MADIETTA: já vím, že jsou už staří, že se nejspíš nezmění, ale já bych se fakt ohradila. U nás doma neprobíhal ani tak bodyshaming, jako spíš psychický nátlak typu: proč sis ty děti pořizovala, když furt někde trajdáš, ty už zase nejsi doma atd..
Moje máma umí být taky slušně toxická, ale pochopila, že když se bude takhle chovat, tak se s ní prostě nebudeme chtít vídat. Hrozně jí podle mě nastavila zrcadlo dcera, která když to naní zkoušela, tak jí jasně dala najevo, že tohle teda ne, a už si na to dává pozor.
Jako měnit už se asi nebude, ale prostě blbé kecy si nechává pro sebe.

MADIETTA: to je mi hrozně líto. Něco takového by neměl poslouchat nikdo a už vůbec ne od vlastních rodičů. Je to nějaký jejich problém. Lidé mají obvykle největší potřebu u ostatních řešit to, co sami v sobě vyřešené nemají.

MADIETTA: to je fakt hrozne.
Zkouselas mu to rict nebo nejak vybuchnout? Muj otec k podobnymu mel driv taky sklony, ale kdyz jsem se pak po dlouhe dobe odhodlala mu rict, ze to je moje vec a nechci od nej nic k tomuhle slyset (nebyla to postava, ale naky jiny veci), tak tech reci nechal.

MADIETTA: no ono dokud je v tom člověk namočenej (= žije v tom pořád), je to pro něj prostě neviditelný, protože je to norma. Pokřivená, ale norma. A při kratších návštěvách se to asi nestihne projevit... při delších už jo. Znám toho obdobu taky...

MADIETTA: to je tak moc strašný. Musíš se tam cítit hrozně, zejména v kontextu toho, že ty jim pomáháš.

Že uvizli v rodinné konstelaci před 35 lety by možná ještě šlo pochopit, i když ne omluvit. Ale co proboha lidi vede k tomu být od rána do večera zlý na svoje dítě (jediné hodné vychované), to nepochopím.

Jasně no, v jejich generaci bylo velký haha říkat někomu velryba, ale vlastnímu dítěti?

MADIETTA: Fuj, z toho mám zas nával strašný agrese. Brrr.

VALENTINA: jak jsem teď byla nucena se na pár měsíců trvaleji vrátit k rodičům, tak jsem si najednou uvědomila, v čem jsem celé dětství a mládí žila.

(nasypu si k večeři misku 250 g rajčat !!!) "To všechno sežereš, jo? Nestačily by ti dvě tři? Já bych to teda všechno nejedla. Pak se divíš, jak vypadáš."
(jedeme autem) "Nechceš radši dozadu? Abych vůbec zvládnul řadit."
(otec mě učí obsluhovat kotel) "Já jsem tady udělal takový zábradlíčko, abych když se k tomu čerpadlu protahuju, nespadnul. Ale nevím nevím, protáhneš se tudy?"
(přijdu ráno dolů ještě v pyžamu - bílém) "Bože! Kosatka bílá, dravá!" (strašně vtipný)
(oblíkám se) "Tyhle šaty ti vůbec nesluší. Je v nich vidět, jak jsi obrovská."

Celkově se ke mně chovají, jako kdyby moje váha začínala sedmnáctkou a ne sedmičkou.

Já už to zamlada ani nevnímala, a po odstěhování, během maximálně jednodenních návštěv, se to nestihlo tak projevit. Ale teď jsem to zase měla denně a bylo to jak náraz do zdi.

Často přemýšlím, že těch pár diagnóz, co se u mě věkem urodily, zabránilo plíživému klimakterickému přibírání. Pomáhá vědomí, že něco nesmím, tak to nejím. To umím. Ale není, co závidět.

LUSINDA: Kolik ma ta mumie deti ze presne vi, jak s organismem zatoci hormony, kojeni, nevyspani a nedejboze nemocne dite?
(Odpoved znam.)

ELIZHANNAH: Umele jidlo taky vzniklo za valky - bylo potreba vsechny nasytit temer bez prace. Uz ve skole jsem se seznamila s tvrzenim, ze “neni valka, abychom zrali margarin!”

