CDR: dovolil bych si doplnit ještě pár dalších střípků souvisejících s měnami...
Východní marka měla pevný kurz dlouhé roky a byla oficiálně za 3 Kčs. Přestože to byla země východního bloku (jak se tehdy říkalo - to byli ti hodní Němci, co stříleli za války do vzduchu), tak si běžný občan stejně mohl vyměnit jen omezené množství a s touto omezenou sumou do NDR vyjet.
Vyrůstal jsem v severních Čechách a bylo tehdy běžné jezdit několikrát za rok na nákup některých věcí do NDR, protože byly věci, které tam byly dostupné jen tam nebo aspoň výrazně levnější (i přes podivný kurz). Typicky to byly německé uzeniny, nakládané ryby a oblečení, hlavně dětské. Jezdili jsme takhle autobusem na hraniční přechod na Cínovci, tam pěšky přes celnici a autobusem do Altenbergu nebo Dippoldiswalde. Tam se konalo různé zkoušení (a já jako dítě strašně trpěl :)), braní velikostí o číslo či dvě větších (do toho dorosteš a ještě to zdědí tamhle bratránek), zbytek marek utratit za jídlo a zase zpátky. Na hranicích jsme pak museli vyplňovat celní prohlášení, protože stejně jako marek, i zboží se smělo převážet jen omezené množství. Když měl někdo zboží navíc, nebo zboží zakázané, bylo mu zabaveno, případně se musel podrobit potupné prohlídce, kdy se ve zvláštní místnosti musel svléknout do naha, jestli nepašuje něco navíc.
Často kvůli tomu vznikaly situace, kterými se dnes bavím, ale tehdy smrděly průserem. Cestovali jsme takhle jednou v šesti - moje máma a její dvě sestry a tři kluci, bratranci. Tehdy zrovna měli v NDR "džíny" - kalhoty s materiálem i střihem podobné těm vytouženým a nedostupným tuzexovým originálním jeans, ale ne tak kvalitní (ale ono to bylo jedno, stejně jsme z toho rychle vyrostli). Kovové knoflíky měly nápis käfer, tj. brouk :) Všichni tři bratranci jsme dostali troje nové kalhoty (vždy o číslo větší) a museli jsme se převléct - staré, české kalhoty putovaly do koše a my jsme si na sebe museli postupně navléct všechny troje nové kalhoty. Když jsme pak o pár hodin později čekali společně s mnoha dalšími Čechy na hranicích na celníka, až si přijde vyzvednout vyplněné celní prohlášení, nudili jsme se a jednoho z bratranců najednou napadlo, že je super nápad si spočítat kapsy. "Mám pět kapes na prvních kalhotách, pět na druhých, pět na ..." - víc nestihl říct, protože teta bleskově vytušila blížící se katastrofu a vlepila mu facku, že na další počítání zapomněl. Naštěstí jsme tehdy prošli bez problémů, nikdo další nic neslyšel nebo aspoň mlčel. Debilní doba...
Cestování do NDR na delší dobu mělo zase jiné speciality. Týkaly se také peněz a zboží. Co se týká peněz, tak tam se potkalo to, že člověk na jedné straně musel mít (a na vyžádání ukázat) minimálně X marek na den, na druhé straně si mohl vyměnit jen omezené množství a současně směl mít při cestě u sebe jen velmi omezené množství korun. Občas to úplně nevycházelo a hlavně to nestačilo na běžnou dovolenou, sebevíc skromnou. Jezdili jsme takhle do kempu na Usedom a dost mne překvapilo, když jsem jednou viděl tátu, jak za stanem vyndavá rezervu z auta a rozebírá ji, aby vytáhl další marky. Jsem hodně vděčný, že mi to tenkrát vysvětloval.
Tankovat v NDR bylo složité, protože marek bylo málo a navíc na některých místech ani nebylo možné s neněmeckou SPZ tankovat. Když člověk jel autem, dostával kupony (a teď už si bohužel nepamatuju, kdo je vydával), za které si v NDR mohl natankovat. Ale zase - objem byl strašně omezený. S plně naloženým autem (navíc Škoda 105 s minimem místa v kufru a za sedačkami, takže vždy plně naložená zahrádka, případně vozík za autem) to prostě nestačilo ani na samotnou cestu do kempu a zpět, natož na nějaké výlety. Němci bývali strašně akurátní a jen málokdy se našel na pumpě někdo, kdo by byl ochoten natankovat české auto. Tak nezbývalo než hledat nějakého přístupnější Němce, který by byl ochoten tankovat "pro sebe" do kanystrů a pak to přivézt. To ale zase občas člověk riskoval, že ten Němec to ohlásí Stasi (německá tajná policie, něco jako StB), navíc zrovna na severu, u moře bylo podobných bdělých občanů dost.
Táta tam měl velmi dobré známé - rodina z Berlína, na Usedomu měli domek jedni rodiče a oni si tam pořídili chatu. Znali jsme se s nimi dlouhé roky, měli syna zhruba v mém věku, o to to bylo snazší. A díky nim jsme mohli jezdit i na výlety. Byli jsme i u nich na jejich chatě, ale nesměli jsme tam přespat - souviselo to se Stasi. Bylo povinné jim hlásit každou návštěvu a pouze dvakrát ročně mohli mít návštěvu, která tam může zůstat do druhého dne. To platilo i pro příbuzné! Takže návštěva u nich znamenala oběd, brzkou večeři a do osmi jsme museli být pryč.