poté, so jsem napsala tento post
[PESTRYPAPOUSEK @ Centrála pro rovnoměrnou distribuci mírně zajímavých faktů] , vyšel v Respektu článek o vysídlených Němcích a jimi spravovaných regionálních muzeích, tzv.Heimatstube. V článku byl zmíněn děčínský archivář, i napsala jsem mu o svém útržku prostěradla, zda by neměl k hádance klíč. Odpověď mne potěšila (i dojala, zmínil i vlastní rodový příběh):
Ale teď k vašemu kousku plátna. Zcela obecně: na plátno se píše vždy, když je informaci nutno dlouho transportovat a papír by to nevydržel. Dřív bývaly na plátně tištěné i řidičáky a předtím německé Kennkarty. Čili jde o seznam, který měl mít někdo na cestu s sebou. Podle zapsaných adres (část z nich odkazuje na vojáky v zajateckých táborech) byl seznam pořízen v roce 1945 nebo přibližně první půlce roku 1946. Po válce fungovala v omezené míře pošta - sice byla cenzurovaná a trvalo to dlouho, ale chodila z Německa a zpět. Ty rodiny, které už byly od léta 1945 vyhnané, psaly pak příbuzným, kde jsou, aby se pak všichni mohli někde sejít. Vojáci zase psali ze zajetí domů, atd. Lidé zařazovaní do transportů v létě 1946 tedy už věděli, kde se někteří příbuzní a známí nacházejí.
Vaše plátno je tedy podle mě soupis adres příbuzných a známých, který si někdo před vyhnáním napsal na kapesník (papírový seznam by mohli při osobní prohlídce snáz zabavit), aby pak věděl, kam se v Německu vydat, a kde hledat pomoc. Jak to zapadá do Vašeho rodinného příběhu, to nevím, a byla by spekulace si to domýšlet. Možná to napsali Vašemu otci, kdyby se dostal ven, aby věděl, kam jít, nebo mu to dal někdo z příbuzných dlouho po válce jako vzpomínku...to už se bez deníků nikdy nedozvíme. Každopádně je to cenný dobový dokument a pan Mohr v Mnichově, nebo třeba Muzeum města Ústí nad Labem se svou expozicí o českých Němcích, nebo i muzeum ve Vašem okolí, by asi jevilo zájem.