CICHLASOMA: Můj vkus není samozřejmě tak světaširý, aby pojal za krásné úplně cokoli, ale není ani tak úzký, jak naznačuješ. Jsou věci, které mě prostě neosloví, nenajdu v nich nic, a tudíž se k nim ani nemohu vyjadřovat. Ale to bych potom patrně mlčel. Pak jsou věci dobré; a věci špatné, o které se zhádáme. A nakonec věci, které by mohly být dobré, kdyby se dál někam vyvíjely, a pak se zpravidla objeví nějaký dobrák, který ten vývoj zarazí všehonemírnou univerzální chválou typu "snažíš se, a proto je to krásné". Subjektivně, jako Tvůj názor, je to validní a budiž Ti přáno, ale autorovi, který sem napíše text a explicitně požádá o reflexi, to může imho dost ublížit.
Tvé příklady z vývoje umění jsou samozřejmě v pořádku, může to být the shape of jazz to come, ale dovol mi podotknout, že je obvykle lépe, když v takových experimentech, kde se nejedná přímo o koncert pro 12 různě naladěných rádií, nebo 4 minuty a 33 vteřin ticha pro klavír, může autor aspoň trochu zužitkovat i nějakou vlastní rozvinutou schopnost a talent, místo toho, aby experimentem pouze maskoval svou neobratnost a nezkušenost. Vyhnout se práci na sobě, a doufat, že budu talent jako John Cage, by byla hloupá loterie. A i když Ornette Coleman nakonec patrně opravdu ovlivnil to, jak se jazz dnes vyvíjí, přinejmenším inspiroval mnoho jazzmanů, proslýchá se, že mu naštvaní posluchači jednou ten plastový saxofon rozšlapali.