Marvel's Wolverine PS5, 24 hodin, #dohrano

Na Wolwerina od Insomniac Games jsem se od ohlášení těšil, protože Spidermany 1 a 2 jsem vyplatinoval a ačkoliv nejsem Marvel head, chlupatej magor s drápama je mi sympatickej, protože tak nějak neřeší teenage problémy, ale je to trochu vejpitek s vlastníma démonama. No skoro jako bych se v něm i občas poznával. Po prvních recenzích a chladnym přijetí části fanoušků ve mně zavládlo zklamání. Asi bych počkal na nějakou slevu, ale díky moc FRIZERovi, kterej mi hru půjčil a já tak měl možnost udělat si vlastní názor.
Kolem tý hry podle mě vznikla úplně zbytečná hysterie. Vůbec to neni takovej průser. Jestli to je tim, že Spiderman nasadil laťku moc vysoko, nebo že někteří čekali něco jinýho, no zřejmě od všeho trochu. Je to zkrátka akční rubačka. Ale hlášky, že je to hra pro herní novináře a normies jsou dost mimo. Schválně jsem hrál na nejtěžší obtížnost a celkem mi to i dávalo zabrat. Vím, že se i nějak řešilo video, jak Logan jede na motorce a ta hra se jakoby hraje sama. To mi přijde vyloženě jen jako záměrně dehonestující video. Algoritmy pak asi udělaly svoje, protože vozit se po tý hře tak nějak trendovalo všude možně. Já v tý honičce po třetim nabourání normálně zhebnul.
Zároveň rozhodně ale nechci tvrdit, že je to masterpiece. Čistej koridor neni úplně můj šálek. Dokázal bych si taky prědstavit, že hra by fungovala o něco líp, kdyby nabízela svět otevřenější, třeba něco na způsob Ragnaroku. Mimochodem stylizací, kamerou a určitejma aspektama mi Wolwerin novějši dilý GoW trochu připomínal.
Se samotnym leveldesignem jsem měl taky občas problém. Možná i s tim, co autoři zamýšleli, že bude hráč v lokaci dělat. Na jednu stranu po mně chtěli prozkoumávat a hledat bedny nebo láhve s whisky, na druhou stranu mě hra za průzkum nezřídka kdy trestala slepou uličkou bez ničeho a následnym vracením se zpět. Taky jsem měl pocit, že mě někdy hra násilně tlačí do dalšího postupu.
Special moves fajn, ale bylo jich málo a komb bohužel ještě míň. Přitom fighty i pohyb působily skvěle. Možností "jak" ale mělo bejt víc. Stejnej problém se týkal i dveří s challengema. Dost jednotvárný na můj vkus.
Co musim pochválit je jednoznačně příběh a herci. Tomu bych dal klidně desítku.
Celkově za mě osm z deseti. Mohlo to být lepší, ale takovej propadák, jak někteří tvrdí, to rozhodně neni.

Dungeon Master 2 / Amiga / 7 hodin / #dohrano

Oba dily Dungeon Mastera patri mezi me dlouhodobe porad nejoblibenejsi hry vubec. Podobne, jako treba Dooma, jsem je mel ve zvyku dohravat nepravidelne do konce pro proste poteseni ze znalosti hry, chvilemi jsem aspiroval i na speedruny v druhem dile. Ale to je uz davno pryc, ani jednu jsem do uspesneho konce nedotahl uz vice nez deset let (ale rozehral jsem je pro radost mnohokrat).

Obe hry maji pak specialni kategorii obtiznosti, kdy cely titul projdete jen s jedinou postavou misto klasicke party ctyr hrdinu. V teto kralovske discipline je vyzadovano, aby hrac presne vedel, co ho kde ceka a nasledne se hra muze stat v jistem smyslu i jednodussi, protoze jedina postava mnohem rychleji leveluje - zejmena FIGHTER level - ale i MAGE odemkne silne verze kouzel mnohem drive, nez v plne parte. Nemluve o snizene nutnosti pece o hlad a leceni hrdiny, dostatku vyberu zbrani a brneni - vyjma naprosteho zacatku hry mi prijde hra vlastne jednodussi v jednom.

Na PC jsem druhy dil dohral nejmene desetkrat za ty roky a jednou prave s jedinou postavou Torhama Zeda. Na Amize jsem ale druhy dil dohral jen jedinkrat nekdy kolem roku 2005 a tak jsem si rekl, ze je cas si dojet i tuto verzi hry za jednoho hrdinu.

Na Amize je hra zoufale pomala ve srovnani s PC a to nezavisle na tom, jak silnou turbokartu mate, jakoby ji hra totalne ignorovala. Mirim tim k tomu, ze v uplnem zaveru hry je nejlepsi jit na Dragotha za pomoci sestice umelou inteligenci navadenych pomocniku, kteri cisti mapu a zaklesnou finalniho bosse do uzkych a Torham muze zvesela rubat nablizko. Alespon tak mi prislo na PC, ze to je nejlepsi taktika.

Jenze na Amize - ouha - ta rychlost v zaveru hry pada na - bez jakekoliv ironie - na jeden frame za dve sekundy. Hra je proste a jednoduse naprosto nehratelna. Takze jsem se snizil k tomu, ze jsem si nacheatoval nekonecnou manu a zdravi a proste jsem hru dorazil na sprostaka. Nemel jsem proste na finalni klickovani v tomto framerate nervy, hra mi nekolikrat (domnivam se prave, ze kvuli pretizeni procesoru) spadla, proste to neslo. Nestydim se za to a klidne mne kamenujte.

I tak slo o luxusni zazitek, ta hra je porad naprosto bozi a mrzi mne, ze nikdy nevysel plnotucny treti dil.

Mouse: P.I. for Hire (2026) / PS5 Pro / 30 hodin / #dohrano

Cink cink, platinka č. 19 :-) Jinak to teda strašně flákám, tehle měsíc zase jen jedna dohraná hra, hned na začátku a od té doby pak už nic... Ale aspoň ta hra fakt stála za to!

Na tohohle boomer-shooter myšáka jsem se těšil celou tu dobu, co na něm Poláci z Fumi Games makali. Začali hned v roce 2024, kdy vypršely práva na design Mickey Mouse z roku 1928 (viz Steamboat Willie), v jehož černop-bílém stylu je celá hra absolutně parádně vyvedená. A taky se ve třicátých létech odehrává její příběh (fakt tam nějaký celkem slušný je). A taky k tomu všemu střílení a shazování kovadlin na nepřátele hrají dobově víceméně akurátní Glenn Miller, Charlie Parker, Dizzy Gillespie, Django Reinhardt, Duke Ellington a Miles Davis (ale taky třeba náš Tonda Dvořák nebo z opačného ranku i doby elektro-swingaři Caravan Palace).

Celé to naprosto fantasticky drží pohromadě, z velké části díky atmosféře drsných noirových detektivek, ze kterých hra čerpá (a nejde úplně o parodii). Hlavní hrdina je sice antropomorfní myšák, ale jinak typický soukromý detektiv-samotář typu Phil Marlowe: v jednom kuse hláškuje, nechává za sebou hromady (údajně ručně) kreslených mrtvol, nezbytný baloňák neodkládá ani v posteli a v jednom kuse dostává přes hubu. Prokousáváte se s ním čtyřiadvaceti víceméně lineárními levely, během kterých potkáte spoustu zajímavých postav v několika stylově odlišných "biomech", pár mezibossů a na konci samozřejmě odhalíte hlavního záporáka.

