Slovo džus a název ruský polívka ucha mají stejnej původ - protoindoevropský *yeue-, míchat (jídlo):

The word "juice" comes from Old French in about 1300; it developed from the Old French words "jus, juis, jouis", which mean "liquid obtained by boiling herbs". The Old French jus "juice, sap, liquid" (13c.)...[came] from Latin ius [which means] "broth, sauce, juice, soup," from PIE root *yeue- "to blend, mix food" (cognates: Sanskrit yus- "broth," Greek zyme "a leaven", Old Church Slavonic jucha "broth, soup," Russian: уха "ukha", Lithuanian: juse "fish soup"

CDR: dovolil bych si doplnit ještě pár dalších střípků souvisejících s měnami...

Východní marka měla pevný kurz dlouhé roky a byla oficiálně za 3 Kčs. Přestože to byla země východního bloku (jak se tehdy říkalo - to byli ti hodní Němci, co stříleli za války do vzduchu), tak si běžný občan stejně mohl vyměnit jen omezené množství a s touto omezenou sumou do NDR vyjet.

Vyrůstal jsem v severních Čechách a bylo tehdy běžné jezdit několikrát za rok na nákup některých věcí do NDR, protože byly věci, které tam byly dostupné jen tam nebo aspoň výrazně levnější (i přes podivný kurz). Typicky to byly německé uzeniny, nakládané ryby a oblečení, hlavně dětské. Jezdili jsme takhle autobusem na hraniční přechod na Cínovci, tam pěšky přes celnici a autobusem do Altenbergu nebo Dippoldiswalde. Tam se konalo různé zkoušení (a já jako dítě strašně trpěl :)), braní velikostí o číslo či dvě větších (do toho dorosteš a ještě to zdědí tamhle bratránek), zbytek marek utratit za jídlo a zase zpátky. Na hranicích jsme pak museli vyplňovat celní prohlášení, protože stejně jako marek, i zboží se smělo převážet jen omezené množství. Když měl někdo zboží navíc, nebo zboží zakázané, bylo mu zabaveno, případně se musel podrobit potupné prohlídce, kdy se ve zvláštní místnosti musel svléknout do naha, jestli nepašuje něco navíc.

Často kvůli tomu vznikaly situace, kterými se dnes bavím, ale tehdy smrděly průserem. Cestovali jsme takhle jednou v šesti - moje máma a její dvě sestry a tři kluci, bratranci. Tehdy zrovna měli v NDR "džíny" - kalhoty s materiálem i střihem podobné těm vytouženým a nedostupným tuzexovým originálním jeans, ale ne tak kvalitní (ale ono to bylo jedno, stejně jsme z toho rychle vyrostli). Kovové knoflíky měly nápis käfer, tj. brouk :) Všichni tři bratranci jsme dostali troje nové kalhoty (vždy o číslo větší) a museli jsme se převléct - staré, české kalhoty putovaly do koše a my jsme si na sebe museli postupně navléct všechny troje nové kalhoty. Když jsme pak o pár hodin později čekali společně s mnoha dalšími Čechy na hranicích na celníka, až si přijde vyzvednout vyplněné celní prohlášení, nudili jsme se a jednoho z bratranců najednou napadlo, že je super nápad si spočítat kapsy. "Mám pět kapes na prvních kalhotách, pět na druhých, pět na ..." - víc nestihl říct, protože teta bleskově vytušila blížící se katastrofu a vlepila mu facku, že na další počítání zapomněl. Naštěstí jsme tehdy prošli bez problémů, nikdo další nic neslyšel nebo aspoň mlčel. Debilní doba...


Cestování do NDR na delší dobu mělo zase jiné speciality. Týkaly se také peněz a zboží. Co se týká peněz, tak tam se potkalo to, že člověk na jedné straně musel mít (a na vyžádání ukázat) minimálně X marek na den, na druhé straně si mohl vyměnit jen omezené množství a současně směl mít při cestě u sebe jen velmi omezené množství korun. Občas to úplně nevycházelo a hlavně to nestačilo na běžnou dovolenou, sebevíc skromnou. Jezdili jsme takhle do kempu na Usedom a dost mne překvapilo, když jsem jednou viděl tátu, jak za stanem vyndavá rezervu z auta a rozebírá ji, aby vytáhl další marky. Jsem hodně vděčný, že mi to tenkrát vysvětloval.

