Terminator Salvation (2009) / PS3 / 9 hodin / #dohrano

Občas dostanu chuť a cíleně se podívám na špatný film (třeba včera to byl Omen IV a fakt to stálo za to), abych si pak o to víc vážil těch dobrých. Ze stejného důvodu si občas zahraju nějakou všeobecně profláklou špatnou hru. Naposledy to byla tahle tie-in hrůznost a zvěsti skutečně nelhaly - něco tak děsného jsem na PS3 myslím ještě nikdy nehrál :-)

Z filmu si pamatuju jen ten jeden song od Alice in Chains a pak ještě obřího Harvestera. Ani jedno ovšem ve hře není (resp. Harvester tam je, ale jen jako kulisa). Je tam sice John Connor, ale dabuje ho někdo jiný, než jeho filmový představitel Christian Bale (ten měl asi jasnozřivé tušení, protože se na hře odmítl jakkoli podílet). Vlastně to ale nevadí, protože Connor ve hře stejně vypadá úplně jinak než ve filmu a dokonce místy ani moc nevypadá jako člověk... Což se dá tak nějak říct o všech lidských postavách.

Ostatně hra obecně vypadá naprosto příšerně a taky se příšerně hýbe, což je u střílečky docela problém. Navíc obsahuje velké množství cutscén, které zjevně nejsou renderované v herním engine (Diesel - moc ho neznám a těch pár her, které v něm vznikly, taky ne), takže nevypadají zase tak špatně - jenže právě kvůli tomu je pak každý návrat do hry o to bolestnější :-) Ovládání laguje, loadingy jsou dlouhé, dialogy nudné a jediné, co jakž takž za něco stojí, je hudba. Ta ovšem čerpá z filmu resp. samozřejmě z Terminator tématu jako takového, což je sázka na jistotu a funguje to vždy a všude. Nicméně hudebních motivů je tady jen pár a pořád dokola se opakují.

Když jsem řekl, že je to střílečka, tak jsem neměl na mysli FPS, ale pěkně týmovka z pohledu třetí osoby (můžete hrát splitscreen coop, nezkoušel jsem) a s možností skrývání se za překážkami. V zákrytu budete trávit většinu času a budete ho jen občas přerušovat vykukováním, protože jinak vás libovolný plecháč sejme během dvou sekund (hrál jsem na nejvyšší obtížnost a na konci vysvětlím proč). K dispozici jsou asi čtyři druhy střelných zbraní, ale u sebe můžete mít jen dvě. Kromě toho už jen čtyři granáty a dvě trubkové bomby, takže nic moc výbavička a termíci toho vydrží hrozně moc (bulletsponge style).

Navíc pokud jste ve skrytu, tak nemůžete sebrat náboje, pokud je čistě náhodou někde najdete. Musíte se postavit a to většinou znamená konec. Váš tým jednoho až tří AI ovládaných spolubojovníků (skupinka postupně variuje, jak procházíte určitými, ehm, řekněme dějovými zvraty) sice nemůže v boji umřít a má na rozdíl od vás nekonečno munice, ale je to úplně k ničemu, protože stejně nic netrefí a nakonec je to stejně všechno na vás. Se slzou v oku jsem vzpomínal na Annihilation Line... Jo a taky nemůžete skákat, ostatně ono ani není kam.

Hra střídá naprosto ploché a pusté koridory s místy, kde na první pohled vidíte rozmístěné trosky, za kterými se budete moct skrývat - takže je vám jasné, že se bude něco dít. Jakmile to vyčistíte, přijde cutscéna, jde se dál a tak pořád dokola v celkem devíti kapitolách. Jedna je jako druhá. Dvakrát nebo třikrát přijde "osvěžení" v podobě přechodu do něčeho na způsob rail shooteru, kdy se např. z kapoty jedoucího auta nebo vlaku snažíte zbavit obtěžujících motorizovaných enemáků. To sice zní zábavně, ale hraje se to strašně blbě a hra neodpustí sebemenší odchylku, musíte se trefit prakticky na pixel přesně. Lahůdka.

Nějaký příběh, který to všechno lepí dohromady, se prý odehrává jakoby před filmem, ale absolutně nevím, o čem vlastně byl a k čemu měl být dobrý :-) Někdo umře, někdo překvapí, někdo se najde, někdo je hrdina, však to znáte... Ale žádné emoce na těch padesátipolygonových panácích v maskáčích stejně nejsou vidět, takže je to asi jedno.

