PULNOC: ano, nejsme týmový hráči, ani jeden. To je pro trolly celkem typický. (BTW, že se na party všichni hejbou podle toho, co pouští DJ... to je přece stejný, jako rozcvička podle paní učitelky :-)) cílem je nakonec naučit se zlobit o přestávce, že jo :-)
já zamlada byl takovýhle anarchista, který věřil na méně kontroly a více dobrovolnosti, ale ono je to... složitý. Některý lidi jsou nepříliš kreativní. Některý demotivovaní. Já si vydobil tolik svobody, že jsem nakonec upadl, takže ono je to dvousečné. Ano, z toho, že budu "buňkou ve společenském organismu" jsem měl zamlada hrozný strach. A přitom jsou lidi, kteří to mají hozené naopak a hrozně po tom pocitu "buňky ve společenském organismu" touží...
Obecně, zamlada jsem taky měl pocit, že když něco zásadního vymyslím nebo vytvořím, že o tom nedokážu dát vědět, že si toho nikdo nevšimne, upadne to v zapomnění. Proto jsem se - a to hlavně na Internetu - zdokonaloval v upoutávání pozornosti. Dnes mám ale opačný pocit: upoutat pozornost je relativně snadné, ale je snadné ji upoutat naprostou blbostí, v lepším případě to lidi pobaví, v horším obtěžuje nebo znechutí. Vymyslet něco, co by stálo za připoutání pozornosti, ale vůbec není tak jednoduché a samozřejmé, jak to vypadá. V zásadě i lidé, kterým se třeba jednou v životě podaří připoutat pozornost něčím zajímavým, se pak dostávají do pasti, že mají pocit, že cokoliv, co vymyslí, je určitě taky zajímavé. Občas není. Občas je to fakt pitomost.
O svobodě a společnosti se teď bavím na Mastodonu (kam tě rozhodně zvu) i s lidmi, kteří spíše věří, že svoboda je kolektivní fenomén a nemá být chápán jako negativně, jako "svoboda od společnosti". Podle mě je to zmatení pojmů a v takovém případě není řeč o svobodě, ale o právech, a práva většinou souvisí s nějakým postavením, v té společnosti, které není úplně samozřejmé, není "nulové".
Podle mě člověk, který touží po tom vyvázání ze vztahů, z omezení, ze společnosti, vnímá společnost jako jistou formu vězení, ze kterého není jednoduché odejít, a proto touží odejít ze společnosti-vězení (já sice spoluzakládal Piráty už jako dospělý, ale pořád jsem pozůstatky tohoto pocitu měl, mj. šlo o intenzivní pocit, že mi už nestačí volit stranu "Cokoliv je lepší než XY"). Na druhou stranu, pokud člověk začne postupně navazovat různé typy vazeb, které už vytváří zcela dobrovolně a nejsou jen existenční či společenskou nutností, tak se na to začne koukat. Kromě svobody rozvazovat nepříjemné vazby na lidi skutečně existuje i svoboda si nové vazby vytvářet.
Pro většinového člověka to bohužel znamená i v éře Internetu materiální fakt, že musí sednout do auta a jet někam, kde se cítí být ze svého svobodného rozhodnutí (třeba v práci, která ho uživí, nebo v supermarketu, který si může dovolit, protože v obchodě ve své ulici by musel platit i cenu nájmu prostor a ten obchod proto zkrachoval, pokud to není zcela unifikovaná vietnamská večerka a ani ta není levná...). Takže lidem nejde ta auta zakázat, protože prostě jsou pro spoustu z nich spojena s jejich chápáním svobody (i pro mě to tak zamlada bylo...)
Svoboda nebýt něčím, nedělat něco, nepatřit někam je pro mě taky důležitá a je podle mě podceňovaná a dezinterpretovaná, ale nikdy ji vlastně není dost, protože materiálně jsme na společnosti závislí hodně, můžeme pouze nějak tunit dílčí aspekt nezávislosti v některých směrech, za cenu prohloubení závislosti v jiných. Takže začít uvažovat druhým směrem, tedy svoboda být něčím, dělat něco a patřit někam, vlastně není tak marné. Určitě cesta je místo řešení co nedělat, na čem nebýt závislý, spíš řešit "a co dělat místo toho" (to se vlastně týká jakýchkoliv závislosti - drog, alkoholu, internetu, televize, korporátních sociálních sítí - není těžké obejít se bez toho, těžké je vymyslet, co dělat místo toho)
Auta nejde zakázat, ale jde si říct, že auta jsou pro losery. A začít řešit, co používat místo nich, jak je nahradit. A to už je zábavné, protože to v některých směrech vůbec není snadné! Ale je možné aspoň začít. Sice je to časově náročnější, ale spousta lidí, co šetří čas používám aut (což je občas relativní, jestli ho vůbec ušetří) pak tráví velký čas života právě tím vyděláváním na to auto, takže pokud ta práce není něco, co je vysloveně strašně baví (a to se podaří málokomu), tak to pak celé nedává vůbec žádný smysl.