Tankovat v NDR bylo složité, protože marek bylo málo a navíc na některých místech ani nebylo možné s neněmeckou SPZ tankovat. Když člověk jel autem, dostával kupony (a teď už si bohužel nepamatuju, kdo je vydával), za které si v NDR mohl natankovat. Ale zase - objem byl strašně omezený. S plně naloženým autem (navíc Škoda 105 s minimem místa v kufru a za sedačkami, takže vždy plně naložená zahrádka, případně vozík za autem) to prostě nestačilo ani na samotnou cestu do kempu a zpět, natož na nějaké výlety. Němci bývali strašně akurátní a jen málokdy se našel na pumpě někdo, kdo by byl ochoten natankovat české auto. Tak nezbývalo než hledat nějakého přístupnější Němce, který by byl ochoten tankovat "pro sebe" do kanystrů a pak to přivézt. To ale zase občas člověk riskoval, že ten Němec to ohlásí Stasi (německá tajná policie, něco jako StB), navíc zrovna na severu, u moře bylo podobných bdělých občanů dost.

Táta tam měl velmi dobré známé - rodina z Berlína, na Usedomu měli domek jedni rodiče a oni si tam pořídili chatu. Znali jsme se s nimi dlouhé roky, měli syna zhruba v mém věku, o to to bylo snazší. A díky nim jsme mohli jezdit i na výlety. Byli jsme i u nich na jejich chatě, ale nesměli jsme tam přespat - souviselo to se Stasi. Bylo povinné jim hlásit každou návštěvu a pouze dvakrát ročně mohli mít návštěvu, která tam může zůstat do druhého dne. To platilo i pro příbuzné! Takže návštěva u nich znamenala oběd, brzkou večeři a do osmi jsme museli být pryč.

zhruba 5% Peruánců má čínské (nebo obecně východoasijské) předky. Až do 70. let 19. století tam totiž vozili asijské otroky, takřka výhradně muže, na práci na plantážích, v dolech a při stavbě železnic. Oficiálně jejich "pracovní smlouva" (což byla taková hezká zástěrka pro to reálné otroctví) končila sňatkem, takže byli docela motivovaní si najít nějakou tu místní manželku, a na druhé straně takový tvrdě pracující, poslušný číňan byl z pohledu peruánských indiánek ideální manžel, daleko lepší než jejich soukmenovci.
Jediné, v čem se obvykle nepotkávali, byl fakt, že indiánky to braly tak, že muž zůstává v otroctví, jen došlo ke změně pána, ale vzhledem k tomu, kolik se narodilo dětí se smíšenou krví, se i tak dokázali nějak dohodnout :-)

za tuto perličku vděčím tomu, že jsem včera zjišťovala původ úpravy smažené rýže s masem, a narazila na tradiční peruánské jídlo arroz chaufa
Peruánské „arroz chaufa“ s kuřecím masem — Kluci v akci — Česká televize
https://www.ceskatelevize.cz/porady/10084897100-kluci-v-akci/1137-recepty/1612-peruanske-a-zarroz-chaufaa-s-s-kurecim-masem/
můžete ji taky vyzkoušet :-)

E2E4: To nebyla záležitost jenom kurdějí. Třeba "Edo sickness" (beri-beri, nedostatek thiaminu) koncem devatenáctého století zneschopňovala kolem třetiny japonských námořníků, protože ti často jedli jen loupanou rýži a máloco jného. Lidová medicína na to měla funkční léky, aniž by věděla proč (jenže vitamin B můžeš i z trvanlivých potravin doplnit snáz, než C - stačí neloupané zrní, fazole atd.), ale moderní Japonsko je odmítalo jako archaické pověry a divoce spekulovalo, proč jim námořníci padají jak mouchy. Nejoblíbenější teorie byla, že se všechno musí hodně dezinfikovat. No, nepomáhalo to.

Teprve až doktor Takaki vystudoval medicínu na západě, dozvěděl se o řešení kurdějí, získal základy epidemiologie a následně doma udělal pořádný výzkum, tak se to začalo trochu zlepšovat.
Pak vedení námořnictva řeklo, že dát námořníkům lepší jídlo by bylo moc drahé a beztak je beriberi určitě infekční choroba :D .
Pak se Takakiho návrhy prosadily v námořnictvu a neoficiálně v armádě, ale následně se armáda zase vrátila k bílé rýži a tím i k beri-beri. Dvacet let potom, co Takaki všem řekl, co pomáhá, a dokázal to pokusně, hospitalizovali Japonci během rusko-japonské války čtvrt milionu vojáků kvůli nedostatku thiaminu. Dvacet let... a to už bylo na začátku dvacátého století!