Tak proč jsem to teda vlastně hrál? Jednak pro tu prdel, ale hlavně je to všeobecně asi nejsnazší platina ever. Stačí jen hru dohrát na hard obtížnost a to je všechno. Trofeje jsou jen unmissable příběhové za dokončení každé z kapitol (a všechny jsou zlaté!), nic víc není potřeba řešit. Ani na nejvyšší obtížnost se přitom nejedná o hru, která by se nedala dohrát (i s tak levýma rukama, jaký mám na střílečky já), jen je to prostě otravné. Na spoustě míst se budete zasekávat a zkoušet to pořád dokola, dokud se to nepovede. A až se to povede, tak to okamžitě vytáhnete z PS3 a zahodíte :-)

No, těch devět hodin a devět Liber, které jsem za to na eBay dal (i tyhle běžné starší hry kupuju venku, protože u nás si všechny bazary myslí, že je to ryzí zlato), mi už sice nikdo nevrátí... Ale aspoň jsem se dozvěděl o existenci arkádové verze Terminator Salvation od Raw Thrills, která je postavená na obyč televizi, Dell Optiplexu 750 a custom IO boardu pro připojení moderních "lightgunů" (ty vzhledem k použití ne-CRT fungují na jiném principu). To bych si zahrál moc rád a lidi na to zjevně mají pěkné vzpomínky (jde o patnáct let starý cabinet), i když se prý jedná o pekelně těžkou záležitost.

Každopádně jestli se někdy bude někdo ušklíbat nad Terminator: Resistance, tak ho donutím zahrát si Salvation! :-)

Panzer Dragoon / 20 hodin / Sega Saturn / #dohrano

Tak to konecne cinklo!

Kdyz jsem si v roce 2012 importoval Saturna, mel jsem na mysli zejmena mytickou serii Panzer Dragoon, jako primarni duvod k porizeni teto konzole. Uz ve dobe byla emulace teto vskutnu obskurni konzole pomerne solidni, ale ja jsem proste touzil zazit tuto hru v "originale" jak nejvic to jenom jde. Nic jsem si o hrach nezjistoval, necetl, chtel jsem se nechat "prekvapit". Fascinovaly mne screenshoty a obrovska fandovska zakladna, ktera hru usazuje bez uzardneni do trunu kultovnich titulu. A jen pro same dobre duvody.

Cesta k teto serii byla vsak trnita - cena originalek se mezitim vysplhala mimo me financni moznosti a teprve kdyz jsem si asi pred peti lety poridil emulator CD mechaniky, mohl jsem zacit seriozne objevovat jak serii, tak ostatni uzasne tituly teto uzasne platformy (zcela seriozne ji doporucuji k prozkoumani naprosto vsem lidem teto planety).

S opancerovanym drakem jsem si ale vylamal zuby. Obvykle / mnohokrat jsem se dostal do druheho levelu a tam jsem koncil. Nechtel jsem cheatovat, ale trpelivosti jsem zrovna neoplyval a tak jsem hru odlozil s tim, ze je urcena pro japonske blazny (identicky problem jsem mel s Radiant Silvergun). Misto toho jsem se vrhl na Panzer Dragoon Saga, coz je jakoby treti dil, tentokrat ve forme RPG - a teda jako to jsem si pomlsal, az jsem nestihal tucnost otirat kolem ust frote rucnikem (tj. dohrano).

Pred par dny mne ale nejak chytla slina a zacal jsem po vecerech krouzit s drakem, protoze jsem si zacal uvedomovat, ze svedu-li dohrat prvni level bez ztraty kyticky, melo by byt mozne preci dohrat i level druhy. Dosel jsem k zasadnimu zjisteni - hra v sobe nema prakticky zadne skryte mechaniky. Je to fakt jenom strilecka, nejvice podobna klasice z automatu Space Harrier. Zacal jsem mnohem rychleji mackat tlacitka ovladace - jelikoz vsechny tri zakladni A, B i C jsou strelbou, zacal jsem rychlym prechazenim palce zprava-doleva-a-zpatky sypat strely tak rychle, ze bossove zacali padat, jako prezrale svestky. Najednou jsem se dokazal dostat do ctvrteho levelu bez ztraty continue. S vedomim, ze ma hra jen 7 levelu mi bylo jasne, ze ted uz mne nic nemuze zastavit a je to jen otazka memorizace a poctive kruzby.

