NOFNAK: Prakticky dost blbě, no... zvlášť když má dcerka diagnózu autismu. To ji někam "upíchnout" na hlídání není zase tak snadné. Ráno ji vytáhnu z postele, naložím do auta, cestou do práce vyložím ve školce, cestou z práce zase vyzvednu a jedeme domů. Abych udělala nějaký nákup, musím odejít z práce o 15min dřív, abych stihla bleskově nakoupit, než ji vyzvednu. Každý nákup je s ní docela stres, tak se tomu snažím vyhnout. Občas zvládnu skočit pro pár drobnostído večerky u baráku, když usne. Nebo když někdo přijde na návštěvu, často to vypadá asi takhle: "Čau! Dáš si kafe? A mohla bych tě tu chvilku nechat s malou a s kafem? Že bych si jen bleskově skočila dolů koupit mléko..." Péče o domácnost není zase až takový problém, to zvládnu s malou kolem sebe. Ale vždy si pečlivě rozvažuji jestli s ní půjdu na procházku do města... podle toho v jaké je náladě, kolik mám zrovna energie, správně vybrat trasu kudy jít a čemu se vyhnout... Nejlepší je naložit ji a jet s ní někam mimo město, to se dá. Ale například pokusy o kafe s kamarádkami, byť v kavárnách s dětským koutkem, to už jsem dávno vzdala. Vyloženě problém jsou úřady, byť hloupá pošta... není vůbec legrace vysvětlit jí, že se musí na něco čekat, natož aby stála nějakou frontu nebo se mnou vydržela stát u okénka. No a chvilka pro sebe? :D To moc ne. Teď si ji jednou za 14 dní bere tatínek na dva dny... takže jeden volný večer za 14 dní, na který si vždycky plánuji strašně moc věcí... na pivo s kamarády, na návštěvu za někým, nějakou menší párty, prostě mezi lidi. No a většinou to dopadne tak, že skončím sama doma.. uvědomím si, že jsem hrozně vyčerpaná a mám sílu tak akorát zalézt do postele nebo si pustit nějaký oddechový film. A když už někam vyrazím, většinou vydržím do desíti, než začnu zívat :)
No a to mám teď vidinu, že bude ještě hůř... :/