Gone Home / PS5 / 3 hodiny / #dohrano
V době vydání v roce 2013 asi celkem fresh, ale dnes už hodně překonaný. Přesto toho času nelituju, je to pěkná krátká story.
Life is Strange přišlo o dva roky později, Firewatch o tři, a je tam vidět posun zas o kus dál.

Little Kitty, Big City (2024) / XSS / 9 hodin / #dohrano

Po dvou předchozích dohraných hrách (Detroit & Okami) jsem si nutně potřeboval dát něco lehčího. Mnohem lehčího! A tahle indie novinka, která přistála v GamePassu, mi moje přání splnila naprosto dokonale.

Jste kotě, které spadlo ze svého oblíbeného místa na parapetu z výšky několika pater. Nic se vám nestalo (jste kočka, ne?), ale nedokážete se dostat zpátky, protože nemáte dost sil na šplhání. Vydáte se tedy do ulic města a potkáte vránu, která vám poradí co dál: musíte najít a sníst čtyři ryby. S každou rybou budete mít o trošku víc síly a můžete se pustit do průzkumu i vertikálně, pořád výš a výš. Jednu rybu dostanete od vrány, když jí přinesete pětadvacet blýskavých věciček. Ty nasbíráte různě po městě, při tom potkáte jiná zvířátka a dostanete od nich další úkoly. A tak dále, prostě klasika průzkumnický sandbox se zvířátky v hlavní roli. S najazzlým hudebním doprovodem, podotýkám :-)

Je to celé strašně roztomilé a relaxační. Nemůže se vám nic stát, ať spadnete z jakékoli výšky. Nemůže vás nic sežrat (ani těch pár psů, kteří blokují různé části města, protože na ně vyzrajete) a nic nemůžete sežrat ani vy (ptáčky, které se vám podaří ulovit, zase pustíte a necháte si jen peříčka). Lidi ve hře sice taky jsou a jsou docela užiteční, ale na to přijdete až časem (nebudu spoilovat). Cellshadovaná grafika je příjemně pastelová a celé město je zalité sluncem (i když všude tečou vodovodní trubky, takže se na spoustu míst nedostanete, protože voda vám vadí). Ve hře je spousta odkazů na typické kočičí chování a zlozvyky, takže pokud máte kočku doma, budete se celou dobu culit od ucha k uchu.

Město nakonec zas tak "big" není, vertikální je jen trochu a jen na některých místech, takže ho za chvíli budete znát nazpaměť. Splnit hlavní úkol, tedy vrátit se zpátky domů na parapet vysoko nad městem, se vám určitě podaří za takové tři nebo čtyři hodinky (speedrun se dá za hodinu, ale k téhle hře se to vůbec nehodí). Pak vám ale vrána označí na mapě místa, kde jste zapomněli něco zajímavého, a je na vás, jestli budete pokračovat. Hra obsahuje velké množství achievementů, jejichž získání vás s přehledem zabaví na několik dalších hodin. Většina je zábavná, dva jsou trochu grind a jeden je oficiálně zabugovaný, takže ho nemám (ale nemá ho prakticky nikdo). Jinak jsem to na těch 100 % dal všechno a bylo to super.

Jo a když se vrátíte domů, tak si kotě můžete pojmenovat :-) Ačkoli vypadá přesně jako moje aktuální kočka Lilith, nakonec dostalo jméno po mé úplně první kočce Bubbles, která umřela před dvanácti lety. Jak si ji pamatuju, tak by se jí taková hra moc líbila.

Chuchel/2 hodiny/#dohrano
Taková zvláštní hříčka než adventura. Některý scénky vtipný, některý dost mimozní. Nebylo to špatný, ale ..

Scorn / 5h / Gamepass /#dohrano
Fascinující. Hra je vlastně takový monument nakódovaný památce H. R. Gigera. Pro jeho fanoušky má velký přesah, vzpomínám si na svou návštěvu jeho muzea ve Švýcarsku a některé skicy a náčrtky jako bych ve hře viděl ožít.
Když si odmyslím ten vizuál, tak je to krátká, velmi pomalá, lineární adventura s pár puzzly, jednoduchými enemíky a jedním boss fighem, který mi dal zabrat, ale spíš šlo o to zjistit jak na to. Teď bych to dal s prstem v nose.

Martha is dead/12hod/Steam/ #dohrano
Psychologický horor z prostředí Italského venkova během druhé světové války..
walking simulator s dobrým příběhem a slušným audiovizuálem...