Po pouhych trech vecerech jsem hru poprve v zivote dohral a je to skutecne nadherny pocit, ne nepodobny ciremu orgasmu.

Na hre vyzdvihuji naprosto vsechno. Fantasticky design nepratel a prostredi (az u zaverecnych titulcich jsem se dozvedel, ze podkladove ilustrace delal legendarni francouzsky kreslir komixy Moebius!) a to zejmena ve spojeni se specifickou technologii Saturna. Hrubost pixelu, jejich barevnost a kontrastnost, spolecne s hranatosti "polygonu" (coz jsou, jak jiste vime, quady, resp. realtime skalovane sprity) vytvari na obrazovce skutecne impresionisticke obrazy, misty prechazejici az do mozaiky. Hudebni podkres je absolutne dokonaly - stylove uhlazeny a napadity. Cela ta atmosfera post-post-apokalyptickeho sveta z obrazovky strika hracovi do obliceje a ten si zada: jeste, jeste!

A samozrejme je tam i v naznacich vypravena story, ktera se obejde bez hrdinu a dialogu. Hrat to v 95, byl bych napjatej jak na trni, jak to cele vlastne vzniklo a jak to dopadne - cekal bych na pokracovani a dychtil bych o upresneni udalosti, ktere ke hre vedly. Ja mam teda vyhodu diky dohrane Saga hre - ale i tak - moc mne potesily vsechny ty tajemne lokace a hlasy z amplionu, ktere dokazaly ovladat armady, abych pak uzasle hledel na jezdce temneho draka na uplnem konci hry a kladl si otazku, kdo to vlastne je.

Pred par mesici zde jiz byl Panzer Dragoon zminen - v remaku teda. A pry, ze to slo dohrat za 2 hodiny. Nevim, jestli jsem takova lama nebo jestli je remake nejakym zpusobem ulehceny, ale originalni hra je syrova a potrebuje trpeliveho a strileckam oddaneho hrace. Za ty roky jen odhaduji, ze jsem hre venoval 20 hodin - no pravdou je, ze nyni mi trvalo 3-4 hodiny se do toho zakousnout a dotahnout to do konce.

Panzer Dragoon je strilecka, ze ktere mne boli ruce a hreje pocit uspokojeni z dobre odvedene prace pred i za obrazovkou. Jde o skutecne referencni hru konzole Saturn, ale take o referencni titul japonske produkce obecne. Byl to zazitek!

Vzhuru k druhemu dilu!

Panzer Dragoon vyleta potreti a naposledy (dohrano)!
https://www.youtube.com/watch?v=53f06k2uNqI&ab_channel=DavidKubec

Creaks / 10 hodin / Nintendo Switch / #dohrano
Tak jsem se k tomu dokopal a dohral jsem to. Konec byl dojemnej, skutecne dobre odvedena prace! Nemam vice, co bych dodal - puzzly jsou neotrele, malokdy jsem mel pocit, ze jsem videl cokoli byt jen vzdalene podobneho za mou herni karieru, jenom takove jakoby stripky inspiraci z ruznych her, ale vzdy jsou ty puzzly nezamenitelne "svoje". Audiovizual rovnez bez chyby, pribeh mile primitivni - proste jedine palec nahoru!

Pilgrims / Switch / 1 hodina / #dohrano

Ja mam tyhle jednohubky rad! Hra mi nejvice pripominala Cestovani Brady a Vouse, skoro jakoby slo o nejakou sidestory. Herne je to miniadventura se spoustou malych animaci, trochu jsem se tesil, ze to bude komplexnejsi, ale i tak mi to sedlo. Hrali jsme to s detmi a zasmali jsme se nejdnou, zamysleli asi trikrat, no na jeden vecer pred spanim akurat!

DEEFHA: Uncharted 2 za mě jedna z nejvíc her, nejšílenější moment, když vtrhnou do toho jakoby Káthmándú, nebo co to má představovat, všude povstalci a obrněný vozy a dál nebudu spoilovat...

Ve čtyřce je pak nesmírně zábavná ta automobilová honička (opět bez spoilerů)

Zajímavý, že tu dvojku jsem dohrál až jako poslední

Batman: Arkham Origins (2013) / PS3 / 19,5 hodiny / #dohrano

Když se z hraní stane povinnost aneb další challenge na Infinite Backlog je úspěšně za mnou. Před lety jsem dohrál Arkham Knight a bylo to vynikající. Žádný z předchozích dílů Arkham série jsem nikdy nehrál, takže jsem to teď sfouknul během tří měsíců v jednom zátahu. Origins mi logicky vyšlo na konec, no a upřímně... Už těch netopýrů bylo trochu moc.

