Psal se rok 1921.
Ve vesničce Oppau, která je nyní součástí Německého Ludwigshafenu (cca na půl cesty mezi Frankfurtem a Strassburgem) stála chemička, která od roku 1911 produkovala síran amonný pro účely hnojiv. Jelikož však během první světové války byl nedostatek síry, začala produkovat i dusičnan amonný, též pro hnojivové účely. Bylo celkem dobře známo, že je také výbušný, nicméně se mělo tehdy (z pokusů z roku 1919) za ověřené, že směs se síranem amonným, kde je méně než 60% dusičnanu, výbušná není a tak se skladovával ve směsi o poměru 50/50.
Na rozdíl od síranu amonného má dusičnan amonný také další jiné vlastnosti - jedna z nich je, že je hygdroskopický - tj. velmi snadno pohlcuje vzdušnou vlhkost.
Směs síranu amonného a dusičnanu amonného se vlivem vlhkosti a své vlastní váhy postupně v zásobnících měnila na obtížně zpracovatelnou hmotu. V obřích silech ji dělníci museli zpracovávat a oddělovat krumpáči a vypomáhali si i malými dynamitovými patronami.
Asi už tušíte kam tato historka směřuje.
Odhady výbušnosti se ukázaly nepřesné a stačila drobná změna výrobního procesu měnící průměrnou vlhkost a hustotu směsi k... následkům.
Přesné důvody následků se nezjistily, protože 21 září 1921, kdy cca se 10% ze skladovaných 4500 tun směsi dusičnanu a síranu amonného vybuchlo, vytvořilo to kráter 90m na 120m velký a 19m hluboký a bylo slyšet až v 300km vzdáleném Mnichově.
Výbuch zničil celou továrnu, velkou většinu domů přilehlého města a zabil přes 500 lidí. Tlaková vlna působila škody na desítky kilometrů - i v 30km vzdáleném Heidelbergu výbuch zastavil dopravu pro velké množství skla v ulicích.