Však i ten doktor, který udělal první dobrý pokus ohledně léčení kurdějí, na to pak narouboval teorii, že kurděje jsou způsobené ucpanými potními žlázami a citrusy pomáhají, protože žlázy odblokují.
Lidé mají raději dobrý příběh, než data...

Když čteme o životě námořníků v době velkých zámořských objevů, určitě jim nezávidíme. Chatrné lodě, krutí kapitáni, rozmary počasí, nemoci, piráti, špatné jídlo, malý plat a častá smrt. Smrt tak častá, že v angličtině existuje specifický termín pro bandu rabiátů, která unáší náhodné námořníky ke službě na lodích Jeho Veličenstva - jinak by bylo obtížné posádku doplnit.
A z velké části za to mohly kurděje.
Kurděje, způsobené nedostatkem vitaminu C ve stravě, byly takovým problémem, že se na dlouhých plavbách předběžně počítalo se ztrátami posádky kolem 50%. Občas to bylo i více; plavba George Ansona v 18.století zredukovala původní posádku 2000 mužů na zhruba desetinu. (Pro srovnání, po cestě Anson zajal španělskou galeonu. Při tomto boji ztratil tři muže.)
Přitom určité úspěchy v léčbě jsou poměrně staré - už v 16. století existuje záznam o tom, že jistá francouzská výprava, uvízlá v ledu na řece sv.Vavřince, se na radu místních indiánů uzdravila po polévce/vývaru z místního stromu, pravděpodobně zeravu. V 18. století nizozemský lékař Bachstrom označoval čerstvou zeleninu jako "antiskorbutickou," tedy "proti kurdějím". Také v 18. století se už odehrál první skutečný experiment - lodní lékař podával několika dvojicím námořníků s kurdějemi různé látky a zjistil, že po citrusových plodech se dvojice uzdravila tak rychle, že mu pomáhala pečovat o zbylé nemocné. Jenže ne zcela intuitivní výskyt a citlivost vitaminu C v jídle způsobily, že obecné uznání možných řešení trvalo dlouho. Než se autority shodly, jaká jídla pomáhají (a že je to vůbec otázka stravy), že se šťáva z citrusů nesmí předem vymačkat a svařit... zkrátka až 1795 se na britských lodích začala fasovat citrusová šťáva, která zabírala. Lze se domnívat, že zrovna v tomto historickém období kurděje několikrát ovlivnily historii - Britové, stíhaní kurdějemi, nedokázali udržet námořní blokádu kolonií během války o nezávislost, ale blokáda lamanšského průlivu proti Napoleonovi už fungovala... posádky, preventivně užívající citrusovou šťávu, vydržely nyní na lodích funkční ne týdny, ale měsíce.
A vlastně se nám důležitost kurdějí nenápadně připomíná často - pokaždé, kdy někdo vitamínu C řekne "kyselina askorbová." Askorbová, ascorbic, je zkratka z antiskorbutic - proti kurdějím.

DRAGON: jidlo bylo jidlo, ale taky existovaly suseny veci (suseny brambory, suseny maso, suseny ovoce, viz ten seznam), pemmican, "portable soup" (neco jako bujon), atd. - myslim ze realne je hlavni rozdil mezi tehdejsima trvalejma "cestovnima" potravinama a dnesnima je hlavne lepsi chut, lepsi technologie, lepsi kontrola kvality a z toho vyplyvajici vetsi sance ze to nezplesnivi..

SALVATOR: zrovna sem na to chtel reagovat. To nesedi. tim spis v te dobe, kdy jidlo proste bylo jidlo, zadny lehky polivky v prasku. IMHO je to to podhodnocena informace. 50 kilo jidlo na rok? To nesedi, leda by jel nejakou strašnou dietu

Ton of Goods (pro neanglisty: nikoliv tuňák bohů ale tuna věcí)

tl;dr: když bylo v Klondike objeveno zlato a začala pověstná zlatá horečka, z ničeho nic se z bohem zapomenute prdele jménem Dawson city stala ztěžejní zásobovací stanice, poslední před zemí nikoho kde se naleziště nacházelo. během pár let tudy proteklo v bratru 100k dobrodruhů a hledačů. romantická představa pochopitelně byla "dojdu tam s krumpáčem a řízkem v chlebu v báglu, dvakrát kopnu do země, vracím se s plným báglem zlata".