Cestou sbíráte všude možně roztroušené peníze, objevujete tajná místa, trezory (které je sice nutné otevřít minihrou, ale nečekejte nic frustrujícího ve stylu KC:D), plánky na zbraňové upgrady, novinové články (ty skvěle doplňují lore celého kresleného světa), části komiksu (ty zase po složení vytvoří příběh, který je prequelem k samotné hře)... A pokud budete pozorní, tak si všimnete hromady popkulturních odkazů na filmy, hry, historické postavy, umělecká díla - to všechno má totiž ve hře svou jakoby alternativní verzi (takže třeba na parties bohatých myšáků se nešňupe kokain, ale ten nejlepší dobře uzrálý blue cheese).

Jo a taky je tu nezbytná hra ve hře: hra s kartami baseballových hráčů, které samozřejmě musíte nejdřív najít poschovávané v levelech a nebo si je koupit za ukořistěné peníze. Ale to jen tak na okraj a že se jako fakt nebudete nudit :-)

Vizuálně je to celé zdánlivě nesourodý mix plně 3D prostředí (cel-shading included), klasických 2D spritů otočených k vám vždycky tou samou stranou (všechny postavy, zbraně atd.) a částicových efektů (oheň, páry, výbuchy, déšť), navíc je to realizované v Unity (!)... Nicméně možná díky onomu černo-bílému a výrazně stylizovanému podání to všechno dohromady a hlavně v pohybu prostě vypadá naprosto skvěle. Kloubouček dolů, fakt že jo. (A jen taková zajímavost: mám syndrom suchého oka, takže několikrát denně používám speciální oční kapky a při hraní samozřejmě ještě častěji. Zajímavé ovšem je, že i když jsem těch 30 hodin téhle hry dal během jednoho víkendu, což u mě obvykle vyvolá zánět spojivek, tentokrát se nic takového nekonalo. Že by to bylo díky té černo-bílé paletě?)

To nejlepší na konec - hra nabízí několik grafických a zvukových módů, resp. druhů "zprznění" :-) Ve zkratce si prostě můžete vybrat, jak moc bude hra vypadat jako ten sto let starý animák, promítaný ze zašlého filmového pásu s hudebním doprovodem na voskovém válci (fakt). V podstatě jde o různé úrovně zvukových a grafických filtrů, které např. zkreslují některé frekvence, přidávají typické šumění gramofonové desky, u obrazu zase různé dynamické kazy, rozostření, vinětaci a tak podobně. Osobně bych doporučil zkusit si všechno a pak zůstat někde uprostřed. Úplně čistý "moderní" obraz a krystalický prostorový zvuk téhle hře fakt nesluší, na druhou stranu opačný extrém je zase prakticky nehratelný.

Celkově za mě extrémní spokojenost. Btw ta platina byla nakonec jedna z těch lehčích, vlastně jen stačilo dávat pozor a najít všechno, co se ve hře najít dá. To sice znamenalo dát si občas nějaký level znovu (po prvním projití jakéhokoli levelu se do něj můžete kdykoli znovu vrátit s vylepšenými zbraněmi, což je super), ale to mi vůbec nevadilo a naopak jsem si to ohromně užíval. A to i když jsou některé levely opravdu dlouhé a rozsáhlé (byť naprosto lineární, jak už bylo řečeno). Manuálně ukládat sice můžete jen na několika předem daných místech, ale hra má kupodivu i autosave system, takže když vás něco dostane, obvykle se nemusíte vracet moc zpátky.

Prostě minimum frustrace, maximum zábavy! Přesně tak, jak to mám rád.

Doom: Dark Ages / PC / 18 hodin / #dohrano

Hele, mne se to nelibilo. Byl to takovej slabej odvar mi prislo. Zakladni herni mechanika parry je prilis ocividna k nauceni se, patternum chybi jakykoliv napad, skoro jakoby nekdo dostal za ukol "dejte tam nejaky jakoze soulslike prvky", ale nedopadlo to dobre.

Krom toho mam existencni problem s tim, aby Slayer pouzival ze vsech veci na svete zrovinka stit! To je temer ostudne, Slayer by se nemel skryvat za stit (clovek si vzpomene na Bloodbourne), to je pod jeho uroven. Sice mne stit, jako zbran, bavil, ale bylo to nejak malo

Pribeh rovnez nadbytecny a nezajimavy, litaci pasaze nic moc - prijde mi to jako nepovedeny restart, pokus o obnoveni zajmu o znacku novym publikem, do ktereho zkratka nespadam.

Co ale vyzdvihnu je technicke zpracovani. Jako obvykle jsem hral na nejnizsi mozne detaily a nejnizsi mozne rozliseni (1280x720 + grafika na lowest possible, handheld mode, aby to vypadalo, jako na prvnim Switchi). A je to parada, ten engine skaluje fantasticky a nektere obrazy vykreslene pod zdrcujicne nizkem nastaveni kvality jsou fascinujici. Pripominaji rendery z prvniho Mystu.

Nekoupit to ve sleve, litoval bych. Takhle jenom meh.

The Incredible Adventures of Van Helsing II: Complete Pack (2014/2015) / PC / 12 hodin / #dohrano

Příběh bezešvě navazuje na první hru v sérii a představuje kapitoly 4-6 z celkem jedenácti. Nemá moc cenu k tomu psát něco víc, nicméně pár drobností se přece jen najde.

Herní mechaniky jsou absolutně totožné, přibyla ale možnost velet spřáteleným jednotkám rebelů a využívat je jako support v boji (což jsem nedělal, protože rád hraju sólo). Dále máte možnost ze své "centrály" vysílat jakési elitní specialisty na plnění misí, což prostě jen znamená, že po určitém uplynulém čase se specialista vrátí a úkol buďto splnil nebo nesplnil. Vůbec jsem nepochopil, k čemu je to dobré :-) Taky můžete obdobným způsobem vysílat na lov svoji "chiméru" (taková divoká potvora, kterou potkáte během svých questů a adoptujete ji), z čehož sice padají různé semi-rare itemy do inventáře, ale jinak je to taky meh.

Jo a už minule jsem úplně zapomněl na nedílnou součást celé Van Helsing série: čas od času objeví možnost bojovat proti hordám útočících nepřátel nikoli obvyklým akčním způsobem, ale formou tower defense minihry! Rozvětveným isometrickým dungeonem chodí po několika definovaných cestách vlny potvor, vy jim stavíte do cesty různé pasti a zpomalovače, zároveň na ně ale můžete útočit i svými obvyklými zbraněmi z akční části hry. Čas běží a potvory se blíží k bodu, který musíte ubránit... Klasika.

Zapomněl jsem na to proto, že to (naštěstí!) není povinné. Takže jsem si to asi dvakrát vyzkoušel a pak tyhle vedlejší questy vesele ignoroval, protože mě prostě nebavily. Nicméně jsem zjistil, že tower defense část měla u hráčů tak velký úspěch, že hned v roce 2015 vzniknul samostatný spin-off nazvaný Deathtrap. Ano, je to prostě jen 13 levelů těchhle tower defense "miniher" obalených nějakým jakoby příběhem a mělo to velmi slušná hodnocení. To jsou věci!

Btw samozřejmě hraju plynule dál VHIII a užívám si každou chvilku. Tahle série mi fakt ohromně sedla.

Skald: Against the Black Priory / 35 h / PC / #dohrano

odschoolové tahové RPG v lovecraftovském fantasy světě

TAKHLE mají být napsané texty v izometrickém RPG. Tři dobře napsané věty totiž fungují stejně dobře jako dlouhé odstavce, ne-li lépe. Zdi textu mají své místo v interaktivních novelách nebo disco-like záležitostech, ale když je jich v RPG moc, tak je to na škodu věci.