Kdybych hrál hry tehdy kdy vycházejí, tak bych byl za Origins možná rád. Zpříjemnilo by mi čekání na Arkham Knight, ačkoli po Arkham City bych byl možná trochu zklamaný. Ona to není špatná hra, to určitě ne. Takový lehký nadprůměr, řekl bych. Potíž je spíš v tom, že oproti Arkham City přináší minimum inovací - což by nemuselo být na škodu, pokud by z toho nebylo tak strašně znát, že tahle hra vznikla čistě jen pro peníze. Prostě aby ve dvouletém intervalu něco vyšlo a zaplnila se pauza při čekání na dokončení dalšího "regulerního" dílu.

Asylum 2009, City 2011, Origins 2013, Knight 2015. Tohle je prostě neúprosná matematika a díky ní vzniklo něco, co do celé série na první pohled moc nazapadá. Origins vypadá trochu jinak, hraje se trochu jinak, všechno je takové jakoby menší, jednodušší, méně detailní, málo propracované, nebo jak to říct... Však to taky dělalo úplně jiné studio než všechny ostatní díly, a je to fakt znát. Prostě mě všechny aktivity bavily o moc méně, než třeba i v tom úplně prvním dílu, který se prakticky celý odehrává někde uvnitř.

Tady je přitom docela pěkné a rozlehlé město... Ve kterém jsou tak nějak naházené různé věci, které je potřeba zničit / sesbírat / objevit a někam se tím posunout nebo za to něco dostat. Klasika Arkham her, žejo? No, ale tady to prostě nějak nefunguje. Nedokázal jsem se do toho ponořit, netěšil jsem se na to, co bude dál. Možná za to může ta zimní atmosféra, pořád padá sníh a fouká vítr, všechno je temné nebo aspoň šedivé, Batvision pohled je vyloženě divný... A vlastně dokud se konečně neobjeví Joker, tak je všechno děsná nuda. No, neužíval jsem si to.

Ale dohrát jsem to musel! :-) Teď si dám na chvíli od Batmana pokoj, protože tři netopýří hry za sebou - to bylo už asi opravdu moc i na mě. A to mám žluto-černé logo i na rohožce před vchodem do bytu. Teď si prostě dám... Něco úplně jiného. Na cestě mám pár her pro X360, tak asi něco takového. Já mám tuhle generaci konzolí prostě nejradši.

Batman: Arkham City (2011) @ Return to Arkham (2016) / PS5+Portal / 20+ hodin / #dohrano

Hned po dohrání Arkham Asylum (btw nakonec jsem přece jen neodolal, věnoval tomu dalších osm hodin a našel všechny Riddlerovy trofeje...) jsem se pustil do prostředního dílu trilogie. Udělal jsem dobře, protože díky plynulému navázání jak na příběh, tak na ovládání a herní mechaniky se ze mě stal naprosto nezastavitelný nasraný Netopýr a hrou jsem projel jako Batarang Jokerem!

Na hře je na první pohled vidět, že je vystavěná na pevných základech ostrovní léčebny... Jenže je pětkrát větší a celá jakoby obrácená naruby: venku tentokrát budete trávit víc času než v budovách. Arkham City je jedno velké, otevřené a hodně vertikální venkovní hřiště, kde se nemusíte dotknout nohama země tak dlouho, jak jen budete chtít. Ten pocit volnosti oproti Arkham Asylum, kde se všechno odehrávalo hlavně uvnitř, je naprosto opojný a tehdy na PS3 to určitě muselo působit neuvěřitelně vymakaně. Já jsem si PS4 remaster užil i přesto, že jsem jako první z trilogie před pár lety dohrál Arkham Knight - zjistil jsem totiž, že jsem z něj dokázal všechno úspěšně zapomenout :-) Vlastně až po dohrání hlavní příběhové linie Arkham City jsem si uvědomil, jak začíná jeho pokračování a celé se mi to konečně složilo dohromady.