aby Kanadská vláda (jo, Klondike resp. Yukon je v Kanadě, ne v USA) zabránila masovému umírání hlady a zimou, vydala nařízení, že každý cizinec který hodlá do Yukonu za účelem těžby vstoupiti, musí sebou zásobu proviantu nejméně na jeden celý rok míti. čistě v jídle to dělalo necelého půl metráku. s dalším proviantem to vylezlo pohodlně na tunečku, kterou nutno na vlastních zádech zhruba 40 mil odtahati. k tomu bylo vhodno najmout si nosiče, ale když jste právě vyplázli nevím kolik za "to máte sekery, kladiva, sirky, hřebíky, líh, petrojel, jídlo, léky... je to machr, takhle tu už vybavil 4 výpravy.", tak vám prostě nezbylo a někteří magoři nadšenci než to po desítkách kil odtahali, ušli celkem i 1000 mil (ano, přesně, "těch tisíc mil, těch tisíc mil, má jeden směr a jeden cííííl"). v ceně zájezdu jsou zahrnuti vlci, medvědi, zlodějové, somráci a při dobrém počasí i nasraný kanadský indián. náš animátor v Dawsonu vám dá samozřejmě vybrat ze dvou cest. ta první je sice delší ale za to tam po celou dobu zlaté horečky byla fronta jako když pět autobusů vyklopí číňany v crocsech na Everestu, druhá je, pravda, volnější ale v některých místech jen půl metru široká a místní jí se svojí typicky rozvernou hravostí přezdívají "Stezka mrtvých koní".

v roce 1897 vydala společnost Northern Pacific Railroad Company publikaci Book for Gold Seekers ve které byl uvedený seznam doporučeného vybavení.
mimo jiné třeba kamna, 12 uncí mýdla, hrnec & pánev, moskytiera, tucet vlněných fuseklí (líbí se mi zmínění že rýžovací pánev musí mít každý svojí), a dobrou náladu.
komplet list na konci článku v linku.

Ton of Goods - Klondike Gold Rush National Historical Park (U.S. National Park Service)
https://www.nps.gov/klgo/learn/historyculture/tonofgoods.htm

a jinak, jako mírně zajímavý fakt pro dnešní den, Snicker salad (nakrájené snickersky, jablka granny smith a šlehačka), oblíbené to potluckové jídlo v severní části amerického středozápadu, je považováno buď za salát, nebo za dezert, a finální klasifikace na každém potlucku závisí na tom, na kterou stranu stolu původce svůj jedlý příspěvek položí :-)



Snickers salad - Wikipedia
https://en.wikipedia.org/wiki/Snickers_salad

Mozaika ,,Popelčin hrad" v Disneylandu

proc sem cpu takovej kyc? protoze ho vytvoril pro disneyland jisty pan Hanns Scharff, zcela unikatni to postava druhe svetove valky.

narozen 1907 v prusku, jako potomek dedicky nejvetsi textilky v nemecku. jelikoz nebyl v poradi v naslednictvi na sefa tovarny, odjel do jizni afriky prodavat auta. dari se mu, zustava, bere si nejakou Margaret, dceru britskeho leteckeho esa z ww1. mluvi anglicky na urovni "earl gray jedine s citronem".
1939 jede s zenou a detmi na navstevu do nemecka. vypuka valka a on s rodinou uvizne. je povolan k wermachtu, ma jit na vychodni frontu ale nakonec je uznano ze anglicky hovorici by mel vetsi vyuziti jinde a on je prpevelen do vysetrovaciho strediska luftwaffe jako asistent. jeho kariera nabere prudky rust v momente kdy jeho dva primi nadrizeni nepreziji stret jejich letadla s rodnou hroudou.

ja en hovorici je logicky urcen k vyslechum sestrelenych usa letcu. a tady zacina wtf. za prvne, nikdy ani naznakem nepodstoupil zadne skoleni nebo vycvik ve vedeni vyslechu. to se proste nestihlo. za druhe, byl zasadnim odpurcem fyzickeho tyrani.
takze jeho metoda byla na tu dobu a na nemceko naprosto neskutecna: spratelit se s veznem! nosil jim chlast, "pasoval" anglicke jidlo, cigara... bral je na prochazky do lesa bez jakekoliv straze! vezni jen museli slibit ze po dobu prochazky se nepokusi o utek. ani jeden to nezkusil. tenkrat slovo gentlemana neco znamenalo. nekteri z pilotu se dokonce mohli podivat na nemecke letiste a udajen par vybranych i proletet ve vycvikovem bf109(!!!). jinym bylo dovoleno si pri caji pokecat jejich nemeckymi protejsky. chodili spolu plavat do bazenu. naprosto mimo ramec vseho myslitelneho. a ono to fungovalo asi 80x lip nez gestapacke mucici kobky.