Obrázky doprovázející textové pasáže jsou parádní, muzika je dungeon synth.

Bojový systém a vývoj postavy neurazí, ale není to žádná sláva. (Nemožnost chodit a sekat diagonálně je překvapivě hodně otravná a hodně ubírá na taktických možnostech. Přitom už gold box engine tohle uměl.)

Svět je sice poměrně otevřený, ale hra je prakticky lineární.

Z traileru mi přišlo, že se postavičky na pozadí trochu ztrácejí, ale při hraní to bylo ok. Trochu nepřehledná ale hra je, třeba u vznášejícího se monstra není dobře patrné, na kterém čtverci vlastně je, a východy doleva a doprava nejsou dobře vidět, stejně jako oblasti kryté vyššími budovami stojícími jakoby v popředí. Není to velký problém, ale vlastně je divné, že se autor rozhodl udělat to takhle, protože staré hry, kterými se inspiroval, se podobnému zobrazení právě z tohohle důvodu spíš vyhýbaly.

Vaporum / 30h / PC / #dohrano

Krokovací (grid-based) dungeon ve steampunkovém prostředí.

Trochu ostuda, že jsem to koupil až teď, osm let po vydání, za symbolickou cenu, místo abych podpořil slovenské vývojáře, kteří se věnují žánru už bezmála zaniklému.

Je to moc dobrý.

U podobně úzkých a dnes už téměř zaniklých žánrů je vždycky otázka, jestli ten jeden nový titul, co co občas vyjde, jenom shrnuje lety ověřené postupy žánru a dodává jim nový, modernější a líbivější kabátek, anebo jestli taky dokáže přijít s něčím novým.

Vaporum splňuje obojí. Dobře se na to dívá, dobře se to poslouchá (některé postavy a deníkové záznamy jsou dokonce namluvené), steampunkový svět autoři hezky vymysleli a ještě líp převedli do textur, předmětů, monster a herních mechanismů.
Novinky spočívají především v soubojovém systému. Problém tohohle žánru je v tom, že šikovné úkrokování a tancování kolem nepřátel je mnohem důležitější, než jak velkou šanci na zásah nebo uskočení má vaše postava/skupinka. Ve Vaporu se to rozhodli změnit tím, že řada monster dělá area damage soustředěnou na čtverce okolo potvory, a ještě navíc tyhle útoky po sobě nechávají trvalý efekt. Pokud si v jiných krokovacích dungeonech vystačíte s „úkrok-otočit-jeb, úkrok-otočit-jeb…“, tady byste tancovali v kyselině nebo ohni. Pořád lze kolem nepřátel tancovat, ale musí se to dělat chytřeji a taneční kroky víc měnit.
Příjemným zpestřením jsou taky monstra, která jakoby porušovala čtvercovou síť, na jejímž principu všechno funguje, a vysílají laserový paprsek, kterým plynule přejíždí po místnosti.

Co mě trošičku vadilo, to bylo až příliš časté používání setupu „vstoupíš do místnosti, zapadnou za tebou dveře a ze stěn vylezou nepřátelé“. Ale jinak jsem si to moc užil.

F.E.A.R. First Encounter Assault Recon / 9 hodin / PC #dohrano

taky jedno retro. ale och! monolith fakt uměl. geniální smíchání fps taktické střílečky, hororu a konspiračně-korporátního thrileru. někdo hodně hrál half-live, delta force, u toho čuměl na akta x, kruh a když měl volno tak četl toma clancyho.

byl jednou jeden korporát. ten objevil telepatickou holčičku. a někoho napadlo co kdybychom si vyrobili armádu bezduchých klonů které bude mentálně ovládat ona holčička? nojo, jenže ona je fest šílená. no tak do ní v patnácti instalujeme bioinženýrsky vytuněné embrio, uvedem do komatu, necháme ji odnosit a porodit a máme vyhráno, no ni? nápad jistě dobrý. výsledky... nebyly dobré. skoro by se řeklo že hyper průser na druhou. a protože korporát, tak prostě experimentální bunkr zavře, zahodí klíč, škrtne řádek v excelu a jede se dál. do momentu než si někdo po letech řekne, že už uplynulo dost času a juknem se dovnitř. jenže něco juklo ven. a tady vstupujeme do hry my.

hlavním záporákem je zmíněná holčička alma která jakoby z kruhu ze studny vypadla. pouze má červené šaty, resp její manifestace, protože holčička to byla tenkrát, teď je to nasraná rozjetá furie bažící po krvy těch kteří na ní experimentovali a pak ji zavřeli. technicky už dávno zemřela a zde ji drží jen čirá nenávist. příběh odhalujeme díky vzkazům na záznamnících a v odhozených laptopech a postupně tak získáváme obraz totálně ujetého experimentu. navštívíme různá skladiště, kanceláře korporátu, garáže, laboratoře až se doplácáme k onomu podzemnímu bunkru ze kterého se alma snaží prchnout. proti nám bude stát zejména ochranka korporace a droní vojáci almy resp jejího syna který jí chce osvobodit. ti si jdou navíc vzájemě po krku protože korporát chce zamést průser, opět vše zamknout, zahodit klíč, zastřelit klíčníka a vyhodit celý podzemní bunkr... do vzduchu asi ne když je podzemní žejo.

ve vyváženém mixu se střídají pasáže akční a hororové, tu ta tam naředěné flashbackem. boj sám je super zábavný, mám dojem že tohle je vůbec první fps ve které byl použit bullet time. a vypadá neskutečně dobře i dnes. výbuchy, částice, skvěle vypadající neprůhledný a postupně se usazující prach, díry po kulkách ve zdech, tohle byl a stále je úžasný vizuální koncert. na dvacet let starou hru je to výborná práce. hra má skvěle zpracované volumetricke osvětlení takže jako v doomu 3, tma je fakt temná, stíny ostré a atmosféra hutná jak nálada ve volebním štábu v neděli v půl druhé odpoledne. ve hře je jedna z nejuvěřitelnějších a realistických ai své doby. nepřátelé se snaží dostat z vašeho palebného pole, kryjí se, reagují na vaše kroky a světlo baterky, stahují se, podávají si hlášení, poslední živý se snaží schovat a počkat na posily, naprostá paráda. nikdy se mi nestalo, že by na mě tupě běžela npc stylem stalingrad.

horové pasáže obsahují v 99% klasické lekačky, ve výtahu bliká světlo a na mžik se v rohu zjeví alma, vydíte jí vcházet do dveří, na okamžik se objeví na monitoru, slezáte ze žebříku a poslední co vydíte nahoře jsou její nohy apod. v těchto momentech nacházíme počítače s logy a záznamníky se vzkazy a odhalujeme příběh celého toho šílenství. zatímco v logách zjištujeme minulost a vznik celého projektu, tak ve vzkazech slyšíme různé protagonisty reagovat na aktuální dění. skvěle to dokresluje příběh až do finálního odhalení "ty nejsi vlasta, ty jsi...vlasta!".

a budu si remcat! ale tentokrát jen komorně. jak jsem ai chválil, tak je pravdou, že dveře jí úplně nesvědčí, tam parkrát nastaly ovce na porážku. a ragdoll občas zábavně zpanikaří když se přepínáte z bullet timu do realu a naopak. největší výhradu mám ale k občasným pastel v level designu. do další části se občas dostanete zcela omylem, kolikrát jsem běhal dokola po patře jako idiot abych pak ze vzteky přeskočil zábradlí na balkoně že loadnu check point a zkusím znova co jsem přehledl... a najednou loading a next level? wut? jak vás hra odměnuje za průzkum stimpaky které vám přidávají celkové zdraví a čas v bullet timu, tak v tomhle občas fest zaskřípe.

nicméně: tohle byl jeden z těch milníků který ukázal, že ne všechny fps musí být ausgerechne rozjetý doom na perníku, že žánry lze míchat a i u střílečky lze hltat příběh a těšit se na odhalení. rip monolithe, děkujeme a nezapomeneme.

