WHISPERMOONLITE: Já s Tebou souhlasím, líbivost, mělkost, cukerín, fuj. A nesmí mi to procházet. Nicméně se mi jeví, že je dobré podnikat výpady různými směry; jistě, s vědomím různé jejich úspěšnosti. Je třeba nezakazovat si. Ale samozřejmě je jedině spravedlivé dostat přes čumák, když to nedopadne.

NATASHA: posunula jsi to někam dál, to ano. - ale jsou zde různé drobnosti, které v toku básně nepůsobí nápadně, a přesto se nad nimi pozastavuji (abych uvedl konkrétní příklady): doslovné hodnocení "je tak krásná" - ano, tak s nádechem ironie to lze, ale přesto je to smetana, která může rychle zkysnout; "perlami poupat" - opět ta hrana, lze přijmout tak i tak. "směšný - směsný" - chápu, že v tomto kontextu má ta slovní hříčka větší smysl, než když tě automaticky posté napadne při pohledu na popelnici - ale zase balanc na nejtenčí ploše; "Magdaléna" - beru spíš jako dokreslení, protože Praha "děvka babylónská" apod. už tu také nejednou zaznělo. - stačily by ty třešně bez morálního hodnocení.

napadlo mě říct ještě něco nepříjemnějšího, spíš jako indikaci stavu než kritickou výtku, s tím, že nevím, co a zda je potřeba s tou informací udělat. totiž, myslím, že máš v sobě jednu autorskou žílu, která vede k omalovánkové líbeznosti a kompromisní shovívavosti. - ze své lepší strany dělá ty básně sympatické. - asi to, co nazýváš zvukem, bude stejného rodu. seifertovská libozvučnost ("liboobraznost"). - potom mi tvoje básně přijdou silnější, kde v nich nechybí vnitřní konflikt, který tvým obrazivým sklonům dodává protiváhu. - v tomhle pokusu, jistě jednom z mnoha (neděláme z toho vědu, to je jasné), ten konflikt chybí. místo něj takové usmířené koketování. nejspíš záměr, ale efekt je takový, jak jej rozepisuji.

když si vedle toho vzpomenu na "německé zahrádky" a že "nic nikam nepřerůstá a nic nikde nechybí" (nebo tak nějak) je v tom řezavější a propastnější pocit z místa. - tak samozřejmě, shovívavá líbeznost je také životní pocit :) - ano, ale ...

WHISPERMOONLITE: S tím kýčem máš pravdu. Když jsi to teď řekl... Byl kýč to vidět, ale báseň to měla narušit. Ujela jsem na zvuku, rovněž.

WHISPERMOONLITE: Děkuju za reakci a cítíš to správě, řekla bych.

NATASHA: díky za nápovědu. zkusil jsem báseň přečíst bez veršů v závorkách a nyní vidím, jakou tam mají funkci. - mně se tedy jejich použití líbí. vážně. - spíš by mi vadilo, kdyby ty konkrétní verše v závorkách nebyly. - pokud tam neměly být ani ty verše, to je jiná otázka, ale mě neruší. - spíš naopak. hlasuju pro ně. :)

BUCHVI: /a pro ty, kteří si oblíbili můj "svérázný" styl, kopíruji odjinud :)/

Zaujal mě rytmus. Dodává básni napětí i spád, které zase chybí v zobrazení - nejen po loňském a předloňském roce víme, co bude následovat po první strofě. -

teoreticky vzato, takováto báseň by mohla být napsána každý rok ve stejný den. zobrazilo by se v ní to samé, nebo podobné. - ačkoliv: nelze nevidět, že míra variace ve výběru a uspořádání konkrétních motivů zde možná je. - drobné nápady jako: "položí / tělo k tělu / ruku k dílu"; "každý svého / v každém městě /tam co vloni" - mohou až s náznakem ironie tematizovat stereotypnost tohoto rituálu; stejně tak mohou být čteny jako jeho stvrzení, poukaz na jistotu jeho opakování. - nevím, co si vybrat.

zda postačí k evokování osobitého vidění, prožití událostí? - myslím, že ne docela, že báseň je více poznamenána tezovitostí. (pracuje s předem připravenými významy, myšlenkami; motivy se dají předpovídat, protože následují předem dané schéma jednoho mýtu) - její nadějí by bylo, kdyby se ono známé mysterium pokusila nasvítit jinak a vyvolat z něj nový význam - tzn. například v postoji autora/subjektu k němu.

k tomu dochází alespoň ve sféře rytmu a dělení motivů do syntaktických frází. zde je zřídlo jejího života, z nich vnímám osobitý vklad nejsilněji.

nakonec myslím, že báseň na svůj tvar dosáhla. lze ji číst opakovaně, což svědčí o tom, že čtenáře unese. *

povídá o prokletí
a bůhví co jí letí
hlavou
nad námi v kalném nebi
dvě utopené hvězdy
plavou

my vyhořelé figurky
myšlenky vybělené v alkoholu

vím, že nejsme úplně na dně
ještě nás něco pořád táhne
dolů

dolů dolů dolů dolů
dolů dolů dolů dolů

V duši mi nemocný klavír
dokola zkalené blues hraje

tisknou se lidé bez tváří
na zastávce u tramvaje

tak dej mi pusu
jenom na tvář
a ahoj a zas příště

pokud tě teda příště ještě vytáhnou včas
z kolejiště

NATASHA: quel dommage... ;)

MAEROR: Naděje, žánop. Nevzdávat to, nabíhat si - atd.

TOMASZ: A tos ji neviděl :)

NATASHA: A tahle se zase nejvíc líbí mně! :)

BUBLINKY, NANTHEI, SONA1: Děkuji za tak pozitivní názory i hodnocení – obojí mě nesmírně těší. Vážím si toho přirovnání, i když roky, kdy jsem chtěl psát aspoň trochu skácelovsky, už mám nějakou dobu za sebou.. Tedy: nejednalo se v tomto případě o záměr - byl bych pochopitelně raději, kdyby mé psaní bylo rozpoznatelně maerorovské, ale k tomu se třeba časem ještě propíšu.. A abych to nezamluvil – radost samozřejmě převažuje.

NATASHA: Ano, já to cítím. Ale myslím, že jsem to potřeboval slyšet ještě od někoho jiného, abych si to nezačal vymlouvat. (Jedině nevím, zda je hned důvod mluvit o probouzení... i když - kéž by!)

BUCHVI: Máš nějaký důvod pro ty namnožené závorky? Na tom poměrně malém prostoru je to trochu únavné, ředění --- neustálé dovysvětlovávání.

MAEROR: Je dobré vidět, že se konečně probouzíš! Střed trochu ztrácí tempo, ale jen maličko.