Tacoma / PS5 / 6 hodin / #dohrano

Jednohubka se zajímavým provedením - na orbitální stanici, kterou máte "salvagovat" nacházíte záznamy předchozí posádky ve formátu augmented reality - takže na některý záznamy koukáte několikrát, protože seldujete různé postavy, a postupně skládáte příběh a jeho časovou osu.
Pro šmíráky a detektivy super příběh v mild scifi settingu. Formát i příběh šlo vytěžit víc, ale napsaný je to moc pěkně a vtáhne to.
Za 118 korun ve slevě dobrej kauf.

DAVESADE: Však já jsem si na tebe vzpomněl :-) Jinak Okamiden mám jasně že v plánu na real HW, použiju moje oblíbený DSi XL.

DEEFHA: Gratulki! Ja jsem to "nedavno" taky dohral [DAVESADE @ Dohrál jsem ...... (PC,XBOX,PS,NS games) HALL of Game na nástěnce!!!] a podle mne je to strasne dojemna hra na konci. Je zdlouhava jak cyp, ale urcite bych ji doporucil!
Ad Okamiden - ten jsem dohral na DS v dobe vydani a mohu ho jenom vynachvalit az na presprilis nizkou obtiznost. Hrat to ale ma smysl podle mne jen na puvodnim hardware.

Ōkami HD (2006/2012) / PS3 / 58 hodin / #dohrano

Trochu jsem váhal, jestli se tady s tím mám pochlubit. HD remaster původně PS2 propadáku Ōkami jsem totiž na PS3 začal hrát v lednu 2017, pak jsem si dal na rok pauzu, pokračoval jsem v roce 2018 a tam jsem se v srpnu na dlouhých šest let zaseknul. PSN tracking nelže, dohrát tenhle majstrštyk mi opravdu trvalo sedm let, i když to nakonec bylo "jen" 58 hodin v průběhu devadesáti herních dnů (viz poslední přiložený screenshot). Do letošního roku tak vlastně připadá jen těch posledních pět hodin, během kterých jsem se včera prokousal poslední kapitolou... Ale tak snad mi to uznáte :-) Btw. k tomu dokončení mě samozřejmě vyhecovala challenge na Infinite Backlog - tenhle web fakt doporučuju! Ale k věci:

Když jsem Ōkami před těmi šesti lety zapíchnul, tak jsem samozřejmě nevěděl, jak blízko jsem konci - ale udělal jsem to hlavně proto, že jsem z toho všeho už byl totálně vyčerpaný. Tahle hra je totiž obrovská a příběh je tak komplikovaný a několikrát nastavovaný, až jsem si v jeho průběhu minimálně dvakrát myslel, že už prostě musí být konec... Ale on pořád nepřicházel! Jsem si naprosto jistý, že původní PS2 verzi jsem hrál (poté, co jsem na nějakém OPSM coverdisku narazil na demo, které mě naprosto uchvátilo), ale teď zpětně si uvědomuju, že jsem se tehdy konce nedobral. A to přesně z toho samého důvodu: hra je děsně dlouhá, neuvěřitelně ukecaná, plná hnusných bossů (většinu z nich musíte během příběhu porazit několikrát) a emotivních dějových zvratů - ale hlavně je strašně krásná.

Tyhle cell-shading hry mají jednu obrovskou výhodu, totiž že prakticky nestárnou. Vizuální styl Ōkami vychází z tradičních asijských maleb tuší, což v pohybu vypadá naprosto fantasticky. Už na PS2 to pro mě byl šok, když jsem něco takového viděl, ale teprve HD remaster mi doslova otevřel oči. Děj a postavy navíc vychází z šintóismu, což je pro Evropana myslím hodně atraktivní, démoni pak čerpají z tradičního Japonského folklóru - děsivých strašidel Jókai (pokud vás tohle zajímá, tak si dovolím doporučit mangu Kitaró, kterou u nás letos vydalo Argo). Podobně vychází z Japonské klasiky i hudba, která tvoří naprosto nedílnou součást hry (a vyšla samostatně na pěti CD, kteroužto kolekci vřele doporučuju si obstarat). Všechno dohromady je to naprosto epická nálož... Která asi právě díky své náročnosti a komplexnosti totálně komerčně propadla.