Wolfenstein 3D (1992/2009) / Xbox 360 / 6 hodin / #dohrano

Wolfenstein, Doom a Quake. Tři generace 3D stříleček od id Software, na které nikdy nedám dopustit. Považuju je za svého druhu etalon tohohle druhu zábavy, a to už od prvního setkání. K němu došlo v roce 1992 v "počítačové místnosti", kterou jsme už tehdy nějakou záhadou měli na intru. Na rozdíl od učeben střední školy, kam jsem právě nastoupil (tam byly neblaze proslulé tuzemské PP06 se "zelenými" CRT), jsme na intru měli k dispozici nejen několik 286 s černobílými monitory, ale hlavně jednu 386 s barevnou čtrnáctkou. Na tu se pochopitelně stály fronty, protože na ní krásně šlapaly největší tehdejší hity: Lemmings, Dune II, Indiana Jones... No a samozřejmě hlavně Wolfenstein 3D, který mě na první pohled doslova uhranul.

Kdo to nezažil, nepochopí. 3D grafika prvního Wolfensteina (která nakonec vlastně 3D vůbec nebyla) je z dnešního pohledu naprosto směšná, ale tehdy to byl vrchol dostupné technologie a nic lepšího prostě ještě nevzniklo. Takže jsme všichni měli oči navrch hlavy, čelisti u podlahy a kosili jsme nácky jednoho za druhým. Kdo zrovna nebyl u klávesnice, stál aspoň za zády a radil, kde by podle něj mohla být další tajná místnost s pokladem a lékárničkami. Vlastně to byl takový svého druhu co-op! A už tehdy jsem to neměl rád :-), mnohem víc mě bavilo procházet se tím bludištěm chodeb a místností sám. To mi ostatně zůstalo doteď.

Tip: Pokud se chcete o technickém zákulisí Wolfensteina 3D dozvědět úplně všechno, tak vřele doporučuju knihu Game Engine Black Book: Wolfenstein 3D, 2nd edition od Fabiena Sanglarda.

O rok později přišel první Doom, který převálcoval úplně všechno - včetně svého předchůdce. Hrdinný náckobijec Blažkovič putoval na dlouhá léta k ledu, aby se vynořil až v roce 2001... Ale to sem nepatří. Teď paříme původního Wolfensteina 3D! A proč to děláme? Resp. proč to děláme znovu, když jsme ho už dohráli několikrát na všech možných platformách? Samozřejmě: je to proto, že IB má novou challenge Escape From Castle Wolfenstein :-) Když jsem zjistil, jak málo mi chybí k jejímu získání, musel jsem se do toho prostě pustit. A taky jsem si chtěl prvního Wolfensteina konečně odškrtnout nějak oficiálně.

Protože mám rád trofeje, hledal jsem nějakou verzi, která by je měla. Steam verze je nemá a navíc je ze strany vydavatele podle všeho úplně opuštěná. Source port ECWolf (takový jakoby ZDoom) je sice vynikající, ale oficiální trofeje samozřejmě taky nemá. Různé verze, které se vám zpřístupní např. po dohrání konzolového Return to Castle Wolfenstein nebo během New Colossus, jsou sice bezva, ale trofeje mají jen v souvislosti s "mateřskou" hrou. Takže mi nakonec nezbylo než sáhnout po oficiálním portu z roku 2009, který má na svědomí Nerve Software. Je k dispozici pro PS3 i Xbox 360 včetně trofejí, no a tu Xbox verzi jsem už měl dokonce od roku 2017 rozehranou (prostě jsem ji tehdy spustil a prošel pár levelů). Takže nebylo co řešit!

Info: Jak jsem na tom s dalšími díly? Napřeskáčku na různých platformách dohráno RTCW, 2009, New Order, Old Blood i New Colossus, zbývá už jen...

Na mou oblíbenou prostřední obtížnost jsem prošel všech šest epizod. Každá mi zabrala asi hodinu a hrál jsem úplně na pohodu, tzn. nesnažil jsem se hledat všechny secrety. Jel jsem samozřejmě po paměti bez mapy, protože to by nebylo ono. A musím říct, že pár levelů mě dokázalo mohutně potrápit - zvlášť ten jeden jediný, ve kterém jsou oba klíče skryté za secrety, to byl fakt trošku podraz... Nicméně jinak to celé pořád funguje jak má (aspoň teda na mě, asi to fakt bude osobní), což je po těch 30+ letech obdivuhodné. Ano, chybělo mi víc zbraní. Ano, chybělo mi víc druhů nepřátel. Ano, chyběly mi triggery - po sebrání klíče jsem automaticky čekal, že se za mnou otevře zeď a vyrazí horda impů :-) Ale jinak jsem si to prostě opravdu užíval jako by mi znovu bylo patnáct let.

A tímhle trochu oslím můstkem přes mládí se dostávám k tomu, co mě naopak vůbec netěší. Youngblood. Zatím poslední díl v sérii je to, co jedniné mi teď zbývá k získání odměny za challenge. A netěší mě to proto, že už jsem ho začal hrát. Mám za sebou první misi a jsem z toho zatím fakt hodně nešťastný. Tady se teď z toho nebudu vypisovat a kazit si hezkou vzpomínku, ale až Youngblood dohraju, tak si rozhodně neodpustím nějakou zdravou kritiku. Jen doufám, že to nebude trvat moc dlouho... Ty dvě Blažkovic pipiny mi strašně lezou krkem už teď :-/

Stellar Blade (2024) / PS5 Pro + Portal / 90 hodin / #dohrano

Jubilejní patnáctá platina, letošní pětadvacátá dohraná hra a doživotní místo v osobní top desítce. To všechno pro mě znamená tahle korejská PS5 exkluzivita, se kterou jsem strávil poslední dva měsíce. Hrát jsem začal na začátku března, na začátku dubna jsem se po pětačtyřiceti hodinách poprvé dočkal titulků. Ale bylo potřeba ještě jednou tolik času a tři (!) další průchody, aby cinkla platina. A víte co? Nelituju ani jediné chvilky, kterou jsem tomu věnoval!

Když se řekne Stellar Blade, tak není možné nezmínit jistou podobnost s japonským klenotem NieR: Automata... Nicméně protože už to za mě naštěstí udělal NAGASAWA, tak do toho nemusím znovu zabrušovat :) Dodám jen, že i když je ona podobnost místy až do očí bijící, jde stále jen o jakési klouzání po povrchu. Hloubky a komplexnosti světa NieRu dosahuje jen málokterá hra a zrovna Stellar Blade to rozhodně není. Je to taková jakoby arkádová pocta, ve které šlo tvůrcům primárně o něco úplně jiného, než melancholické filosofování o smyslu života, stvoření a tak vůbec. To ale samozřejmě vůbec nevadí.