Ten příběh je dobrý, hraje k němu dobrá hudba, cutscény jsou cinematické, protivníci pestří (ten kretén na prvním screenshotu mě sral asi nejvíc) a konec naprosto famózní. Celé je to prostě téměř dokonalá hra. Naprosto chápu, proč má tak vysoká hodnocení, tolik ocenění a že je to jedna z nejlepších her ever. Za sebe ji považuju za nejlepší z celé trilogie, protože navazující Arkham Knight už byl na můj vkus ve všech směrech moc velký, komplikovaný a složitý na osvojení si některých mechanik. Arkham City je oproti tomu naprosto vyvážený herní zážitek, ideální dvojka: větší, hezčí, lepší. A dokázal bych si klidně představit, že by podle téhle hry mohl vzniknout dobrý film.

Jinak těch 20 hodin je opravdu za dohrání hlavního příběhu. Po titulcích jsem samozřejmě pokračoval dál, už v tom mám dalších skoro deset hodin a minimálně jednou tolik jich ještě přibude. Vedlejších liniích je několik a jsou zábavné, Riddlerových trofejí je tentokrát ještě víc (přes 400!) a jsou komplikovanější na získání. A hlavně jsou tu dvě celkem rozsáhlá DLC s Catwoman a Harley Quinn, za které můžete hrát a které si zatím docela užívám (mezi postavami se na mapě dá na určitých místech přepínat, což je super). Celkově má prostě kolekce Return to Arkham parádní poměr cena/výkon (resp. Arkham Collection se všemi třemi hrami má ještě lepší, ale já už měl Knighta samostatně v rámci uvítací PS5 Plus Collection).

No a teď už mi zbývá jen Arkham Origins. Co jsem se dočetl, tak to dělalo jiné studio, dabují to jiní herci, hraje se to trochu jinak a celkově se to vlastně ani moc nepočítá do Arkham kánonu... No ale nedá se nic dělat - dohrát to musím, abych získal odměnu za challenge :-) Tak uvidíme.

BIMBAS: Já s tím jakoby souhlasím, ale každý si rád poměří, no ne? :⁠-⁠)

Tomb Raider: Underworld / PS3 / 14 hodin / #dohrano

S blížícím se koncem roku dojíždím resty. V lednu jsem na PS3 začal hrát HD Classics kolekci Tomb Raider Trilogy a v prakticky jednom zátahu jsem dohrál Legend i Anniversary. Jenže Anniversary mě úplně nenadchlo, takže jsem si před finálním dílem trilogie chtěl dát trochu pauzu na osvěžení. No, protáhlo se to, mezitím jsem třeba dvakrát dohrál CP2077 a dalších pětadvacet her :-D Ale nerad nechávám věci rozdělané, takže jsem se do toho teda nakonec pustil.

Abych řekl pravdu, tak z TR:U mám hodně meh pocit. Obecně mi vadilo to samé, co na předchozím TR:A - totiž debilní kamera a ovládání. Ostatně myslím, že obě hry jsou na stejném engine, takže jsem to vlastně mohl čekat. Vizuálně je to sice paráda, hlavně podvodní lokace a exteriéry v Mexiku a Thajsku... Je ale znát, že na PS3 už to místy bylo trochu moc, takové propady FPS jsem zaregistroval už i já (a to mi obecně tyhle věci moc nevadí). Taky mi nesedělo ježdění motorkou v podzemí, to jsem vůbec nepochopil, proč ve hře bylo. Stejně tak prostorový skener, ten jsem použil snad jen jednou, abych si vyzkoušel, že je k ničemu.

Puzzly jsou pěkné, přestřelky otravné (hlavně kvůli už zmíněnému ovládání). Navíc jakmile najdete Thorovo kladivo, tak prakticky nemá smysl používat nějakou jinou zbraň. K tomu sice dojde až někde v poslední čtvrtině hry, ale ta je právě nejtužší, takže se kladivo celkem hodí. Co mě ale vyloženě zklamalo, to byl finální level. Je to jedno obří puzzle, po jehož celkem komplikovaném vyřešení jsem očekával tradiční závěrečný souboj s überbossem - jenže on žádný nebyl! :-O Prostě se to celé tak nějak uzavřelo, Lara si oprášila neoprén a nazdar.

Navíc je celá hra nepříliš rozsáhlá: sice jsem v tom nechal nějakých čtrnáct hodin, ale to jen díky nutnosti opakovat některé pasáže pořád dokola, protože kamera a ovládání (a ruce, přiznávám). Jinak jde o šest nevelkých levelů za sebou, které jsou sice každý v úplně jiném prostředí a s jinými potvorami, ale prostě mě to celkově vůbec neuspokojilo a jakoby se to nespojilo dohromady. Po celkem efektním úvodu to prostě bylo zklamání.