Fakt je to dlouhé. Ovládání je složité. Kromě klasického pohybu a boje na blízko je zásadní využívát magické malování tuší přes obrazovku v pozastaveném čase (těžko se to vysvětluje, tady je nějaké video z PS2 verze), což se na PS3 dá i pomocí Move ovladačů (zkoušel jsem a spíš nedoporučuju). Prokousat se vším textem je časově náročné (a číst byste to všechno měli, abyste se vyznali v komplikovaném příběhu). Nejen bossové, ale i řadové příšery jsou hrubou silou prakticky neporazitelní - je potřeba přijít na speciální taktiku, která na každého z nich platí a tu pak využívat (každý boss je vlastně takový rébus). To zase žere čas a hlavně je to místy docela frustrující. Stejně tak neustále oddalování konce a fakt, že všechny hlavní bossy, které v průběhu hry potkáte, musíte na jejím konci porazit ještě jednou.

Když se ale přes tohle všechno přenesete, dostanete za odměnu nezapomenutelný zážitek. Naprosto zodpovědně prohlašuju, že tohle je jedna z nejlepších her, která kdy vznikla a jakou jsem kdy hrál. Přímé pokračování z pochopitelných důvodů nevzniklo; existuje sice hra Ōkamiden pro Nintendo DS, to je ale spíš takový duchovní nástupce, než přímo sequel. Ono asi opravdu platí, že dobrého pomálu - stejně si nejsem jistý, jestli bych další takovouhle nálož dokázal ještě dohrát, kdyby přece jen vznikla :-) Ale na ten Ōkamiden se asi mrknu. I když to na první pohled vypadá docela podobně, nejspíš to bude něco úplně jiného... No ale tak uvidíme.

Half Life 2 / PC / 15 hodin odhadem / #dohrano
Potreti v zivote jsem do konce dotahl dnes jiz klasickou PC hru. Oproti prvnimu dilu, ktery bezmezne adoruji, jsem mel k dvojce vzdy hromady vyhrad mensiho i vetsiho razu a i nyni nebyl muj pruchod jiny.

S odstupem casu bych prece jen upravil svuj pohled na hru hlavne v tom ohledu, ze jde predevsim o techdemo Source enginu a Steam platformy jako takove a kdyz to clovek vnima touto optikou, tak je to vlastne solidni kousek. Ale zestarl tedy priserne. Co se tehdy zdalo, jako sazka na jistotu (vsudypritomna munice, bedny, bedny, bedny a zase bedny) dneska vypada skoro k smichu a skriptovane sekvence pusobi skoro komicky. Ono v tom prvnim dilu je to vsechno vic na krev - kdyz se nejaky pruchod casti levelu nezdari na prvni dobrou, tak clovek zahyne mrzute a loaduje - ve dvojce jsem se citil v podstate porad nesmrtelne a nezastavitelne a to presto, ze proti mne stoji svym zpusobem silnejsi nepratele, ale arzenal pana doktora a jeho suit je v podstate nezmenen.

Ocenuji atmosferu po vetsinu casu hry - hry zasazene do postkomunistickych zemi ve mne probouzeji nehu, hudba spravne podkresluje situace, i po tech letech hra vypada vlastne docela dobre. A priznavam, ze zaver hry se mi uz vykouril z hlavy, takze mne potesily finalni sekvence boje rebelu v ulicich.

Uz tehdy jsem ale vzdy hazel spinu na celou rady dutych sekvenci, ala jizda ve vozidlech a bloumani po plazich, ktere je porad neskutecne nudne, prazdne a nepridava hre nic dobreho. Nastesti jsem do hry sel s vedomim, ze tyto pasaze holt projdu se zatnutyma zubama a budu se soustredit jenom na pozitiva. A i kdyz je prvni dil podle mne lepsi hrou "overall", dvojku bych rozhodne zaradil do podstatnych her z historie.

Jeste dodam, ze jsem hru zkousel s par letym odstupem i na konzolich, jmenovite port pro XBOX a PS3 v ramci Orange Boxu a jsou to vlastne prvni PC strilecky portovane na konzole a u obou verzi musim rici, ze jde o nadmiru vytecne porty, prestoze se svou hratelnosti na gamepad zas tak moc nehodi. Dneska vidim, ze je mozne hrat i Steam verzi na gamepadu, takze se urcite posunul vyvoj optimalizace ovladani a nebal bych se hru hrat na konzoli i v dnesnich dobach, jako raritni "blast from the past".