Naopak! Při hraní jsem si spíš než na NieR daleko častěji vzpomněl na první a druhou Bayonettu, Lollipop Chainsaw nebo Heavenly Sword, což jsou všechno sekačky, které miluju (až na tu poslední záležitost, která mi sice fakt nesedla, ale zase má dost podobný soubojový systém). Silné ženské hrdinky jsou prostě moje slabost! :-) O tom by ostatně Lara Croft (Legend, Anniversary, Underworld, TR2013, Rise, Shadow) měla něco vědět... Ano, i trochu z téhle mé další oblíbené série jsem nakonec ve Stellar Blade našel. A když se k tomu přidá ještě možnost oblékání asijské hrdinky do různých pěkných oblečků, vychází mi z toho téměř dokonalá hra, hehe.

Vsuvka: screenshotů jsem tentokrát pořídil tolik, že jsem je radši naházel do samostaté galerie. Bacha, asi tam budou nějaké spoilery. Ale ne že by na tom zrovna u téhle hry nějak výrazně záleželo...

Budete hodně bojovat a bude vás to bavit. Budete plnit hlavní i vedlejší questy - ty první budete muset a ty druhé budete chtít, protože za ně získáte spoustu věcí, kterými se postupně vylepšíte. Budete prozkoumávat prostředí a hledat něco, co není na první pohled vidět, ale když to nakonec najdete, tak vám to udělá ohromnou radost. Postupně se dostanete do devíti lokací, z nichž většina jsou sice koridory (nicméně dost rozvětvené a celkově dobře nadesignované), ale ty dvě nebo tři otevřené fakt stojí za to. Všude na vás budou netrpělivě čekat desítky druhů nepřátel, se kterými si časem dokážete poradit levou zadní, ale u bossů se zapotíte pokaždé. A v neposlední řadě budete taky chytat ryby, což byla činnost, kterou jsem ve hře strávil poslední herní týden (protože je za to trofej a já blbec si to samozřejmě nechal až na konec).

Během toho všeho budete postupně rozkrývat strašlivé tajemství, které vám ale pravděpodobně dojde už někdy kolem poloviny hry. A vlastně to není ani moc důležité, důležité jsou až samotné konce hry, které jsou celkem tři. Protože se jich nedá dosáhnout během jednoho průchodu, budete potřebovat minimálně dva. A nebo čtyři, pokud budete vemeno jako já a dopředu si nenastudujete, jak přesně máte postupovat. Potěšující je, že pokud po prvních titulcích rozehrajete New Game+ (což výrazně doporučuju), bude každý váš další průchod svižnější a zábavnější. Navíc když se budete snažit, už během toho druhého můžete být tak OP, že budete většinu protivníků dávat během pár sekund a budete moct věnovat čas exploraci. Pokud jedete na trofeje, budete to potřebovat.

Dalo by se tedy Stellar Blade vůbec něco vytknout? Ale jistě. Asi nejvíc mě štvalo různé skákání, šplhání a traverzování, kterého si užijete docela dost a které není úplně dobře technicky zvládnuté. Mnohokrát jsem někam spadnul jen proto, že se hrdinka někam netrefila, i když to na první pohled vypadalo dobře. Asi nejhorší jsou v tomhle směru visící provazy, které je opravdu těžké přemluvit ke spolupráci. Co dál? Při druhém a dalších průchodech jsem nedokázal pochopit, proč jsou některé cutscény a dialogy nepřeskočitelné. Obojího je přitom ve hře poměrně hodně a většina skipnout jde, ale něco prostě ne. Stejně tak jsem si při opakovaném hraní nemohl nevšimnout, že hudba je sice opravdu pěkná, ale je jí vlastně dost málo, takže se nakonec pořád opakuje. No a pak mě taky dost zarazilo, jak špatně vypadají některé textury (typicky skály, kameny a další přírodní povrchy). V porovnání s tím, jak jinak hra vypadá naprosto špičkově, mě to několikrát vyloženě praštilo do očí. Každopádně jsou to všechno věci, které lze snadno prominout.

Závěrem jedna dobře míněná rada: až to budete hrát, dejte si to s korejským dabingem. Fakt. A nezapomeňte, že jak je vidět na prvním screenshotu níže - s milým úsměvem jde vždycky všechno líp! :-D

Shenmue 2 / Dreamcast / 30 hodin / #dohrano

Takhle - neni treba si namlouvat, ze by si Yu Suzuki v polovine devadesatych let neukousl prece jen trochu velkeho sousta, kdyz zacal vytvaret Shenmue jeste pro Segu Saturn. Tohleto proste prehnal a saga Shenmue "nemohla dopadnout dobre" v hernim, natoz v komercnim smyslu slova. Velkousta prohlaseni o "jedenacti kapitolach pribehu" rozlozeneho do "ctyr az peti her" v mire detailu, kdy "nakousnute jablko bude druhy den okorale" je prece jenom nadsazka hodna vsemi mastmi mazaneho diplomata na pervitinu. Ale dejme tomu. S odstupem dvaceti+ let rikam - dejme tomu.

Zatim co prvni dil je naprosta bomba herne, ze ktere cerpa nejeden pozdejsi zanr ci rovnou cele serie, jako Yakuza, pribehove se nejedna o kdovijakou extazi. Extreme jednoduchy pribeh o pomste mladeho chlapce, jehoz otec byl zavrazden mistrem bojovych umeni kvuli jakemusi zrcadlu, ktere ani poradne nezrcadli. A hrdina Ryo Hazuki neprochazi zadnym zajimavym vyvojem. Nijak se to nelisi od opravdu spatnych B filmu z Hong Kongske produkce sedmdesatych let.

Tim nelze nijak hanit fakt, ze hra umi tento jednoduchy pribeh podavat naprosto excelentnim zpusobem, ktery vtahuje natolik, ze i po dvaceti letech mi zustava rozum stat, do jakeho extremu lze dotlacit termin "interaktivni film" v tom nejlepsim, tedy v hernim smyslu slova. Shenmue je predevsim hra a az pak pribeh - umne zkloubeny tak, ze nepoznate prechod mezi inter-akci a sledovanim akce s hubou dokoran.

Druhy dil je prakticky ve vsem lepsi. Vetsi, barvitejsi, slozitejsi, citelnejsi - ale taky je zasadnim zpusobem umirnenejsi v tlaku na detail v jinak hyper-realistickem 3D prostoru. Diky tomu hrac netravi tolik casu pachtenim se za nesmysly a soustredi se na vice-mene linearni pruchod hrou. Hlavni devizou je rozmanitost - z Hong Kongu se clovek dostane do nejkomunistictejsiho mozneho podobenstvi Ciny - zobrazeni mesta Kowloon v roce 1987 je naprosto mrazive a odpudive, kdyz se clovek prochazi jednotvarnymi panelaky v ruznem stavu rozkladu, az vas prestane bavit zkoumat obsahy poloprazdnych garsonek s plisni. Rovnez je zde vetsi duraz na element "Virtua Fighter RPG", tj. souboje, ktere maji lepsi kameru ve srovnani s prvnim dilem. A diky nekolika ustupkum od realismu (napr. moznost "RETRY" po nepovedenych obtiznych pasazich, tj. nemusite loadovat kdovijak stary save) je hra prakticky bez jakekoliv frustrace, coz je obrovske plus. Tech zhruba tricet hodin je napechovanych originalnimi zazitky.