on ty lidi v podstate ani moc nevyslychal, podle jeho pameti po urcite dobe vetsinou zacali mluvit oni, proste proto aby mu udelali radost kdyz se o ne tak stara :) on jim nasadil myslenku ze je defakto na jejich strane, kdyz s nim budou spolupracovat tak nebudou predany gestapu ale pomazou hezky do zajateckeho tabora, technicky hral hru hodny a zly policajt s tim ze ten zly jeste neprisel tak bude lepsi kdyz se dohodneme spolu, no ni?

na zatvrzele mlcice mel jinou metodu: mel jejich slozky s osobnim zaznamem. a sdelil jim ze ma narizeno se na ty veci znova preptat pro potvrzeni. a do otazek jako "vase matka za svobodna" propasovaval i veci ktere ve slozce rozhodne nebyly. "jaka je vase adresa? hodnost? zenaty? jmena spionu v parizi? mate rad chleba?". 99% mu to klaplo a vyslychany automaticky odpovedel i na otazku kterou nemel, bud ze setrvacnosti nebo z presvedceni ze "oni uz stejne vedi". :)

po valce kupodivu on sam nebyl z niceho obvinen. jako svobodny clovek byl pozadan v 48 o svedectvi udajne zrady jednoho porucika ktereho prave on vyslychal. v prubehu vysetrovani se seznamil se spoustou usaf dustojniku a nakonec byl dokonce pozadan o prednasky o svych metodach, jedna byla dokonce i primo v pentagonu.

z usa jiz zustava a zacina se zivit prave (wtf co to je za veletoc zase?) jako vyrobce mozaik! krom disneylandu je jeho dilem treba podlaha v kalifornskem capitolu. umira v roce 1992. v jeho mozaikove firme pokracuje jeho dcera.

takze adofle, strc si ti svoje maluvky laskave doprdele :)

A taky v Gobi pijou jerky tea. Napoj ze susenyho masa. Obsahuje to jerky, ryzi, mliko (instantni, protoze je jaro). Zato to neobsahuje caj a vlstne je to spis jidlo nez napoj

87HIGHFLYER: Římani podle všeho milovali čmarykat po stěnách. Jen z Pompejí samotnejch se dochovalo na 11 tisíc nápisů a zdaleka ne všechny sou latrinálie typu "Restituta, odlož, prosím, tuniku a ukaž nám tu svoji chlupatici", nebo "Secundus rád prcá chlapečky". Spousta toho jsou různý vzkazy, namnoze banální, jako "Byl jsem tady, Sextus', poezie, často milostná, recenze restaurací ("Císařský výběrčí daní tvrdí, že jídlo tady je utrejch") dokonce i hry, rebusy... Ten záběr témat je tak širokej, že nápis o tom, že někdo upek chleba vlastně ani moc překvapivej není.

ERRTU: ja bych to spojil dohromady - vezni, medvedi a zadny jidlo... to by vyresilo nekolik problemu najednou. :-D
(bylo by tam dost schovek, kam se medvedi nedostanou)

NELLAS: jenže lidem v lochu dávají jídlo a umožní propasovat drogy. Bejt tam jen o vodě, třeba by to taky zabralo.

(Převzato od Miroslava Bobka z jeho FB):