Moje posledni vzpominka pak bude jiste patrit zhavemu vydani hry, kdy jsem sehnal nejakej specialni warez hack, aby sla hra spustit bez Steamu (coz byl uplne nova vec tehdy, ktera nikoho nenapadla, ze by se mohla uchytit), ale kvuli nejake mizerne podpore beta driveru me graficke karty (ktera rozhodne nebyla "gaming 3D enabled") jsem hral v nejakem rozliseni snad pod 640x480 asi v 16ti barvach - no i tak jsem to rozehral a hazel jsem screenshoty na Nyx, abych se mohl pridat k hromadam nadrzenych PC master race, ze to taky jakoze hraju :). Super to bylo!

Detroit: Become Human (2018) / PS4 Pro / 12 hodin / #dohrano

David Cage je bestie a já už to mám konečně za sebou. Loni v prosinci jsem se rozhodl, že dohraju všechny hry od Quantic Dream (protože je na to Infinite Backlog challenge) a tak se nakonec i stalo. Pro pořádek: Fahrenheit, Heavy Rain a Beyond (Omikron jsem dohrál už dřív, ale tahle prvotina není součástí challenge - asi proto, že by ji kvůli tomu moc lidí nesplnilo, hraje se totiž fakt špatně). Takže teď ten Detroit... Před pár lety byl v Plusku a já ho od té doby měl nainstalovaný na PS4 Pro. Takže jsem teď bedničku oprášil a zapojil, protože se mi to nechtělo znovu stahovat do PS5 :-)

Už od začátku mi bylo jasné, že hra bude spíš ve stylu staršího Heavy Rain než předchozího Beyond. Na střídačku ovládáte tři hlavní postavy, kterými postupně procházíte jednotlivými kapitolami. Na každém kroku děláte nějaké rozhodnutí a do toho občas přijde trochu "akčnější" QTE sekvence. Každá z postav může na moha místech příběhu umřít, stejně tak i postavy vedlejší, které mohou doplatit na nějaké vaše rozhodnutí - hned, nebo třeba až v budoucnu. Nic, co bychom z her Quantic Dream a pera Davida Cage neznali. Jenže...

Příběh téhle hry je tak neuvěřitelně komplexně provázaný, že je to místy skoro až genální! Dějové linie tří hlavních postav nejsou samostatné, ale navzájem se ovlivňují a vy jako hráč to víte. Takže toho můžete zkusit využít a s jednou postavou vytvářet takové situace, které budou jiné pomáhat - a nebo naopak škodit, protože ne všechny postavy jsou vyloženě sympatické. Jenže pokud se budete snažit hrát každou postavu po celou dobu hry nějakým konkrétním stylem... Tak vám kolečka dějového soukolí budou skřípat pořád víc a víc, až se nakonec zadřou.

Tohle přesně se mi stalo. Každou postavu jsem si už na začátku v hlavě obdařil nějakým konkrétním "charakterem", který mi pro ni přišel nejvhodnější, a pak jsem se vlastně snažil hrát najednou tři různé herce v jednom filmu. Jsem ale starý oportunista, takže jsem rozhodnutí každé jednotlivé postavy neustále směřoval k takovému osudu a konci, který mi pro ni přišel nejlepší. To samozřejmě nemohlo vzájemně fungovat. Narážel jsem na pořád náročnější dilemata k rozhodhutí a bylo mi jasné, že na úplném konci se tímhle stylem úplného happy endu asi nedočkám.

Nakonec jsem všechny tři hlavní postavy sice ve zdraví dovedl do zásadní kapitoly nazvané "Crossroads", tam ale začalo peklo. Od téhle chvíle až do konce hry totiž v rámci kapitoly ovládáte všechny tři postavy nejen v rychlém sledu střídajících se scén, ale někdy jsou dokonce i v jedné scéně najednou! Hra se snaží vymačkat z hráče maximum emocí a hraničních rozhodnutí, často v časově omezeném úseku několika sekund. Místy jsem měl pocit, že se mi uvaří hlava, ale v takovémhle tempu to pak pokračovalo vlastně až do konce, takže asi tři hodiny. A úplně jsem neuspěl.