Ale hlavne ten pribeh! Sice zaciname presne v miste, kde skoncil prvni dil, ale Ryo se ocita v uplne cizi zemi bez jakychkoliv pratel a buduje si vztahy se svetem okolo od naproste nuly. Neduveruje celkem logicky nikomu - no jeho zprvu naivni "skautske" chovani ho dostane do obtizi pomerne rychle. Nakonec se ale stabilizuje v bande ne-zrovna-hodnych poulicnich zlodejicku a skrz jejich kontakty navaze po patrani po vrahovi sveho otce. Zhruba tak ve tretine hry zacne v nasem hrdinovi dloubat cervicek pochybnosti, jestli pomsta je opravdu to jedine, co ho zene vpred. A zda-li je vlastne pomsta spravnym motivatorem. Ryo se seznami s nekolika bojovymi mistry, dostane se k nelegalnim poulicnim soubojum na zivot a na smrt a cela hra konci naprosto fantasticky roztahanym linearnim finale, ktere nas nadhernou prochazkou lesem na ctyri hodiny napne jak ksandy. Jak clovek opusti civilizaci a ocitne se nekde uprostred Ciny v horach, kde lidi neumeji ani cist a psat - jakoby kazda tretina hry byla... jinou hrou. Nadherne udelany postup hrou!

Kontrast proti prvinimu dilu snad nemuze byt vetsi. Ke konci se totiz dozvime, k cemu slouzi ono tajemne zrcadlo a uplny zaver je tak akorat mysticky na to, abych rekl nahlas: "OK, chci vedet, jak to dopadne, musim si zahrat dalsi dil". Sice nevim, jak na Playstation 4 dostanu svuj end-game save z Dreamcasta, ale cert to vem - tohle CHCI hrat dal! Hra dostala smysl, ktery si Yu Suzuki nedovolil rozbalit v prvnim dile - ten chlap proste skutecne myslel megalomansky na pet dilu hry dopredu, coz je obdivuhodne.

Cela hra na ctyrech CD je neskutecne obrovska, ma nadhernou grafiku i hudbu. Remeslne, produkcne - naprosto bezchybny produkt. Hre nepada retez ani na minutu a pritom nekopiruje zabehnute vzorce anime serialu - krivka hry je nepredvidatelna a prestoze je hra chvilemi az neskutecne jednotvarna (pulka Kowloonu je de facto jeden panelak s trochu jinymi texturami...), nemam si na co stezovat. Mozna si vybavite ten pocit v Half-Life 2, kde jste meli chut prozkoumat panelaky v pozadi scenerii - tak v Shenmue 2 si jich uzijete do sytosti. Herni plocha je nesmyslne nafouknuta jenom proto, aby vas svou velikosti odradila - a to je pro osuntele rozpadle a zatuchle obydli zamerem. Kazdicky pit na CD se hrou nese tu spravnou informaci vedouci k hracove okouzleni a inspiraci do dalsiho hrani.

Smekam, bravo a doporucuji vsemi deseti. Serie Shenmue na Dreamcastu patri do povinne parby minuleho stoleti!

Dragon Age: Veilguard/ 46h / PS 5 / #dohrano

Začal jsem na podzim a teď dorazil. Hrací doba se mi moc nezdá, vzhledem k tomu že jsem prošel téměř vše, ale asi jo. Vizuální stránka/ stylizace je za mě perfektní a moc rád bych viděl více her v takovém zasazení. Výprava celkově je úžasná. Mapy jsou rozlehlé, v některých momentech je hra překrásná, soubojový systém naprosto v pohodě, ale zase nic, co by mě posadilo na zadek. Příběh má mnoho silných až epických momentů a společníci mi nějak nevadili, i když za žádného bych asi nedal ruku do ohně. Celkově jsem si hru užil ale podruhé ji asi nedám....oproti Inquisition třeba. Ale zas mnohem lepší dvojka za mě.

Co mě zklamalo....DA je poměrně temný a atmosférický fantasy svět s bohatou historií. Tady mi přišlo, jakoby dvě skupiny scénaristů bojovali proti sobě. Půlka chtěla temné fantasy RPG a je tam toho spousta, jak v textech, tak ve vedlejších misích, tak v hlavní dějové lince. Parádní atmosférické momenty.

Pak tu je ale druhá skupina scénáristů, které baví Glee, Gilmorky a Beverly hills...o fantasy tuší že něco takového existuje, ale možná tak Harry a Percy Jackson...a to je ještě neviděli.

Bohužel tahle druhá skupina prorostla z nějákého důvodu celou hrou do hlavní linky i některých vedlejších misí. Naštěstí první skupina převážila v poměru 60/40. Nechápu hate který hra schytala, za mě solidních 8/10 ale část scénáristů by si zasloužila vyválet v dehtu a peří.

Shadow Warrior 3 (2022/2023) / PS5 Pro / 10 hodin / #dohrano

Tenhle rebootovaný Shadow Warrior, to je fakt děsně divná série. Každá z těch tří her je úplně jiná a vlastně to celé vůbec nijak nedrží pohromadě... Jako první jsem (jak je mým zvykem) zkoušel trojku, už před dvěma lety na Xboxu. Po pěti hodinách jsem ji zhnuseně zahodil a dalo mi pak hodně přemlouvání, abych se pustil i do předchozích dílů. Ty byly naštěstí jiné: nedávno dohraná oldschool lineární jednička mě bavila, jakoby-openworld dvojka s hubem nakonec vlastně taky (byť byla mnohem víc arénovitá, než jsem čekal). Ale ve trojce jsem se opravdu nemýlil.

Zjistil jsem totiž, že na PSN mám koupenou celou Shadow Warrior Trilogy, ze které jsem tedy už měl odehrané první dva díly a ta trojka na mě tak smutně koukala... OK, pustil jsem se do ní znovu! Nevím, jestli to způsobil syndrom PS vs. Xbox (ale tohle je mi osobně fuk), nebo jestli jsem se za ty dva roky tolik vytrénoval (ale FPS já vlastně ani moc nehraju)... Každopádně jestliže jsem se na Xboxu po pěti hodinách nedostal ani přes prvního velkého bosse, který je kousek za třetinou hry, tak tentokrát jsem to měl za deset hodin hotové celé. A ani chvíli jsem se nebavil.

Kde už jsem tohle jenom sylšel? Á, už vím - když jsem s maximálním sebezapřením dohrál Doom Eternal! Takže abych tu agónii už neprotahoval: Shadow Warrior 3 je jako Doom Eternal, který se nebere tolik vážně. A má trochu míň barviček (to má ale v podstatě každá FPS). A párkrát si vyšel na rande se Serious Samem. Jinak je to fakt úplně to samé jako přes kopírák. Aréna, cutscéna, hopsání a znovu dokola, až do samého konce. Všichni jsou totální bulletsponge sráčové, kterým nic neudělá ani headshot. Bossové jsou vícestupňoví a když je byť sekundu před koncem nedáte, jdete na ně znovu od začátku. Všudypřítomné zaklínadlo jump-jump-airdash "vylepšil" ještě grapplehook, navíc naimplementovaný tak debilně, že budete mít chuť na něm vývojáře uškrtit. V podstatě to jediné, co za něco stojí, jsou ony zmiňované custsény.

A to je, jak jistě uznáte, opravdu málo.

Terminator Salvation (2009) / PS3 / 9 hodin / #dohrano

Občas dostanu chuť a cíleně se podívám na špatný film (třeba včera to byl Omen IV a fakt to stálo za to), abych si pak o to víc vážil těch dobrých. Ze stejného důvodu si občas zahraju nějakou všeobecně profláklou špatnou hru. Naposledy to byla tahle tie-in hrůznost a zvěsti skutečně nelhaly - něco tak děsného jsem na PS3 myslím ještě nikdy nehrál :-)

Z filmu si pamatuju jen ten jeden song od Alice in Chains a pak ještě obřího Harvestera. Ani jedno ovšem ve hře není (resp. Harvester tam je, ale jen jako kulisa). Je tam sice John Connor, ale dabuje ho někdo jiný, než jeho filmový představitel Christian Bale (ten měl asi jasnozřivé tušení, protože se na hře odmítl jakkoli podílet). Vlastně to ale nevadí, protože Connor ve hře stejně vypadá úplně jinak než ve filmu a dokonce místy ani moc nevypadá jako člověk... Což se dá tak nějak říct o všech lidských postavách.