KURE: přesně, nechcípáme hlady, ale něčím jiným, báječný... aby se najedli všichni, tak jíme nejídla (výrobky potravinářského průmyslu, často směsi chemických látek a přidaných ingrediencí, které mají pouze vypadat jako jídlo). Protože upřímně řečeno, kdyby měli zdravě jíst všichni obyvatelé této planety, tak to tahle planeta nikdy neuživí.

MARINNE: já si vlastně uvědomuju, že už hodně dlouho (roky) kupujeme fakt prověřené potraviny a koukáme na složení. Třeba nadýchané do/rozpečené anipečivo se nám domů nedostane. To má vlastně dva efekty - jsem po těhle potravinách sytá a když je to občas něco mimo, vnímám, že to bylo mastný / sladký / a že jsem snědla dost.
Ale jsou věci, kde to musím hlídat. Je tu pekárna s vynikajícíma loupákama a ejhle, jeden má 110 g. Tak si prostě musím vzít půlku a opravdu myslet na to, že ta druhá je na zítra. Jo, je lehce tukový, lehce sladký a dobrý a člověk by ho snědl rád ke kávě celý.

Fastfood výjmečně a je pravda, že tam jím podle tabulek - prostě vím, co si mohu dát, objednám, zapíšu, sním a to, že to bylo dost, vidím v tabulkách. Podle chuti se v mekáči opravud jíst nedá, to je past.

MAR_TINA: Ja taky netvrdím že to je nejaka zlomyslnost padouchu.
Z určitého pohledu západní potravinarsky průmysl vyřešil potíže který nás trápili po milénia.
Jenže se ukazaly potíže jiný. Tak s nima bojujem.

TAPINA: Na to mi stacil i pes!

GOR: To teda zase funguje, musím říct. Mám ty malý bestie furt nalezlý v talíři, z každé porce mi zbyde tak půlka :D

LA_PIOVRA: Ale ano, je třeba hledat metafyziku. Je potřeba dívat se na obezitu jako na existenciální problém, komplexní propletenec příčin a souvislostí, kolektivních i individuálních, společenských, psychologických i fyzických. Obezita tu filosofickou nadstavbu nutně potřebuje. Jediná jiná alternativa je totiž nakrmit 30-70% populace GLP-1 agonisty. Já vím, že spousta lidí, včetně lékařů, si to tak skutečně představuje, ale za mě je to stejná chyba jako uvažovat stylem "na co potřebujeme psychoterapii, když stačí smutné a trápící se lidi napěchovat psychofarmaky." Nikdo nepopírá zásadní význam psychofarmak a léků na hubnutí, ale jako plošné řešení celospolečenského problému se mi to zdá poněkud dystopické.

MAR_TINA: bohužiaľ áno. Si vezmi krehké balené pečivo. Alebo krehké rozmrazené pečivo, nemusí mať ani plnku, je to jak papierik, spráskam polovicu denného príjmu než sa najem. To sa mi u domácik žemličiek nestane, sú príliš hutné.

Kým som ešte nemala zdravotné obmedzenie a mohla jesť čokoľvek tak som si všimla, že u fast foodu sa mi zväčšuje objem jedla aby som sa cítila príjemne plná. To žačneš cheeseburgerom s hranolkami a časom pridáš colu a potom zistíš že by si zvládla ešte niečo. Neviem, či je to nejalý vyšši zámer, ale časť populácie takto funguje, bohužiaľ.

GOR: Opatrne, aby to nebylo to posledni, co v zivote udelas :)

MOODYCAT: To pozoruju v mnoha zemich a povazuju to za bajecny pristup. Jen v cr se tohle s chuti urazlive komentuje, aniz by se autor/ka vyroku premeril/a v zrdcadle. A nevyhraje nikdo, povyseny kecy dostavaj tlusti i hubeni. A na koho si netroufaj, toho pomlouvaj. To se mi otvira kudla v kapse.

ARGANNAH: Takže přírodní rada zní:
Máš-li nadbytek potravy, rozmnož se tak, abys nadbytek potravy neměla!

Problém vyřešen, auditko můžeme uzavřít ;-) Jdu to oznámit manželce.

#pátek už ve čtvrtek

já jak poslouchala ten podcast Sádlo, tak jsem čuměla, co je zejména rodina schopna říct...