ATUARFIK: v tom článku, co jsem linkovala, je ještě z dobové paměti zapsaný postup v jedné z vesnic, kde se zvyk držel:
Mezi jednajícími postavami výstupů zaujímala centrální místo místní kovářka, která byla v celé záležitosti mluvčím a jakousi parlamentářskou, neboť měla ve vsi první slovo. Mívala také u sebe formu na rodeníka, kterých prý ve vesnici více nebývalo. Další postava, kurážný mládenec a silný chasník, který rodeníka nesl a musel se umět ubránit, byl "donešný". Několik mládenců a kmoter tvořilo jeho ochranu jako členové poselstva. Posel se ohlásil obvykle tímto monologem: "Osel donešný přináší rodeník donešný!" (podle zápisu Vančurova) nebo "Vůl donešný přináší rodeník donesný" (zápis Štěpánův). Šimon toto zahájení neuvádí. v případě kladného přijetí pokračuje posel takto: "Zdrávi vzkazují naši, aby byli zdrávi vaši a přišli se podívat k našim na toho broučka, malého kloučka. Vzkazují pro děda a babičku, aby se brzy dali u našich vynatrefjit". Tento text je u Vančury i Štěpána shodný. Šimon zaznamenal: "Poslali nás naši k vašim, aby přišli vaši k našim. Mnohokrát vás pěkně pozdravujou a tohle vám vzkazujou. Včera časně z rána přiletěla k nám vrána, poklubala matičku a ta čeká babičku. Aby s děckem nemeškali a u nich se vynatrefit dali. Máte moc hezký vnouče, přijďte se podívat na to klouče..." Nebo s jiným závěrem: "Přiletěl k nám čáp, byl to ňákej chlap. Dali jsme mu na okno máku, aby měl něco do zobáku." Pak se všichni posilnili kořalkou "aby byla silná máma i robě" a šli průvodem s muzikou přes celou ves do statku druhého rodiče a tam se ujednal křest, hody a "svarba". Podle Vančury a Štěpána říkala při tom kovářka: "Milý mladý tatínku, napřed má být oltář, potom teprv polštář a ne napřed polštář a potom teprv oltář. No, ale ať si, stalo se už, otcovství jste přiznal, všechno je tedy v pořádku, všichni jste zdrávi, teď chystejte křtiny a svatbu, a u oltáře se to všecko zase spraví a bude dobře."
Když rodina mladého otce nechtěla svolit ke svatbě, očekávala "Donešnýho" s bičem v ruce a pometlem třebas namočeným v močůvce a bránila hlavně práh domu. I když byl donešný často bit, hleděl, aby se mu podařilo hodit figurku na práh domu. Přitom zvolal: "Tu máte rodeníka donešnýho" nebo podle Šimona: "Tak, tady máte rodnýho." Teď už otcovství, vyhlášené před celou vsí, nikdo postiženému mládenci nevzal. To byl nejdůležitější úkon v celém zvyku a právě tato centrální formulace silně připomíná "půhon". Mládenci nezbylo, než se k dítěti přiznat. Celý průvod se s veselou a za výskotu vracel zpět. očividně to byla dost záležitost natolik častá, že k tomu existovaly i tradiční průpovídky :-)