WOCKOO: Vem si příklad ze mě: tady si nemůžeš dovolit říkat, co cítíš! ;)
Teď vážně. Ani v básni si to nemůžeš dovolit, pokud to neumíš podat tak, aby se ten cit přenesl na čtenáře a vyvolal v nich žádoucí odezvu. A tady se to nepovedlo. Příčin je víc, zmíním dvě (které znám velmi důvěrně).
1. Nepochybně velmi silná emoce ještě není vnímána s dostatečným odstupem, který by umožnil její sebekritickou revizi a případně její zařazení do širšího kontextu, neboli: Má smysl to psát? Co tím chci/mohu sdělit? Teprve potom by to mohlo mít naději na úspěch. Odstup také umožňuje lepší a prožitkem tak nezatíženou práci s jazykem.
2. Použité básnické prostředky jsou násilné, jak se to z Tebe dere ven, ale protože jsou tak surové, nepřenese se to dál. Řekl bych, že tady se spíš Tvá duše zbavila balastu z toho prožitku, a to, co se mělo ve skutečnosti dostat do básně, zůstalo očištěno jen v Tobě. Mělo by to být naopak.
Ale netrap se tím. Je extrémně těžké dosáhnout v tomto správné rovnováhy. Já osobně bych řekl, že zkušenější autoři si zase často vypomáhají opačným extrémem, očešou báseň o veškeré city, které by mohly být problematické. A to také není dobře, ani konečný cíl. Je to velká vzácnost, když se to někdy opravdu povede.