Ostatně hra obecně vypadá naprosto příšerně a taky se příšerně hýbe, což je u střílečky docela problém. Navíc obsahuje velké množství cutscén, které zjevně nejsou renderované v herním engine (Diesel - moc ho neznám a těch pár her, které v něm vznikly, taky ne), takže nevypadají zase tak špatně - jenže právě kvůli tomu je pak každý návrat do hry o to bolestnější :-) Ovládání laguje, loadingy jsou dlouhé, dialogy nudné a jediné, co jakž takž za něco stojí, je hudba. Ta ovšem čerpá z filmu resp. samozřejmě z Terminator tématu jako takového, což je sázka na jistotu a funguje to vždy a všude. Nicméně hudebních motivů je tady jen pár a pořád dokola se opakují.

Když jsem řekl, že je to střílečka, tak jsem neměl na mysli FPS, ale pěkně týmovka z pohledu třetí osoby (můžete hrát splitscreen coop, nezkoušel jsem) a s možností skrývání se za překážkami. V zákrytu budete trávit většinu času a budete ho jen občas přerušovat vykukováním, protože jinak vás libovolný plecháč sejme během dvou sekund (hrál jsem na nejvyšší obtížnost a na konci vysvětlím proč). K dispozici jsou asi čtyři druhy střelných zbraní, ale u sebe můžete mít jen dvě. Kromě toho už jen čtyři granáty a dvě trubkové bomby, takže nic moc výbavička a termíci toho vydrží hrozně moc (bulletsponge style).

Navíc pokud jste ve skrytu, tak nemůžete sebrat náboje, pokud je čistě náhodou někde najdete. Musíte se postavit a to většinou znamená konec. Váš tým jednoho až tří AI ovládaných spolubojovníků (skupinka postupně variuje, jak procházíte určitými, ehm, řekněme dějovými zvraty) sice nemůže v boji umřít a má na rozdíl od vás nekonečno munice, ale je to úplně k ničemu, protože stejně nic netrefí a nakonec je to stejně všechno na vás. Se slzou v oku jsem vzpomínal na Annihilation Line... Jo a taky nemůžete skákat, ostatně ono ani není kam.

Hra střídá naprosto ploché a pusté koridory s místy, kde na první pohled vidíte rozmístěné trosky, za kterými se budete moct skrývat - takže je vám jasné, že se bude něco dít. Jakmile to vyčistíte, přijde cutscéna, jde se dál a tak pořád dokola v celkem devíti kapitolách. Jedna je jako druhá. Dvakrát nebo třikrát přijde "osvěžení" v podobě přechodu do něčeho na způsob rail shooteru, kdy se např. z kapoty jedoucího auta nebo vlaku snažíte zbavit obtěžujících motorizovaných enemáků. To sice zní zábavně, ale hraje se to strašně blbě a hra neodpustí sebemenší odchylku, musíte se trefit prakticky na pixel přesně. Lahůdka.

Nějaký příběh, který to všechno lepí dohromady, se prý odehrává jakoby před filmem, ale absolutně nevím, o čem vlastně byl a k čemu měl být dobrý :-) Někdo umře, někdo překvapí, někdo se najde, někdo je hrdina, však to znáte... Ale žádné emoce na těch padesátipolygonových panácích v maskáčích stejně nejsou vidět, takže je to asi jedno.

Tak proč jsem to teda vlastně hrál? Jednak pro tu prdel, ale hlavně je to všeobecně asi nejsnazší platina ever. Stačí jen hru dohrát na hard obtížnost a to je všechno. Trofeje jsou jen unmissable příběhové za dokončení každé z kapitol (a všechny jsou zlaté!), nic víc není potřeba řešit. Ani na nejvyšší obtížnost se přitom nejedná o hru, která by se nedala dohrát (i s tak levýma rukama, jaký mám na střílečky já), jen je to prostě otravné. Na spoustě míst se budete zasekávat a zkoušet to pořád dokola, dokud se to nepovede. A až se to povede, tak to okamžitě vytáhnete z PS3 a zahodíte :-)

No, těch devět hodin a devět Liber, které jsem za to na eBay dal (i tyhle běžné starší hry kupuju venku, protože u nás si všechny bazary myslí, že je to ryzí zlato), mi už sice nikdo nevrátí... Ale aspoň jsem se dozvěděl o existenci arkádové verze Terminator Salvation od Raw Thrills, která je postavená na obyč televizi, Dell Optiplexu 750 a custom IO boardu pro připojení moderních "lightgunů" (ty vzhledem k použití ne-CRT fungují na jiném principu). To bych si zahrál moc rád a lidi na to zjevně mají pěkné vzpomínky (jde o patnáct let starý cabinet), i když se prý jedná o pekelně těžkou záležitost.

Každopádně jestli se někdy bude někdo ušklíbat nad Terminator: Resistance, tak ho donutím zahrát si Salvation! :-)

Panzer Dragoon / 20 hodin / Sega Saturn / #dohrano

Tak to konecne cinklo!

Kdyz jsem si v roce 2012 importoval Saturna, mel jsem na mysli zejmena mytickou serii Panzer Dragoon, jako primarni duvod k porizeni teto konzole. Uz ve dobe byla emulace teto vskutnu obskurni konzole pomerne solidni, ale ja jsem proste touzil zazit tuto hru v "originale" jak nejvic to jenom jde. Nic jsem si o hrach nezjistoval, necetl, chtel jsem se nechat "prekvapit". Fascinovaly mne screenshoty a obrovska fandovska zakladna, ktera hru usazuje bez uzardneni do trunu kultovnich titulu. A jen pro same dobre duvody.

Cesta k teto serii byla vsak trnita - cena originalek se mezitim vysplhala mimo me financni moznosti a teprve kdyz jsem si asi pred peti lety poridil emulator CD mechaniky, mohl jsem zacit seriozne objevovat jak serii, tak ostatni uzasne tituly teto uzasne platformy (zcela seriozne ji doporucuji k prozkoumani naprosto vsem lidem teto planety).

S opancerovanym drakem jsem si ale vylamal zuby. Obvykle / mnohokrat jsem se dostal do druheho levelu a tam jsem koncil. Nechtel jsem cheatovat, ale trpelivosti jsem zrovna neoplyval a tak jsem hru odlozil s tim, ze je urcena pro japonske blazny (identicky problem jsem mel s Radiant Silvergun). Misto toho jsem se vrhl na Panzer Dragoon Saga, coz je jakoby treti dil, tentokrat ve forme RPG - a teda jako to jsem si pomlsal, az jsem nestihal tucnost otirat kolem ust frote rucnikem (tj. dohrano).

