MEG: jo, k tomuhle poznání začínám dospívat taky. Začasto mám totiž pocit, že holčičky jsou i jiný živočišný druh než já.

MADIETTA: jsem nakonec ráda, že se mi to nezkomplikovalo holčičkou. mně připadají spíš holčičky jiný živočišný druh.

A jinak mě teda napadlo, že vlastně nemám, čím bych ke konkrétnímu tématu diskuse přispěla. Mám sice kluky dva, ale holčičku žádnou, a tudíž vlastně nemám tušení, čím se výchova kluků liší od výchovy holek. Koulím to s klukama, jak nejlíp umím, ale jestli je to dobře a jestli je to ten pravý ořechový přístup k dětem mužského pohlaví, to netuším.

VERONIKA22: nevím, jak se to dělá správně, ale můj postoj je zhruba takový, jaký jsem nedávno vyjádřila ve vzteklém výkřiku mezi spratky: TŘEBA SE ZAMORDUJTE, ALE NECHOĎTE MI TO ŽALOVAT! :-D

MAIKKA: ony se ty děti dost mění a dvouročák používá jaksi k řešení konfliktů jiné postupy než třeba pětiletý, žejo.

Můj syn od roka zhruba do 2,5 roku kousal ostatní děti. Nikdo netušil proč a nebylo síly moci, která by ho od toho odradila. Dnes je mu 7 a fakt nikoho nekouše.

VERONIKA22: u nas to vetsinou konci tak, ze vypleskam oba dva (synator dostane trochu vic, protoze je kluk a je starsi, takze by mel mit rozum, coz mu v prubehu pridavku nezapomenu pripomenout), protoze clovek se nikdy nedohleda toho, kdo z tech dvou smradochu s tim zacal. oba se vymlouvaji.

SEVERINE: mám otázky možná na všechny:
1) a kdo by jako měl být soudce když né rodič? miniaturní děti by se jako měli soudcovat sami? vždyť nemaj přece rozum!
u nás doma jsem soudcem a rozhodčím já a děti skáčou jak já zavelím ( velím jen když se nedohodnou po dobrém a začíná konflikt ). manžel rozhodčím být neumí a moc mu to nejde a to to pak doma vypadá. vřeštění, konflikt jako blázen, manžel na prášky....děti ještě víc a nikam to výchovně nevede.

2) k tomu mlácení druhého: já si prostě furt myslím, když když neuplatním oko za oko tak to prostě to dítě nepochopí co tomu druhého způsobuje. že je někdo raněn na citech taky tak dobře nepochopíme dokud si to samé taky neprožijeme. nemyslím mlátit na zadek jako výchovné fyzické tresty. to je fakt o ničem a opravdu je to degradace dítěte. furt je mláceno stejným stylem ať někomu sebere kyblíček nebo mu nohu přejede motorkou.
ale prostě inteligentně vymyslet jak mírně fyzicky ukázat, že to co dělá toho druhého bolí.
nechci to přirovnávat k ohni a ruce strčené do ohně ale i tak dětem kontrolovaně dovoluji se přiblížit k ohni aby zjistili jaký je to pocit, že to pálí.
jako co je slané a sladké to prostě pomocí češtiny nejde vysvětlit! to se prostě musí aplikovat a zažít.

CHIMERA:
Svatá pravda.
Trvalo mi docela dlouho k tomu dospět. Člověk se musí naučit být trochu sobec. Trochu. Zrůrazňuju trochu :-) Tak nějak zdravě. Ještě před rokem jsem skákala tak, jak muž pískal - on tedy ani nepískal, ale jeho chování, postoje a názory pískaly. Téměř denně jsem uléhala s pocitem, že selhávám, že nejsem taková, jaká bych "měla být". Padala jsem na hubu, aniž bych, pohledem zvenčí, měla proč. Janek dobře spí, zlobí sice hodně, ale pořád v mezích normálu aktivního, zdravého, malého kluka, vyvažuje to roztomilostí k věku příslušnou. Muž nechlastá, nefetuje, nebije nás, pracuje v zaměstnání, pracuje doma. Pohoda, ne? Ale ! Vyzařuje z něj přesvědčení, že manželka a matka má zajišťovat full service, aby muž mohl dělat to, co dělat chce. Takže má skákat nonstop kolem dítěte, plotny, domácnosti. Ptát se, omlouvat se a vysvětlovat, když chce něco udělat jinak, než běžně. Podřízená role - podřízená muži, dítěti, rodině. Já to všechno dělám ráda. Ráda vařím. Ráda věším prádlo a ráda šůruju barák. Ubíjelo mě ale, že muž toto považuje za naprosto samozřejmé. Stejně jako to, že jsem vždy k dispozici, tedy doma. Že mu dítě s sebou na zahradu musím vypakovat já a to s vysvětlením, že musím uklízet.
Před cca. rokem mi v tomto ohledu ruply nervy, už ani nevím proč. A začala jsem oznamovat, ne se ptát. Když muž skončí v práci ve tři a domů přijede v šest, protože "jsem se stavil v Bauhausu pro dřevo na poličku pod akvárko a pak jsem se podíval do Makra", proč bych se já, hergot, měla ptát tři dny dopředu, jestli si pro něco mohla sjet do obchodu v Praze?! Takže zvednu telefon "Ahoj, mohl bys prosím dneska vyzvednout Janka ze školky? Dojedu si do Prahy. Přijedu nějak kolem šesté, děkuju!"
A taky "vezmi prosím Janka ven, potřebuju si odpočinout. Zítra s ním půjdu na dlouhou procházku, aby sis mohl dělat co chceš ty."
A ejhle, přes počáteční úžas to najednou začalo celkem fungovat. Pořád to můj muž považuje za revoltu proti jeho ideálnímu stavu věcí (tedy tak, jak to měli jeho rodiče), ale už bez větších protestů. Lepší už to asi nebude a i tohle mě stálo značné úsilí, ale je mi mohem lépe, což se samozřejmě zpětně odráží na mém chování k němu, k synovi a celkovém ladění :-)