Když si vezmu, že pět let po TR:U vyšel rebootovaný Tomb Raider a pak navazující Rise a Shadow (ty jsem dohrál loni, celou TR frančízu totiž hraju po trojicích odzadu...), které jsou naprosto fantastické, tak mi potřeba právě toho rebootu konečně dává naprostý smysl. V tom předchozím trendu už prostě nebylo kam dál pokračovat a nemělo by to taky žádný smysl. No, ale musel jsem se o tom přesvědčit na vlastní kůži, žejo!

OK, tak každpádně to mám za sebou. Teď mě čeká Last Revelation, Chronicles a Angel of Darknes. Nejsou to úplně dobře hodnocené hry, navíc abych si to trochu okořenil, budu první dvě hrát na Dreamcastu (a poslední klasicky na PS2). Inu, mám se věru nač těsit :-) Ale ze všeho nejvíc se těším na únor, až vyjde Tomb Raider I-III Remastered. Srovnání s původními verzemi na Saturnu a PS bude určitě hodně zajímavé.

Super Mario Bros. Wonder / Switch / 20? hodin / #dohrano
Jakoby Nintendo chtelo znovu vyrobit prvniho Maria a pritom se poucilo z jeho nedostatku.
Tohle ma hru typu Mario jako zaklad, vcetne precizni grafiky, soundtracku a napaditosti. A v kazdem z mnoha levelu vlastni sadu hernich mechanik, coz povazuju za ustredni motiv hry. Plus moznost gaucovyho multiplayeru, optimalizace, aby to bylo zabavne i pro deti a tak nejak vsechny ty veci, co vidam u jakekoli hry od nintenda - zadne otravne mechaniky a vsechno funguje.

Hlavni minusy? Vypada to jak pro ctyrlety deti a ma to pribeh jak pro ctyrlety deti. Ale to mozna bude zamer.

Jagged Alliance 3 / 90 hodin / PC / #dohrano

Jsem veliky fanda serie Jagged Alliance a adoruji dvojku, jako nejlepsi hru v tomto zanru. Hral jsem spousty klonu a napodobenin, nektere byly lepsi (Silent Storm), jine slabe (Day Watch / Night Watch, Hammer and Sickle), ale jednoznacne nejhorsi byly ty, ktere se snazily na JA2 navazat nejak oficialneji - s naprostym zdesenim jsem sledoval vyvoj "Jagged Alliance 3" - Jazz: Hired Guns, snad nikdy nedotazene Jagged Alliance 3D a podobne hry - jakoby SirTech / Talon nasadil latku s JA2 tak vysoko, ze ji neslo prekonat. Trochu mi to pripomia situaci s Terminatorem 2, pripadne s Dungeon Master 2...

No, kdyby Jagged Alliance 3 tak jak vysel letos, vysel rekneme pred patnacti lety, tak bych byl prvni, kdo bude hru kritizovat pro naprosto nedostatecnou invenci, protoze je to _lautr to stejne_ jako Jagged Alliance 2. No, ale dneska? Dneska mi nezbyva, nez se radovat, ze je to _lautr to stejne_ jako Jagged Alliance 2! Skoro je to remake, remaster... jasne, doladenejsi, prece jen trochu propracovanejsi svet a pribeh, ale vlastne jsou ty zmeny spise kosmeticke. Cilem bylo evidentne zachovat to, co funguje a vyhodit to, co nefunguje (napr. vetrelci...). A to se povedlo na vybornou. Pri celem hrani jsem se citil, jako doma! A je to po dlouhe dobe hra, ktera mi doslova nedala spat, uz dlouho jsem u neceho neprosedel doslova celou noc... az tri po sobe.

Dneska rano jsem dobojoval posledni bitvu, zkouknul titulky a seriozne jsem se zabyval otazkou, jestli bych hru nedohral s jinym rozuzlenim misi a rozhodnuti, ktera jsem ucinil. No, mozna za par let, az na hru trochu zapomenu. Kazdopadne mam save tesne pred koncem, takze se vratim na povrch a jeste si dodelam par vedlejsich ukolu. Za mne super bezva bozi zabava!