Když jsem se doteď snažil nespoilovat, tak teď to samozřejmě nezkazím. Asi je jasné, že všechno dopadlo úplně jinak, než jsem chtěl. Většina hlavních i vedlejších postav neskončila dobře, a byli to samozřejmě ti, kteří mi přirostli k srdci a nezasloužili si to. Naopak ta největší svině se z toho samozřejmě dostala... Nicméně takhle jsem tu postavu hrál, jen jsem si prostě myslel, že se na konci stane něco... No, nestalo. Na konci byl jen konec a strašně prázdný pocit, že se mi něco totálně nepovedlo. Podobně jsem se cítil u Beyond, ale tohle bylo ještě horší.

No, Cage prostě tyhle interaktivní příběhy umí, to se musí nechat. Navíc je tu geniální věc: po skončení každé kapitoly se objeví její diagram se všemi odbočkami a možnostmi rozhodnutí (odkryté jsou samozřejmě jen ty, kterými jste prošli) a vy si tak můžete udělat představu o tom, jak jinak by se asi tahle část dala zahrát. Ale nejen to - dokonce se můžete podívat, jaké procento hráčů se rozhodlo jít kterou cestou! A když vidíte, že jste se na jednom místě rozhodli jen jako dalších pět procent lidí, tak začnete být zvědaví, co si to vlastně vybrala ta většina...

Detroit je prostě technologicky naprosto vymakaný titul (takovou mimiku a celkové pohyby těla jsem zatím nikde neviděl) a zároveň ze všech her Quantic Dream zdaleka nejpřístupnější co se týče ovládání - prostě ideální "hra" pro lidi, co hry nehrají. Mám z něj sice depresivní hořko v puse a trochu zmatek v hlavě, ale proto tahle hra myslím vznikla. Aby vzbuzovala pocity a donutila hráče se trochu zamyslet. Jo a na tu poslední otázku, kterou mi hra položila, jsem odpověděl "ano". Udělal jsem dobře...?

Lure of the Temptress / 4h / GoG/ #dohrano

Okolo těch dvou květnových státních svátků jsem si nalepil dovolenou a protože bylo celkem hezky, tak jsem si dohnal jen jeden krátký historický restík. Je to taková pěkná jednohubka, prvotina od Revolution software. Určitě budu v budoucnu pokračovat s jejich dalšími peckami jako Beneath a Steel Sky a sérií Broken Sword, ale ty už budou vyžadovat dlouhodobější špatné počasí. Hráno na linuxu přes Lutris. Hra sice má nativní verzi, ale musím teda říct, že při interakcích, při kterých vyskočí intraktivní tabulka s dostupnými příkazy, tak není vidět kurzor. Je tedy nutné poslepu ten kurzor dostat nad tabulku s příkazy a pak už se mezi nimi dá rolovat kolečkem. Vzhledem k tomu, jak je hra krátká se to dalo přetrpět, ale u větší hry by mě to asi odradilo. Krom tohohle malého technického zaškobrtnutí je to fajn záležitost, zejména pokud to celé sledujete skrz růžové brýle nostalgie jako já.

DEEFHA: bylo by toho hodně na vykládání 🙂

Samotný příběh proběhneš mnohem rychleji. Já se zasekla na affinitách bladů a udělat nejlépe všechny side questy (přes 100). Spousta z affinit bladů je otravných na kompletování, tak možná lepší projít příběh a pak si dát New game+ na rychlejší lvl. Plus jsem měla dlc, takže obsah ještě širší než základ hry. Super hudba, moc hezké lokality i na Switchi. Odvedli dobrou práci na to, jak je hra stará. A samozřejmě ideální pro chlapi co jsou horňáci 😁
Nejhorší je naučit se kombat systém, když není pořádný tutorial a naučit se ho využívat co nejlépe. Je tam hafo schovaných mechanik, které člověk nezjistí - aby padali lepší předměty apod.
Plus přidali challenge, které mohou přidat desítky hodin hraní navíc, v new game další postavy apod. Neuvěřitelně široká hra.
Pořád u mě povede X-ko vzhledem ke vtipným vedlejším příběhům, mechům a nejlepšímu soundtracku, a jednička kvůli příběhu, ale i tak je dvojka jeden z top RPG. Ještě mi chybí DLC Torna, abych uzavřela sérii Xeno

A navíc, kdo by nemiloval Nopony! 💜

CIVETTA: 240 hodin? To by si možná zasloužilo nějakou omáčku kolem :-)

Wytchwood/15 hodin/#dohrano

Hráno na Switchi. Velmi příjemné překvapení, vtipné. Víc takových her 🙂