FIN: Jsem rád, že můj nápad někdo ocení, seňore, ale mám dojem, že jsi svou filipiku tentokrát poněkud uspěchal…
Sice se mi věru zamlouvá ta romantická představa, že spolu sedíme v kánoi :-)), ale jinak objevování Ameriky není žádným
objevováním, jen zbytečným znovu dokazováním zřejmého… Vím, že k tomu jsi mířil, ale ten příměr nesedí.
Totiž - Amerika je pro mne, pro tebe i někoho jiného zde stále stejným směrem, na stejných souřadnicích – říkejme tomu nezpochybnitelná, obecně platná pravda.
Jenže já nepsal o Americe (ani o podobné objektivně nahlížené skutečnosti), já psal o nejlepší poezii… Souhlasím s tím, že sice
lze odlišit kvalitní poezii od sraček (oprostěme se tentokrát od flejmu, přátelé, nemám na mysli nikoho konkrétního), nicméně zvolit tu
nejlepší?! Bah, příliš subjektivní, není-li pravda? A to jsem ještě znovu necitoval, že jsem byl napsal: „pro SEBE nejlepší poezii“…
Ano, ano, je nesmyslné pouštět se do lánů básní bez jakékoli teoretické přípravy, jen tak nazdařbůh, to by nemuselo dopadnout dobře – takže aby nebylo pochyb, já jednoznačně
jsem pro ukazování a vzájemné podstrkování
toho dobrého, proto vítám všechno smysluplné inspirování, sdílení a rozšiřování obzorů… ale o tom jsem nemluvil.
To pokud máme mluvit o
osobně nejlepším, pak zůstávám ante portas, to je věc
vlastních objevů… A v nich – podpořeni různými subjektivními zkušenostmi, rozhledem, naturelem, vnímáním, estetikou, naladěním atd. – nacházíme každý pro sebe tu svou, úplně jinou Ameriku... Každý tu
svou nejlepší.