Crimson Shroud / 3DS / 6 hodin / #dohrano

Je to hra, kterou si dneska skoro nemuzete zahrat a presto ji musim s maximalni moznou vaznosti doporucit. Rad o hre rikam, ze jde o posledni hry Yasumi Matsuno, ktery ma na svem konte tituly jako Ogre Battle, Final Fantasy Tactics a Final Fantasy 12 - Crimson Shroud je oproti vyse zminenym v podstate jednohubka - ale jaka! Paradne slozity, ale transparentni soubojovy system, prekvapive lakava story, atmosfera srovnatelna s jakymkoliv obrim JRPG a to vse je v kompaktnim baleni prenosne hry do kapsy, kde hrajete jakoby seanci Draciho Doupete s kostkami a figurkami.

Na blogisku jsem v blahe pameti nejednou o hre hykal a kdyz jsem si ji tedka cvicne dohral, nemohu se ubranit slzam, je to skvela hra! Cim mene si o ni zjistite, tim vice bude sokovani, kolik dobrych napadu (a navic dobre implementovanych) ve hre je!

Crimson Shroud je navrzen na vicenasobne hrani, da se protacet az na NG+9 - ale to prvni dohrani je kriticke, protoze tim prokazete, ze rozumite vsem mechanikam hry. 3DS uz nema eshop, takze zbyva moznost nejakeho hacku anebo snad emulace - no pro mne je to nejlepsi puvodni hra na 3DS, ktera se nedockala fyzickeho releasu. Svou komplexitou strka do kapsy vetsinu opevovane konkurence, je mi dodnes zahadou, proc se hra, resp. jeji svet, nedockali poradneho pokracovani - ale asi to tak melo byt: dokonala jednohubka.

Cyberpunk 2077 / PS5/SteamDeck / 106 hodin / #dohrano

Po roce dohráno podruhé. Loni v dubnu jsem dohrál za Streetkid týpka a z původních 72 hodin jsem v tom nakonec nechal 120. Udělal jsem tehdy asi polovinu trofejí a všechny konce, které jsem mohl. Jeden jsem si ale omylem odstřihnul v průběhu hry a neměl jsem už tak starý save, takže jsem si řekl, že ten chybějící konec dám až při druhém průchodu. No a ten jsem začal právě letos v březnu.

Tentokrát za holku (opět Streetkid), na nové 4K OLED televizi (předtím jsem to odehrál jen ve FullHD) a střídavě ještě na SteamDecku díky cross save. To je parádní feature: docela jsem si zvykl před spaním v posteli na SteamDecku mechanicky odbavovat gigy, side joby a levelovat, zatímco zásadnější momenty jsem odehrával na PS5 ve 4K, abych si to pořádně užil. Díky tomu se mi podařilo získat i ty chybějící trofeje, ovšem kromě dvou, které jsou na PS5 zjevně zabugované a budu si je muset nechat na třetí průchod. Ten mě čeká na podzim s Phantom Liberty :-)

Jinak ten chybějící konec byl samozřejmě jakoby nejhorší, nebo aspoň jsem z něj měl takový pocit. Tak ale hlavně, že už jsem viděl úplně všechny kombinace konců, které se dají namíchat. Obecně hrát za holku bylo zvláštní, myslím v porovnání s prvním průchodem. Některé situace byly jiné, některé dialogy samozřejmě taky, vztahy se poskládaly trochu jinak (Panam vs. Judy - těžká volba...), něco přestalo dávat smysl a celkově mi to úplně nesedlo. Těžko říct, jak bych to viděl, kdybych to hrál v opačném pořadí. Jen si prostě myslím, že tahle hra je lepší s chlapem v hlavní roli ¯\_(ツ)_/¯

Tak a teď už se moc těším, až si po těch několika dalších měsících s Cyberpunkem (sice jsem to prokládal menšími hříčkami, ale stejně) zahraju taky něco jiného :-) Backlog bobtná...

CONTROL (aktualne 75% sale Ultimate edice) / hodne hrubym odhadem cca 20 hodin / PC / #dohrano

Dalsi kousek, ktery mi chybel doklepnout (mel jsem to rozehrane uz driv, chybely mi asi dve hodinky do konce, coz jsem tehdy nevedel). Presny cas netusim, musel jsem to kdysi nechat pustene v liste - Epic reportuje 98hodin... :)

Skvela atmosfera, artstyle a visual, responzivni ovladani s hromadou telekineze, fyziky a destrukce, unlocking a leveling abilit, mindfuck story a jeste jednou - atmosfera! Moc se mi libi, jak si to cele jede takovou simplistickou linku - cely svet je hlavne beton a kancelare, zbrani je dohromady asi pet, typu enemacu nebude o moc vic, ale pritom je to vlastne skvele. Pribeh je teda misty slusnej gulas, ale drzi vas to za vajca a tahne porad dal. Je to jakoby si v Remedy nostalgicky zavzpominali na psychedelicke pribehove linky z Maxe Payna, rizli to trochu Akty-X a Kostkou, obuli to do brutalismu a gameplay opeprili Marvelem. Paradni kousek.

