v prvopočátku. ročnímu dítěti nejde vysvětlovat, že to co dělá, je škaredé. pleskla bych ho taky a řekla mu: vidíš, taky tě to bolí. nedělej to, jinak dostaneš zas.
(jsem v tomto dost menšinová, ale nevadí mi to :-)

CHIMERA: gratuluju, že máš opačnou než většinou zkušenost.
Ale zkus si udělat klidně tady na nyxu anketu a zjistíš, že rodinné vzory děti prostě přebírají.