Pred par dny mne ale nejak chytla slina a zacal jsem po vecerech krouzit s drakem, protoze jsem si zacal uvedomovat, ze svedu-li dohrat prvni level bez ztraty kyticky, melo by byt mozne preci dohrat i level druhy. Dosel jsem k zasadnimu zjisteni - hra v sobe nema prakticky zadne skryte mechaniky. Je to fakt jenom strilecka, nejvice podobna klasice z automatu Space Harrier. Zacal jsem mnohem rychleji mackat tlacitka ovladace - jelikoz vsechny tri zakladni A, B i C jsou strelbou, zacal jsem rychlym prechazenim palce zprava-doleva-a-zpatky sypat strely tak rychle, ze bossove zacali padat, jako prezrale svestky. Najednou jsem se dokazal dostat do ctvrteho levelu bez ztraty continue. S vedomim, ze ma hra jen 7 levelu mi bylo jasne, ze ted uz mne nic nemuze zastavit a je to jen otazka memorizace a poctive kruzby.

Po pouhych trech vecerech jsem hru poprve v zivote dohral a je to skutecne nadherny pocit, ne nepodobny ciremu orgasmu.

Na hre vyzdvihuji naprosto vsechno. Fantasticky design nepratel a prostredi (az u zaverecnych titulcich jsem se dozvedel, ze podkladove ilustrace delal legendarni francouzsky kreslir komixy Moebius!) a to zejmena ve spojeni se specifickou technologii Saturna. Hrubost pixelu, jejich barevnost a kontrastnost, spolecne s hranatosti "polygonu" (coz jsou, jak jiste vime, quady, resp. realtime skalovane sprity) vytvari na obrazovce skutecne impresionisticke obrazy, misty prechazejici az do mozaiky. Hudebni podkres je absolutne dokonaly - stylove uhlazeny a napadity. Cela ta atmosfera post-post-apokalyptickeho sveta z obrazovky strika hracovi do obliceje a ten si zada: jeste, jeste!

A samozrejme je tam i v naznacich vypravena story, ktera se obejde bez hrdinu a dialogu. Hrat to v 95, byl bych napjatej jak na trni, jak to cele vlastne vzniklo a jak to dopadne - cekal bych na pokracovani a dychtil bych o upresneni udalosti, ktere ke hre vedly. Ja mam teda vyhodu diky dohrane Saga hre - ale i tak - moc mne potesily vsechny ty tajemne lokace a hlasy z amplionu, ktere dokazaly ovladat armady, abych pak uzasle hledel na jezdce temneho draka na uplnem konci hry a kladl si otazku, kdo to vlastne je.

Pred par mesici zde jiz byl Panzer Dragoon zminen - v remaku teda. A pry, ze to slo dohrat za 2 hodiny. Nevim, jestli jsem takova lama nebo jestli je remake nejakym zpusobem ulehceny, ale originalni hra je syrova a potrebuje trpeliveho a strileckam oddaneho hrace. Za ty roky jen odhaduji, ze jsem hre venoval 20 hodin - no pravdou je, ze nyni mi trvalo 3-4 hodiny se do toho zakousnout a dotahnout to do konce.

Panzer Dragoon je strilecka, ze ktere mne boli ruce a hreje pocit uspokojeni z dobre odvedene prace pred i za obrazovkou. Jde o skutecne referencni hru konzole Saturn, ale take o referencni titul japonske produkce obecne. Byl to zazitek!

Vzhuru k druhemu dilu!

Panzer Dragoon vyleta potreti a naposledy (dohrano)!
https://www.youtube.com/watch?v=53f06k2uNqI&ab_channel=DavidKubec

Creaks / 10 hodin / Nintendo Switch / #dohrano
Tak jsem se k tomu dokopal a dohral jsem to. Konec byl dojemnej, skutecne dobre odvedena prace! Nemam vice, co bych dodal - puzzly jsou neotrele, malokdy jsem mel pocit, ze jsem videl cokoli byt jen vzdalene podobneho za mou herni karieru, jenom takove jakoby stripky inspiraci z ruznych her, ale vzdy jsou ty puzzly nezamenitelne "svoje". Audiovizual rovnez bez chyby, pribeh mile primitivni - proste jedine palec nahoru!

Pilgrims / Switch / 1 hodina / #dohrano

Ja mam tyhle jednohubky rad! Hra mi nejvice pripominala Cestovani Brady a Vouse, skoro jakoby slo o nejakou sidestory. Herne je to miniadventura se spoustou malych animaci, trochu jsem se tesil, ze to bude komplexnejsi, ale i tak mi to sedlo. Hrali jsme to s detmi a zasmali jsme se nejdnou, zamysleli asi trikrat, no na jeden vecer pred spanim akurat!

DEEFHA: Uncharted 2 za mě jedna z nejvíc her, nejšílenější moment, když vtrhnou do toho jakoby Káthmándú, nebo co to má představovat, všude povstalci a obrněný vozy a dál nebudu spoilovat...

Ve čtyřce je pak nesmírně zábavná ta automobilová honička (opět bez spoilerů)

Zajímavý, že tu dvojku jsem dohrál až jako poslední

Batman: Arkham Origins (2013) / PS3 / 19,5 hodiny / #dohrano

Když se z hraní stane povinnost aneb další challenge na Infinite Backlog je úspěšně za mnou. Před lety jsem dohrál Arkham Knight a bylo to vynikající. Žádný z předchozích dílů Arkham série jsem nikdy nehrál, takže jsem to teď sfouknul během tří měsíců v jednom zátahu. Origins mi logicky vyšlo na konec, no a upřímně... Už těch netopýrů bylo trochu moc.

Kdybych hrál hry tehdy kdy vycházejí, tak bych byl za Origins možná rád. Zpříjemnilo by mi čekání na Arkham Knight, ačkoli po Arkham City bych byl možná trochu zklamaný. Ona to není špatná hra, to určitě ne. Takový lehký nadprůměr, řekl bych. Potíž je spíš v tom, že oproti Arkham City přináší minimum inovací - což by nemuselo být na škodu, pokud by z toho nebylo tak strašně znát, že tahle hra vznikla čistě jen pro peníze. Prostě aby ve dvouletém intervalu něco vyšlo a zaplnila se pauza při čekání na dokončení dalšího "regulerního" dílu.

Asylum 2009, City 2011, Origins 2013, Knight 2015. Tohle je prostě neúprosná matematika a díky ní vzniklo něco, co do celé série na první pohled moc nazapadá. Origins vypadá trochu jinak, hraje se trochu jinak, všechno je takové jakoby menší, jednodušší, méně detailní, málo propracované, nebo jak to říct... Však to taky dělalo úplně jiné studio než všechny ostatní díly, a je to fakt znát. Prostě mě všechny aktivity bavily o moc méně, než třeba i v tom úplně prvním dílu, který se prakticky celý odehrává někde uvnitř.

Tady je přitom docela pěkné a rozlehlé město... Ve kterém jsou tak nějak naházené různé věci, které je potřeba zničit / sesbírat / objevit a někam se tím posunout nebo za to něco dostat. Klasika Arkham her, žejo? No, ale tady to prostě nějak nefunguje. Nedokázal jsem se do toho ponořit, netěšil jsem se na to, co bude dál. Možná za to může ta zimní atmosféra, pořád padá sníh a fouká vítr, všechno je temné nebo aspoň šedivé, Batvision pohled je vyloženě divný... A vlastně dokud se konečně neobjeví Joker, tak je všechno děsná nuda. No, neužíval jsem si to.

Ale dohrát jsem to musel! :-) Teď si dám na chvíli od Batmana pokoj, protože tři netopýří hry za sebou - to bylo už asi opravdu moc i na mě. A to mám žluto-černé logo i na rohožce před vchodem do bytu. Teď si prostě dám... Něco úplně jiného. Na cestě mám pár her pro X360, tak asi něco takového. Já mám tuhle generaci konzolí prostě nejradši.