Splatoon 3 - Return of the Mammalians (single kampaň)/ cca 15h / Nintendo Switch / #dohráno #jakoby

fantazie hopsaček od Nintenda mě nepřestává udivovat. single kampaň "přilepená" ke kompetetivní onlinovce. ta na jednoduché premise natírání mapy na barvu vašeho týmu skrývá víc strategie a záludností, než se na první pohled zdá. single player kampaň je ideální kratochvíle, oddych od onlinu, chodíte se sem sžívat s mechanikama, zbraněma, skvělým gyro mířením a pohybem v nezaschlém inkoustu. i když se nikdy úplně neodchýlí od základního principu "postříkej, všechno, co zvládneš", převrací ho tu do logických hádanek, tu do běhů na čas, tu na výzvu s nešťastnou zvolenou zbraní, což jsou všechno nakonec jen zkušenosti, co zúročíte v online bitvách. perfektní tutoriál a trénink zároveň. závěrečný bossfight trval asi 2 hodiny, stříkal jsem až do titulků...
tak a teď se jen modlim, že jsme tu dostatečně na úrovni a přijdou jiné reakce než základkové vtipy

Rise of the Tomb Raider / 31.5 hodiny / Steam Deck / #dohrano

I když jsem nedávno po dohrání prvního dílu rebootu téhle série (taky na Steam Decku) prohlásil, že další díly si dám asi "normálně" na konzoli a pořádné televizi... Tak jsem nakonec neodolal, protože moct mít Laru v posteli je prostě neodolatelné a Deluxe edice zrovna byla v akci za dvě kila :-) Žádný gulag na Sibiři nikdy nevypadal líp! Celkově mi to oproti předchozímu dílu přišlo o pořádný kus dál jak co se týče vizuálu (ten jiskřící led! ten křupající sníh!), tak hratelnosti, mechanik a vůbec. Ačkoli to vlastně bylo jakoby to samé, tak mě to prostě bavilo nějak víc a taky jsem v tom, jak vidím, strávil mnohem víc času. A to ještě pár dalších hodin přibude, abych se z aktuálních 84 % kompletnosti dostal co nejblíž ke stovce (podobně jako u předchozího dílu, kde mi zbývá najít už jen asi dva někde záhadně zajebané artefakty a bude to komplet). Mimochodem - Deluxe obsahuje všechna DLC a jedno z nich už mám hotové. Baba Yaga: The Temple of the Witch byla naprostá špička a doufám, že i ty další budou stát za to!

A každopádně se už nemůžu dočkat, až do nějaké slevy spadne i Shadow of the Tomb Raider. Na Steam Decku už tuhle sérii dojedu komplet.

PRAASHEK:

Jsme na tom docela podobně. Ten konec je prostě udělaný tak, že se jakoby " vrátíš " do stavu, aby jsi mohl dohrávat ostatní mise.

Dohral jsem na Switchi Huntdown a byla to skvela jednohubka. Umim si predstavit, ze si to nekdy dam na vyssi obtiznost - cele je to o nauceni se patternu bossu (btw ty patterny nejsou moc originalni) a pak jsou v kazdem levelu jakoby klicova mista, ktere je nutne resit skoro jako puzzle. Takze se to asi da naucit rychle. Skvely pixelart, skvela hudba, roztomile vtipy / narazky na popkulturu 80/90 let. Za tech deset babek to stalo.

Papetura / 1,5h

Jakoby Amanita feat. Franta Skála, ale z Polska. Roztomilá klikací adventura k odpolední bábovce. Nemá to titulky porotže to dělali dohormady 3 lidi.

a navic je to pribehove nas osm/devadesatkovych deti zamilovany opici kral :) a jakoby ani tohle vsechno nestacilo, hlavni roli si strihnul nejvetsi kral nejen opiciho motion capture Andy Serkis! ;)