ODHALENÉ TAJEMSTVÍ MOŘSKÉ PŘÍŠERY
Příšery a podivná zvířata z dávných legend a starých bestiářů namnoze nejsou čirými výplody fantazie, ale mívají své reálné předobrazy. Jak se nyní ukázalo, platí to také o mořské příšeře označované v severských ságách a rukopisech jako hafgufa. Její tajemství se přitom podařilo rozluštit až díky nově získaným poznatkům.
Hafgufu zevrubně popisuje Královo zrcadlo, didaktický text sepsaný ve 13. století pro norského krále Hákona Hákonarsona. Za zmínku přitom stojí, že se podařilo najít korelaci mezi 26 tvory popsanými v tomto spise a mořskými živočichy uznávanými moderní vědou. Nyní k nim díky badatelům Johnu McCarthymu, Erin Sebo a Matthewu Firthovi přibyl sedmadvacátý – hafgufa.
V Králově zrcadle se o hafgufě píše jako o ohromné rybě, která vypadá spíše jako ostrov. Z celého popisu je pro nás nejdůležitější následující pasáž: „O povaze této ryby se říká, že když se jde nakrmit, vydá z hrdla velké říhání a s ním i velké množství potravy. Všechny druhy ryb v sousedství přispěchají v naději, že získají živiny a dobré jídlo. Příšera drží svou tlamu otevřenou a její velikost je jako šíře fjordu. Ryby si nemohou pomoct, než se tam začít těsnat ve velkých počtech. A když jsou její útroby a tlama plné, [hafgufa] zavře tlamu, čímž chytí a skryje v sobě všechnu kořist, která přišla hledat potravu.“
Další pramen, sága Ǫrvar-Odds ze 14. století, uvádí, že otevřená tlama hafgufy je na hladině vody tak velká, že se zdá, jako by to byly dva kameny vyčnívající z moře, mezi nimiž může proplout loď.
Hafgufa ale kupodivu nebyla známa jen Seveřanům v době středověku. Pod označením aspidochelon se objevuje i ve spisu Physiologus, jehož původní řecký text byl sestaven v Alexandrii mezi lety 150 až 200 našeho letopočtu. V něm se uvádí: „Když má hlad, otevře tlamu a vydechne určitý druh voňavého zápachu, a jakmile ho menší ryby ucítí, shromáždí se v jeho tlamě. Ale když se jeho ústa naplní různými rybičkami, náhle ústa zavře a spolkne je.“
Střih z dávné minulosti do současnosti. V roce 2011 pozoroval tým výzkumníků u ostrova Vancouver pozoruhodné chování keporkaků. Ti se vztyčovali kolmo k hladině, přičemž jim rozevřené čelisti vyčnívaly nad vodu. V takto vzniklém „úkrytu“ se začali shromažďovat sledi, které pak keporkaci jednoduše zhltli. Účinnost jejich lovecké strategie přitom ještě zvyšovalo to, že určité množství potravy vyvrhovali, což z velké vzdálenosti vábilo nejen ryby, které se chtěly nakrmit, ale i mořské ptáky, před nimiž pak měly ryby tendenci se ukrývat… Tento způsob lovu byl vědci označen jak trap feeding (česky řekněme „lov do pasti“). Ale pozor: Téměř identické chování bylo zhruba ve stejné době popsáno z druhého konce zeměkoule, a to u plejtváků Brydeových, kteří tímto způsobem lovili ančovičky. V tomto případě se mu dostalo označení tread-water feeding, které obsahuje slovní spojení „šlapání vody“.
Shoda chování keporkaků a plejtváků Brydeových s popisy hafgufy je do očí bijící. Odpovídá i zmínka o zápachu (nikoli však voňavém), který vzniká uvolňováním dimethylsulfidu z vyvrženého zooplanktonu a malých ryb. Jenže všimnout si této shody a vyargumentovat ji, to dokázala až trojice McCarthy, Sebo a Firth. Současně se však objevila jiná, velmi vzrušující otázka: Proč keporkaci a plejtváci Brydeovi takto lovili někdy před dvěma tisíci let i před tisíciletím – a pak stejnou strategii začali znovu používat až docela nedávno?

NELLAS: já to ani vědět nechtěl. Jenom jsem zjišťoval, co by se dalo dělat na Islandu, když tam člověk v půlce října skončí na 14 hodin při přestupu do Toronta.

Počasí v tu dobu optimistické, teploty kolem 8 °C, běžné jsou několikahodinové lijáky, ale málokdy prší celý den, takže vlastně dobrý.

Jde se nechat odvézt do venkovních horkých bazénů (vyjde to na 6000 Kč na osobu včetně odvozu z letiště a zase zpět, v ceně jeden drink a bahenní zábal, jídlo není v ceně).

Dá se navštívit muzeum Vikingů. To je tak na hodinu.



Zajet si autobusem do Reykjavíku a zkusit místní národní muzeum (to vypadá docela dobře)... nebo teda ono falologické muzeum s největší kolekcí penisů (zhruba tři stovky exeplářů téměř stovky živočišných druhů, největší exemplář je údajně dlouhý 170 cm a váží 70 kg)...



A nebo si půjčit auto a prostě zkusit štěstí, že chvíli nebude pršet a člověk se podívá aspoň na některé z mnoha desítek úžasných přírodních lokací - sice s příletem o půlnoci a odletem ve dvě odpoledne to není úplně ideální, ale jestli ta cesta vyjde (sice asi ne, ale nebudu se vzdávat předčasně), tak radši než Hið íslenzka reðasafn zkusím třeba Reykjanesfólkvangur nebo jiný jazykolam.